erased

Man of Tai Chi odhalí všechny trumfy i slabiny hned v prvních minutách. Jedna vynikající bitka střídá druhou a snad díky tomu příběhu kolem Chi mi v tomto ohledu sedl mnohem víc než třeba univerzálně vyzdvihovaný Raid. Problém je, že právě ty bitky jsou tím jediným, co se na filmu jednoznačně podařilo, zbytek je v lepším případě nudná výplň, v horším málem komedie. Reevesovi, který si vysnil roli hotového satana, totiž nechybí charisma dokud mu polovinu kamenného výrazu zakrývají černé brýle, popřípadě se zrovna kroutí v nějaké ukrutně macho bojové póze. V těchto chvílích bych neměl problém v něm toho perfektního záporáka vidět. Jenže když se velkou většinu svých scén marně snaží hrát, všechny dojmy o tom, jak stylový film se mu to povedlo natočit, jdou do kelu. Díky Tygrovým perfektním kreacím jsem se ho ale rozhodl vytěsnit z vědomí a tak jsem si jeho režisérský debut užíval.

Režisér prvního RED se nevybarvil - akce v R.I.P.D. neurazí, hlášek by mohlo být víc, ale první je tak groteskní, že ani nijak nenadchne a o druhé se stará pouze Jeff Bridges a jeden dlouhotrvající vtípek. Schwentke tedy znovu využívá castingu, který typově přesně sedí, jenže nepřidává nic moc navíc. Aspoň bohudík za to obsazení malého číňana a sexy blondýnky. Kdyby v nějaké speciální verzi celým filmem běhala právě tato dvojka, mohl to být kult, takhle nic víc než instantní a nevýrazná zábava. P.S. Vynikající český překlad!

Kubrick dokázal nejen víceméně bez klišé a přehnaného sentimentu (mimo Douglasův závěrečný proslov) zahrát na tu protiválečnou notu, která se už vzhledem k jeho kompletní tvorbě zdá být samozřejmostí, už během pouhé úvodní půlhodinky se mu podařilo perfektně přiblížit absurdní a psychicky vyčerpávající zákopovou mašinérii, kde se hloupí a "odvážní" hrdinové vrhají pro nic a vlast (=nic^2) vrhají pod přímou palbu, zatímco chytří "zbabělci" přežívají, aby mohli umřít o den později. A na to navazuje samotný, po všech stránkách nefunkční soudní proces. I přes jeho jasný výsledek se hlavní hrdina idealisticky drží humanistických principů, přestože je i jeho úloha marná, protože zbabělé hrdiny čeká smrt tak jako tak. Takový po všech stránkách absurdní námět je přesně Kubrickovým rajónem. A je jenom dobře, že si tehdy vystačil se střízlivou stopáží, ve které každá jednotlivá scéna zachycuje přesně to, co se autor snaží říct a téměř nic se zbytečně neopakuje.

Knižní předlohu jsem nečetl, přesto mi připadalo, že Kubrickův scénář jen poslepoval knižní výjevy do technicky dokonalého, ale nefungujícího celku. Jednotlivé části stojí hlavně na afektovaném projevu hlavních postav, ať už je to úvod a jednotlivé incidenty s Quiltym, začátek vyprávění s Charlottou nebo hašteření hlavního hrdiny s koketní Lolitou. Na zbytku se, stejně jako třeba na Divnolásce, projevil zub času, a přestože nejspíš byl obsah ve své době šokující, je celý vlastně jen o pouhých náznacích, kvůli kterým dnes konzervativní profesor Humbert působí vyloženě naivně. Přesto je tato postava tím hlavním, co mě u filmu drželo, a mánie, které předvede v závěru jsou jasným vrcholem filmu. Pro mě jím totiž rozhodně není přehrávající Sellers, který sice nejspíš hraje to, co mu bylo napsáno, ale jeho košaté a nepřirozené málem-monology jsou spolu s komediálními vložkami a chvílemi nesnesitelně dramatickou hudbou tím, co na celou Lolitu vrhá světlo nevýrazného a nezapamatovatelného průměru, jakkoli technicky perfektního.

Nechápu, jak je možné, že je The Call první film z takto zajímavého prostředí, který se ke mě dostal. Přitom je to téma na drama jak dělané, podobně je tomu třeba s řidiči ambulance, viz Scorseseho Bringing Out the Dead. Trochu proto zamrzí, že Tísňová linka s dramatem nemá nic společného, avšak thriller je to prvotřídní, takže mu to nelze mít za zlé. Především první polovina únosu patří mezi nejnapínavější zážitky a ani zbytek jí rozhodně nijak nepodráží nohy. Únosce sice spolu s mizející sebekontrolou a přibývajícími obětmi ztrácí na opravdové děsivosti, ale až do konce ve filmu hraje bezkonkurenční prim. Jen ten závěr už je trochu zbytečně přitažený za vlasy. Zde už potěšila jen ta nad hrdinkami vlající vlajka USA, která byla místo obvyklého patetického gesta spíš mrazivou připomínkou, že když na to dojde, každý (zde každý Američan) je vlastně tak trochu psychopat.

Celý Europa Report stojí na perfektně využitém found-footage, a tak je trochu škoda, že se občas chová jako další řadový horor. I kvůli tomu nemají šanci přirůst k srdci nesympatické a odlidštěné postavy s výjimkou Copleyho, který je jako jediný náležitě představený. Jenže zrovna on se na obrazovce zdrží sotva pár minut. Kromě toho si snad ale není na co stěžovat: film si mě získal jak velkolepostí a věrohodným nadšením z výpravy za hranice poznaného v první polovině, tak i následujícím nervy drásajícím objevováním téhož. Těžko říct, jestli jsem rád, že se v závěru tvůrci nedrželi při zemi, nebo bych byl raději za tajemnější konec, ale výsledek mi každopádně vyhovoval.

Příjemné překvapení na všech frontách. A přitom je to tak průměrný, ničím nevybočující film. Jenže funguje. Paul Walker, který je podle své dosavadní kariéry jedním z nejdřevěnějších známých herců, si mě přes automatické předsudky získal na svou stranu hned úvodním přesvědčivým výbuchem vzteku. A přestože ty sympatie několikrát zavrávoraly, ve výsledku jsem s ním neměl nejmenší problém. Nejspíš i díky tomu, že je celý příběh umístěný do jedné prázdné a potemnělé nemocnice, kde právě ten jeho kamenný výraz nešel vidět. Značně pomohl taky minimalistický pohled na katastrofu v New Orleans. Hours se nesnaží šokovat destrukcí, a místo toho ukazuje spíš jen malé drama jednoho novopečeného otce v zoufalé situaci, a pouze autentické prostřihy ze zpravodajských kamer mezi jednotlivými částmi toto drama dávají do kontextu. Celkové téma i jednotlivé motivy (manželka, novorozeně, baterie, pes) jsou samozřejmě ztělesněním účelného klišé, ale tvoří po všech stránkách funkční nenáročnou jednohubku. Snad jen trochu zamrzí, že scénář není založený na skutečných událostech.

Stále ucházející svižná zábava, ale oproti prvnímu dílu už mnohem, mnohem slabší. Možná že se zábavnost postav jejich představením v prvním díle vyčerpala, možná už jim překombinovaná špionská zápletka brání v dalším větším rozletu, možná je to celkově vážnějším pojetím. Kupodivu tak zábavu táhne spíš to vtipně malé drama krize vztahu mezi Frankem a Sarah, případně minimálně se vyskytující, ale stále superstylová Helen Mirren, než cokoli jiného. A to včetně očekávané smrště kulek a hlášek, která se ve filmu také vyskytuje v mnohem menším měřítku, než by kdo od odpočinkové akční komedie čekal.

Arrested Developement je dost možná ten nejoriginálnější nový americký sitcom. Postavy a vtipy, jakkoli povedené, sice nijak nepřekvapí, celkově jsou spíš výběrem těch nejlepších archetypů, které se v žánru vyskytují odnepaměti, avšak teprve samotným pojetím vyprávění a jeho výsledným podáním si těžko hledá konkurenci. Už první epizoda se s vyprávěním nepáře: bez doprovodného smíchu představí celou rodinu Bluthových prakticky najednou, což jednoduchosti vůbec nepomáhá. Zbytek prvních tří původních sérií se sice poměrně umravní, ale autorský rukopis na nich jde pořád znát. Nelineární vyprávění je přesně v takové podobě asi ideální, kvanta flashbacků pomáhají prokreslovat postavy, a zároveň nijak nebrzdí samostatné epizody. Po náhlém ukončení produkce FOXem a následném návratu rodinky o několik let později pod křídly mnohem odvážnějšího Netflixu se však vypravěčské peklo rozjede na plné obrátky. Nové epizody jsou stejně jako ty předchozí promyšlené do posledního puntíku, jenže kvůli tomu, že se každý díl zaměřuje na jednotlivé postavy, přičemž se jejich akce prolínají, ať už v záběru nebo mimo něj, už AD není ani zdaleka tak odpočinkové jako bývávalo v televizi. Co je ale nejdůležitější, vtipu ani samotným postavám to neškodí, naopak. Pouze děti rodiny, tedy George Michael a Maeby, ztrácí na zajímavosti. Jak rád jsem jim věřil ty podivné pubertální výrostky, tak jsou jako odrostlí často až nesnesitelní (ano, Michael Cera byl před nějakými desíti lety dokonce i sympaťák!). Ostatní jedou naplno od začátku do konce. A to především mí oblíbenci GOB a Pop-Pop/Oscar. První, nejstarší syn rodiny, největší životní tragéd bez přátel a opravdového života, nejlepší jezdec na Segway, ale hlavně věčně mizející "velkolepý" mág a iluzionista. Druhý, otec rodiny, milovník žen, ale hlavně lhář a podvodník, který je vždy na útěku/jeho vždy zkouřené identické dvojče. Jejich epizody jsou v poslední řadě tím nejlepším, co se v celém seriálu vyskytne, ale i to jen těsně. Tato těžce nepovedená rodina si mě svým vyhnáním trapnosti sitcomového vtipu do absurdity a využíváním právě té trapnosti získala a s čistým svědomím můžu říct, že o ní nevznikla jediná špatná epizoda. Už aby byl film.

Nevýrazně natočený průměrný scénář nezachrání ani dvojice hereckých es, na druhou stranu ho ani nijak zvlášť nepotopí nesympatický hlavní hrdina. A Paranoia je ztělesněním průměru. Od příběhu, přes jednotlivé postavy až po samotné scény je na všem nabalena taková kupa klišé, že je někdy i problém ji brát vážně. Ale přestože se na samotnou paranoiu prakticky nedostane, jako thriller pro nenáročného diváka nemůže příliš urazit. Hvězdy takového kádru, jako jsou Oldman a Ford, by si ale určitě zasloužily něco většího.