Crawler-D

Finiš je na dosah ruky, emoce vřou a v každém záběru je cítit, že rozuzlení se blíží. Je však půl roku vzdálené, a to je momentálně největší nevýhoda Harryho Pottera a Relikvií smrti. Za rok se totiž na film budeme moci podívat dohromady a pětihodinovou přehlídku filmařského umu si užít tak, jak má být. Rozjezd je naproti tomu vystavěn velmi dravě, nebere si servítky a láduje do nás emoce i akci. David Yates tak příjemně naladí, překvapí, jakou osudovost a náznak přicházejících temných časů a obětí dokázal se svým týmem vybudovat. Pochvalu si snad vyslouží i proklínaný Steve Kloves, který události sedmé knihy propojil v sevřenější a ucelenější linku, v níž se víc jedná a méně kafrá. Nicholas Hooper, který s Yatesem dělal předchozí dva díly, představuje značnou hudební ztrátu, ze které se film těžko vylízává. Skladatel Alexandre Desplat (Zlatý kompas) mezi ostatními členy štábu působí jako jedinec bez invence a dobrých nápadů. P.S: Po druhém zhlédnutí mě začíná lehce iritovat i kameraman Eduardo Serra.

Zajímavý pohled na asociálství.

Průměrné drama "podle skutečnosti", které má nefuknční strukturu (záhy dochází k odhalení, že podvádí, ale ničím si pro to nepřipravuje půdu) a hlavně mnohdy nutí soucítit s podvodníkem, což je velmi zvláštní přístup.

Je těžké dnes hodnotit němé filmy, protože je komplikované je vidět v jejich původní zamýšlené podobě se vším všudy. Ať už jsou to rozdílné verze nebo nejednotnosti v hudební složce, která u němých fillmů dělá s výsledným dojmem hodně. Měl jsem to štěstí vidět film na velké plátně a s živým hudebním doprovodem brněnské Filharmonie a partiturou složenou Duncanem Hendym. Zcela obdivuhodně melodrama s fantastickou kamerou, v níž se snoubí až moderní způsob natáčení se zjemnělými expresionistickými způsoby vyjadřování. Jednoduchý příběh je velmi dobře rámován a vytváří tak základ, od něhož se odráží spousta melodramat do dnešních dnů. Ale tady to O´Brianovi a Gaynorové přejete, protože cesta k jejich sblížení je lemována zažitky silně poznamenávající jejich životní cestu. A ještě jednou musím vyzdvihnout hudbu od Hendyho zpřítomněnou brněnskou Filharmonii na zahajovacím večeru PFF 2010, což pro mne přineslo po šesti projekcích moderních a nových filmů během tří dnů nevšední zážitek, který byl silnější než všechny předchozí.

Je těžké dnes hodnotit němé filmy, protože je komplikované je vidět v jejich původní zamýšlené podobě se vším všudy. Ať už jsou to rozdílné verze nebo nejednotnosti v hudební složce, která u němých fillmů dělá s výsledným dojmem hodně. Měl jsem to štěstí vidět film na velké plátně a s živým hudebním doprovodem brněnské Filharmonie a partiturou složenou Duncanem Hendym. Je to fantastický kousek odhalující v počátích kinematografie technické možnosti a uvolňující fantasii způsobem, o jaké se tehdy nikomu nejspíš ani nezdálo. Dnes už působí dost kostrbatě a nepříběhově, ale jeho esence je obdivuhodná a dýchá až do dnešních dnů.

Pocit, že sleduji variaci na Plešatou zpěvačku Eugena Ionsca, byl trvalý, intenzivní, nepolevující a dost mrzutý, protože o absurdní drama se nejedná. Godard nejspíš nechtěl hovořit o problémech mezilidské komunikace, ale chtěl sdělit závažné myšlenky. To by ale nesměl být takový egoista a experimentátor, aby 99 % populace bylo vyšachováno z možnosti porozumět jeho slovům. Nakonec se z toho stává čekání na Godota, který by přinesl nějaké vysvětlení nějakou vnitřní koherenci, ale je to marné. Na diváka se tu drze a z vysoka kálí. Tohle není důvod, proč mám rád filmy.

Těm, co chtějí Saw vidět, bude stačit vědět, že umře hodně lidí ošklivou smrtí. Ty, co nemají zájem, stačím ujistit, že tam pouze zemře hodně lidí ošklivou smrtí. Ve výsledku máme tedy co dočinění s dílem, které je radno hodnotit z filosofického hlediska, protože estetickým i uměleckým se vzpírá. Rdousí je v okamžiku, kdy hrozí, že by vyšší hodnoty mohly narušit jatečnost děje. Je třeba se pídit po tom, proč se na něco takového díváme a jak jsme mohli dopustit, aby něčeho podobného vzniklo celých sedm kusů. P.S. Těším se, až to vyjde na DVD a bude se to pořád jmenovat Saw 3D a nebude to 3D...chytré ;-).

Falešná tvářička romantické komedie, která se od začátku snaží být nad věcí - "toto není příběh lásky". Ale kdeže opět je to příběh lásky, opět za vztahy stojí osud a náhoda. Nic převratného. Svoji sofistikovanost se snaží zabalit i do časové nejednotnosti, přeskakování z jednoho období k druhému a zpátky, ale ve výsledku stojí za řeč jenom zručná režie Marca Webba.

Průvodce fenoménem francouzské nové vlny koncentruje pozornost na dvě největší osobnosti - Francoise Truffauta a Jeana-Luca Godarda. Nadšení pro věc přitom často ústí ve zkratkovitost a povrchnost. Ptát se musím i po důvodech vzniku snímku Dva ve vlně, který mi sice pěkně zopakoval, co byla nová vlna, kdo byl Godard a Truffaut a jaké filmy natočily, ale není to nic, co bych si nepřečetl někde v životopise tvůrců. Laurentova platonická láska byla asi tak silná, že se kvůli ní dal na režii a natočil tento poloplný, poloprázdný dokument, aby mohl s láskou vzpomínat.

Viktoriánský pitoreskní horor o Viktorovi a Viktorii, tudíž to, co by podle všech zvyklostí mělo děsit, je milé a zábavné a vyjadřuje i určitý smír s posmrtným životem, kterého netřeba se bát. Tematicky a názorově se tedy jede v tradičních kolejích Tima Burtona. Děs ze světa reálného, který trpí přemírou šedi, upjatosti a maloměšťácké zaprděnosti a předsudky, a oslava záhrobí jako veselé místo, kde je radost "žít". Dojemný, skvěle vystavěný a nádherně zanimovaný. Jedna z nejlepších Burtonovek, kterou je zatěžko srovnávat s Nightmare.