Genero

Všichni by chtěli Lolu Kamennou. Pokud je chlapec ještě ke všemu malinko emu, holka krev a krev se mu okamžitě zavrtá do hlavy. Ale proč ne. Rodinka je to milá a kultivovaná, domeček mají čistý a útulný, maminka přes šířku stolu poulí svá velikánská kukadla a tatínek je nedočkavostí jako na trní, když má rukou ověřit stupeň vlhkosti své dcerky. A navíc s čepelí nože v hrtanu tak legračně sípe. Jen ta banda intelektuálů pod podlahou je tu tak trošku navíc. Nikdy bych nečekal, že se pobavím u australského filmu, ve kterém není krokodýl ani Dundee, ale humor černý jako tvář aborodžinckého nádeníka mi vzal vítr z plachet. Krásný příklad toho, jak může být ejchuchů, když je autor sadista a srandista zároveň.

Film Panic na Skála ostrově je mrzká, televizní, epidemiologická kokotina. Na Skála ostrově probíhá festival míru a přátelství za účasti mnoha arogantních VIPisstů z hudební branže (jako doma, jen chybí Helenka) a tisíce krásných mladých lidí se plaví přes záliv. Leč zlý, fyzicky poznamenaný bioterorista (prostě má takové divné boule na ksichtě a není Arab) políčil záludný vir. Tisíce krásných mladých lidí blijí do rygólu a do kelímků s limonádou a snad by poblili i sako pana kapelníka (to je ten čurák s kytarou). Na Skála ostrově zčistajasna vládne panic. Naštěstí si panic nepřijde na plodiče genitálních myšlenek, kterého hraje někdo jiný než Dustin Hoffman. Ten se dostává do ošklivého sporu s hloupými, vousatými úředními šimly, ale jako mistr verbální i nonverbální komunikace si s chladnou hlavou prosadí na Skála ostrově ozbrojené složky. Jenže panic nutí tisíce krásných mladých lidí pustit se s těžkými oděnci do křížku a skákat z výšky do vody. Nezbývá než vypátrat zlého, fyzicky poznamenaného bioteroristu (toho co má divné boule na ksichtě a není Arab) a tisícům krásných mladých lidí bezodkladně nakapat kapačku a nasypat nějaké ty prášky. Panic nesmí překonat hranice města! Jestli vám můj komentář připadá jako sračka a výplod dementa, tak na film ani nekoukejte.

Když večer cvičíte z nudy na gauči prostná a váháte, zda si raději čichat k podpaží nebo se drápat v zadku, nadešel vhodný čas na španělský film o myslivosti. Jak říkal už nejsériovější ze sériových vrahů, strýček Zodiak, člověk je ta nejnebezpečnější lovná zvěř. To by mohlo sloužit jako vztyčený, varovný prostředníček pro každého gringa, který ošuká na benzínce kleptomanskou cigošku, nechá si ukrást šrajtofli a vypraví se ji zuřivě hledat do nevlídných hor. Zde na něj už čeká natěšená muška omylného střelce a odstřelování je to zprvu záživné a napínavé, počet cílů se flexibilně mění z jednoho na dva, čtyři, tři, dva, atd. v závislosti na jistotě prstu na spoušti. Ale někde uprostřed jsem začal zívat, protože nadějné lesní kličkování upadlo do hlubokého stereotypu, ve kterém mě nezaujalo ani to, že ten černovlasý typ má při běhu v mlází vždycky jednu nohu vzadu. Až při vyvrcholení ve španělské, turecky hospodařící vesnici jsem kroutit hlavou jako zátkou od Luis Felipe celý užaslý, komu všemu klidně vystaví na policejním ředitelství zbrojní pas.

Ty to dokážeš, tati… Ne, já to nedokážu…Ale jo, dokážeš. Je to v tobě… Ne nedokážu, není to ve mně…Ale je…Ne není…Podívej se do svého srdce…Ano, dokážu to, budu bojovat srdcem…Ano, já ti věřím, tati… Ve filmu Jak vytrhnou Jackmanovi stoličku robot a chlapec učiní z asociální gumy milujícího otce a lepšího člověka. Kupodivu jsem se přes odporný námět o trampotách při osvojování rodinných hodnot příjemně bavil a konečně také chápu oblíbené úsloví místních ynteljakulátů o vítězství formy nad obsahem. Ač postavám plynou z úst výše zmíněná hovna, bojové scény a celkový drajf to s přehledem vynahradí a takhle v úterý večer se dá takový biják v klidu a pohodě zmáknout. Dokonce mě ten malý přemoudřelý Anakin ani moc nesral, jen když tančil, což se naštěstí nedělo často, bych ho nejraději vykopal ze Země zpátky na Tatooine. Když k tomu ještě přičtu, že jsem při pohledu na čarokrásnou Olinku Fondovovou spekuloval, zda poprvé od dob Nastěnky nepotěšit s nějakou Ruskou sám sebe, hodlám se přít do poslední kapky semene, že tenhle film za ty čtyři stojí. A klidně si na mě vezměte brýle!

Málem jsem se pochcal, když jsem viděl, jakým balónem hrají ti mentálové v Americe fotbal. Takovou šišku nakopnout šajtlí z voleje, tak se nesmazatelně vtiskne do tváře tlustému páprdovi ve 286. řadě na západní tribuně a celému S.K. Žraloci budu pro smích. Pokud ale nad tímto klopýtnutím pánů rekvizitářů přimhouřím oko, musím uznat, že je to film povedený a nenuceně ukazuje překrásně nekalé praktiky sportovních talentů, pro něž je na cestě k úspěchu téměř nezbytné sjíždět koks, děvky, rapovat a ukazovat Kameruně čuráka. Nad tím vším bdí svým bystrým okem trenér Alpa Číno předvádějící tak bravurní výron, že bych na jeho příkaz bez zaváhání překlikoval fotbalové hřiště od branky k brance pětkrát tam a zpátky. S tlesknutím. Tvrdá a drsná utkání zrežíroval Kámen efektně a efektivně a při některých zákrocích, kdy by Pavlín Jirků dávno pískal a tasil červenou, ucítíte ve vzduchu sladkou vůni mramorového náhrobku. Doufám, že tenhle biják viděl i Péťa Čechýňo a až na něj příště poběží driblující Krystián Romadur, bez rozpaků a hbitě ho nakope do koulí, že ten slizký gay ani nestačí vyslovit Sócrates Brasileiro Sampaio de Souza Vieira de Oliveira.

Jsem vděčný všem mužům a ženám, kteří vyvinuli to nezměrné úsilí a zabili elektromobil. Vidina, že musím hnusnou a nevzhlednou plechovku píchnout v kuchyni do zásuvky pokaždé, když vyrážím, řekněme do Opavy, mě právě nenaplňuje optimismem. A to si ještě vezměte, že ten kabel za sebou potáhnu jako za vysavačem přes celou magistrálu a po Dé jedničce, navíc při mém štěstí bouchne zase v Kladně-Dubí trafostanice a od Jihlavy budu tlačit… Jistě sami uznáte, že není mužnějšího pocitu, než když dáte za tři, sešlápnete plyn až k podlaze a celým kokpitem vašeho Fáčka se rozlije ta opojná vůně benzínu, seškvařené pryže a vyjetého oleje. Tak na co elektromobil?

Moje pacholátko pořád škemrá, že by chtělo nějakého domácího mazlíčka. Má ale alergii na zvířecí chlupy, vždycky mu natečou očička a z nosíku vyjede nudle jak horolezecké lano. Od té doby, co si soused přitáhl domů tu Godzillu, kterou vyhrál nad Pajskrem u Studničků ve ferblu, mám utkvělou představu, že je to právě ta ideální volba do podkrovního bytu. Když jí drbu na hlavičce, vyplazuje jazýček, roztomile koulí šikmýma očima a pro cukřík by oblízla celý náš činžák. Jenže Godzilly jsou takhle přes léto nedostatkové zboží, proto se Jetelíček zdá být rozumnou alternativou. Už jsem nedočkavý, jak bude rozhánět důchodce u Kauflandu, rozpláče dítě v kočárku a srovná se zemí Plzeň i s mojí tchýčou. Určitě se zase najde nějaký sotva zletilý retard, který ho bude natáčet videokamerou i ve chvíli, kdy spolkne tramvaj, šlápne té jeho nádheře na kuří oko, vyškrábne ječné zrno a perforuje střeva. A nakonec ještě ten jouda zapomene SD kartu někde v jaderném spadu. Jen mám trochu obavy, jak doma okecám tu nepříjemnost, že nám Jetelíček předními tlapičkami (myslím těmi nejpřednějšími) poškrábal linoleum v kuchyni.

Hezký, lidský a prudce výbušný film, po kterém pan bin Ládin s úsměvem pod vousy vyšnorchloval ze dna Arabského moře, aby panu Morrisovi vyjevit své Allahu Akbar a íránští pacifisté zas o něco více obohatili uran. Milý poznatek, že džihád může být veliká legrace a teroristou se klíďo stane i rozumem nepolíbený mudžáhid, naplnil mě, tápajícího, neuvěřitelným entuziasmem a donutil mě přehodnotit životní cíle. Vousatou manželku jsem zavřel do skříně a lešenářskou trubku nacpal dusičnanem draselným k prasknutí, převlečený za pštrosa nasazuju na hlavu krabici a kontaktuju svoji buňku. Ale Barryho papuchalk se mnou nemluví, Wajův papuchalk stydlivě vykukuje zpod pirátského klobouku a Hassanův papuchalk si to rovnou hodil na doutnáku. Kurva kluci, co je to s váma, vždyť to přece byla taková bomba.

Připomnělo mi to situaci, jak se kamarád před lety poškorpil se slečnou, u které bydlel a zazvonil se čtyřmi narvanými igelitkami a opásaný ledvinkou u mých dveří. Protože jsem opravdový lidumil, který neváhá nabídnout bližnímu pomocnou ruku, zažili jsme díky té jejich roztržce krásné dva měsíce báječného spolubydlení. Postupem času nás začali nadšeně zdravit růžoví hoši z přízemí, kteří mají teplou i čivavu, neunikl nám jediný díl Sexu ve městě, u kterého jsme pištěli smíchy sajíce šťávu z rozehřátých jahodových nanuků, upekli jsme si dort, vzájemně si olizovali čokoládovou polevu z otylých prstů a všiml jsem si i takových detailů, jako byla krásně hebká pokožka na kudrnatých lýtkách mého přítele. Naštěstí bylo homomasakru v zadním průjezdu na poslední chvíli zabráněno usmiřovacím pohlavním stykem s fuj fuj ženskou v malinkém stochovském bytě. Jednomu přijde až líto, když odchází hezký, stodvacetikilový kluk s velmi sexy huňatým hrudníkem, se kterým šlo zažít ještě tolik nevšedních chvil.

Tyhle parkurové adrenalinisty hrozně obdivuju. To já když jsem chtěl vehnat do těla kapku vzrušení a zrychlit tep, udělal jsem si výlet na Říp. V půlce velehory jsem cítil, jak mám průdušnici omotanou kolem uší a nahoře už jsem byl zralý na berle, po celém těle jsem se klepal vysílením, místo Startky jsem si zapálil ofinu a tak jsem začal svou osobní kudličkou rybičkou vyrývat do krovu hospody vlastní epitaf. Alespoň se ale nemůžu dostat do takové mrzuté situace jako pan Machýrek, aby mi šutr skřípnul v zapadlé soutěsce pravačku a já tam tvrdnul pět dní jen o vodě a moči. Co jiného si pak počít s volným časem, než žvanit do kamery, trochu si opálit po ránu chodidlo na sluníčku a sem tam si ověřit, že levačkou je to jak od cizího. A to nás pěkně prosím nutí pan Britský Zázrak sledovat osmdesát minut. Měl jsem pocit, že ze samého napětí nabrala moje víčka sto kilo svalové hmoty a už se prostě nedají udržet ve vzpřímené poloze. Naštěstí toho kluka napadlo, že nešikovné maso musí pryč právě včas, aby mi nezatuhla šíje.