Genero

Pan Pierrepoint je fachman a zářivá hvězda oboru. Na krátkých nožkách docupitá k páce, prudkým trhnutím rozevře propadliště a než bys řekl krleš, už tu visí visatec. Považte, sedm a půl vteřiny, to je nový rekord! Já myslím, že nikoho lepšího v zemi nemáme a i ten starý ješita Fordie, co si myslí, že nikdo neumí věšet tak zbystra jako on, si může vzteky třebas cáknout do textilu. Vkusně natočená biografie Alberta Pierrepointa, který se stal uznávaným profesionálem, oblíbeným a vyhledávaným odborníkem a obdivovaným vzorem pro všechen roztomilý katovský potěr. Já jsem do budoucna poučen, že katovina nejsou žádné čáry, ale jen nekonečný souboj s čísly. Až si to půjdu hodit na vrbu, vezmu v úvahu výšku 183 cm, váhu 92 kilogramů a triviálním výpočtem určím, že si musím připravit 1,8 metru dlouhou oprať.

Cože, slyšel jsem dobře? Říkal jsi sériový vrah v Sovětském Svazu? Nedělej si prdel, soudruhu, takhle náš socialistický systém přece nefunguje! Zatímco soudruzi nasupeně poulí oči nad jalovými výroky soudruha vyšetřovatele, významný člen Komunistické strany soudruh X už na peróně vyhlíží další oběť a nebere nikoho nad metr třicet. Soudruzi ale mají za ušima a když jim tady bují takový buržoazní nešvar jako je sériová vražda, mazaně pozatýkají všechny homosexuály. Na první pohled zase jedno naivní americké vyobrazení komunistického establišmentu, v němž je jednooký mezi slepými králem a přes přerostlého byrokratického molocha ani nedohlédnete na čepici soudruha generála. Bohužel ale děsivá rekonstrukce tehdejší reality, z které zamrazí mě i každému jinému demokraticky smýšlejícímu občanovi, kterému se začínají líbit chlapci a dívky až po sfouknutí patnácti svíček na narozeninovém dortu a k ukojení sexuálního chtíče stačí klasická levačka přes ponožku v koupelně.

Dostala se mi včera do ruky fungl nová nalezené-záběry slátanina, ve které mě provokuje náctiletý ulízaný retarda tím, jak se debilně hihňá do kamery, narušuje mé soustředění jogína na očekávaný originální zážitek a pak mu definitivně jebne ve škebli. Jsem v rozpacích. Už mě ta věčná roztřesená dobrodružství začínají srát a vidět v nich světaznalé študáky je asi stejná zábava, jako se zaujetím sledovat osmdesát minut šourek Jirky Pomeje, jak se kývá jako ošklivý metronom ze strany na stranu. Zároveň mě zaujala liberálnost rodičů, když nechají své potomky odložit Schopenhauera a pro samou telekinezi a poletování zapomenout na studium Ústavy. Ale co naplat, dělají nám v tom ty efekty, když to vůbec nečekáme, takže musím dát lepší dvě.

Tu starou barabiznu v Amityville ještě ani nesežrali termiti a pan 8-10-10 už spokojeně živoří na americkém zapadákově ve zcela jiné nemovitosti. Je to smutný muž s pestrou minulostí a trochu chábrus na mozek, avšak jeho veselá mysteriózní dobrodružství mě nikterak neuráží a většinou jsem byl i za použití laciných dějových zvratků napjatý jako guma od trenek Johna Goodmana. Pan Craig předvádí to nejlepší ze svého úsporného herectví a jsem si téměř jistý, že v 36. minutě dokonce pohnul dvěma mimickými svaly! Tuším, že to byl třetí zprava nad levým obočím a druhý zleva těsně nad horním rtem, ale než začnu takovou bláznivou teorii vykřikovat do světa, musím si ji samozřejmě ověřit opakovanou projekcí. Neohrnul jsem nos ani nad obsazením slečny Weisz, kterou, lapidárně řečeno, jako rašply bez koz a s tváří vyžilé hyeny ve filmech příliš neupřednostňuji. Jen jsem smutný z toho, že čtvrt hodiny před koncem scénáristovi došel zrovna v nejlepším hajzlpapír a musel ho nahradit listy narychlo vytrhanými z linkovaného sešitu na scénář, takže mu na rozuzlení zbyly jen tři volné řádky a kousek tvrdých desek hned pod nápisem: Neposer ten závěr!

Libozvučné něžné melodie a melancholické texty sextetu Rammstein my radikální křesťanští puritáni prostě milujeme! Při tak vytříbené pódiové show odmítám uvěřit, že mi pan biskup zakázal mé oblíbené hudební těleso pozvat jako kulturní vložku na nadcházející setkání řeholních kongregací v Čierne pri Piče! Ale co platno, jak tvrdí pan Lindemann ve vzácné shodě s doktorkou Cajthamlovou: Jsi to, co jíš. A tohle je zkrátka má část.

Dneska jsem si při pravidelné dávce barbiturátů uvědomil, že v komentářích téměř bez výjimky ignoruji seriály a tak to hned běžím napravit. Ale co napsat o seriálu, z kterého mi uniklo posledních 130 dílů? Tahle Hippokratova noční můra byla originální a zábavná v dřevních dobách, ale postupem času jsem odhalil jisté kolovrátkové opakování. Ať už je to tik v oku, urputné zvracení, zbytnění šíje, píchání v uších nebo dávivý kašel, vždycky rezonance odhalí, že za to může zakrnělé siamské dvojče v tumoru na pravém vaječníku. Dr. House ale zůstává jediným lékařem, na dveře jehož ordinace bych se neostýchal zaťukat a už z čekárny do posledního místa zaplněné dívkami z titulních stránek časopisu Maxim pevným hlasem zvolat : Pane doktore, při erekci trpím nepříjemným výtokem z penisu, nepřirozeně mi natekly koule a nesnesitelně mě svrbí ta vyrážka na prdeli, mohl byste se mi na to, prosím, podívat?

Apalucha je kovbojka klasického střihu, ve které dva intelektuálové se stetsony širšími než ramena a ústy plnými lesní moudrosti hledají v prérii u mexických hranic životní pravdu. Eda je texaský Ahasver známý ze stránek Rodokapsů skrývající svou hřívu pod kloboukem proto, aby se Čirikavové nevyděsili, že jim Somr přišel poděkovat za Thálii. Edovou životní láskou je René s brašnou jezdce Ponny Expressu místo ksichtu. René se převléká do ženských šatů a přefikne všechny hrdlořezy a kořalečníky v okolí, včetně zlověstného zabijáka krvavého Jeremiáše. Pan Vigo, nejlepší kamarád Edy, chce vypadal jako úplně největší kokot na sever od Rio Grande, proto pěstuje neprostupné pubické ochlupení kolem úst. Škoda, že jsem se musel jít dvakrát vyčůrat a přišel tak o oba drsné ostrostřelecké souboje, při kterých prý létaly kulky spravedlivých mužů vzduchem. Jistě chápete, že takový příběh byl na páteční večer naprosto strhující záležitostí, a kdyby pan Vigo na cestě vstříc zapadajícímu slunci zanotoval aspoň kratinký kousek Sou fár tů jů aj méj, dojetím bych si posmrkal oba rukávy u ponča.

Ti kresliči plakátů jsou vážně svině. Taky jste se nechali nalákat na krvežíznivé prehistorické monstrum barvy khaki, s obřími tesáky vybělenými léty spokojeného chroupání holeních kostí nepoučitelných turistů? Ne ne, holenkové, tentokrát jsou těmi děsivými predátory z hlubin gumoví krokokapři trochu připomínající obří ruské dildo, co tiskla v dlani Naděžda Krupská, když bylo u Leninů obzvláště smutno. Mršky jedny vystupují z bažin a sem tam, aby se neřeklo, slupnou jako přesnídávku nějakého toho hipíka, který vychutnává svůj mírumilovný alternativní život na hausbótu. Ale moc se neraduj, Jakube Vágnere, je to sice s láskou natočený napínák, jen trpí tím drobným neduhem, že není napínavý. Ano, smích rozehnal to moje proklaté astma a dlouhou chvíli jsem si krátil pletením. Po půlhodině jsem vyšvihl přenádhernou čepici s bambulí! I kdybych do akvárka vysypal půl kila bezva skunku od Huyena, tak by chudinky skaláry nad takovým ichtylním ichtyologickým divadlem zaplakaly. Bohužel pro samou vodu jejich slzy neuvidím.

Vždycky jsem si přál vidět myšlenkově hluboké existenciální drama o třech filozofujících kozatkách, co se polévají vodou a žužlají si bradavky. Tenhle film mi zprvu připadal jako dar z hůry! Musím ale zkroušeně konstatovat, že jako člen bdělé křesťanské domobrany, který ostřížím zrakem vyhledává porno na internetu prakticky denně, aby potom varoval mládež před perverzními weby, na které by se neměl nikdo dívat, již nepovažuji lehkou lechtivou erotiku za erotiku. Holky jsou to sice překrásné a po vzoru kolegy Jary.Cimrmana.jr., potomka největšího z Čechů, musím za každou z nich dát po hvězdičce, jinak ale ten biják nestojí ani za protrženou šprcku.

Mělo to být rande snů. Krásná dlouhonohá bruneta libující si ve svém hlubokém kypícím výstřihu, s nevalnou pověstí intelektuálky poněkud volnějších mravů, což mi naprosto vyhovovalo. Takový ten typ dívky, které chlap odmítá uvěřit, že chodí srát. Po týdnech duševní průpravy jsem se odhodlal s nejistým úspěchem ke své žádosti o schůzku a k mému nezměrnému překvapení a radosti mi odpověděla rozhodné Ano! Po tom slově jsem cítil, jak mi v hrudi praská aorta. Výsledkem mnohahodinové porady Onanistického sdružení v restauraci U Konvalinků se stalo příjetí Karlova návrhu jít na to přes kino a pak dobré červené víno při svíčkách v soukromí domova. Emil doporučil návštěvu projekce filmu Notting Hill, který nesl podle jeho vyjádření punc romantiky jak sviň. Nastal den D, celé tělo jsem omyl Solvinou, vylil na sebe kolínskou Hugo Boss, společný to dar věrných přátel, košile se leskla čistotou a byla pečlivě vyžehlená a tesilky měly puky jako žiletky. Vyrazil jsem do akce. Příběh filmu jsem téměř nevnímal, ruce mi vlhly nervozitou. Ona seděla vedle mě, sebejistá a naprosto okouzlující. Po projekci, hlavně abych zamezil trapné chvíli mlčení, jsem ze sebe nesměle vykoktal: Jak se ti to líbilo? Zadívala se na mě něžným, vševědoucím, soucitným pohledem a takto ke mně promluvila: Byla to strašná kravina, ale neboj, nejsem dítě, já dobře vím, o co se tady jedná. Vylížeš mi kundu, ty satyre? Chápu, když mě budou všichni, kteří spatří mé hodnocení, považovat za beznadějného romantického homosexuála, ale ať, já prostě nemůžu jinak.