LeoH

Královské melodrama s životopisnými prvky sice není můj žánr, ale jelikož jsem před pár týdny Frearsově Královně nadělil tři hvězdičky, Mamoulianově musím čtyři; je sice o tři čtvrtě století let starší (a patřičně divadelní ve scénáři, herectví i výpravě), ale stokrát stylovější i životnější, nehraje si na víc, než je, a přesto zvládá pojednat téma symbolů, rolí a nesvobody mocných do zcela srovnatelné hloubky. K tomu hlavnímu – romantice – jen tolik, že předkodexově uvolněná epizoda v zájezdním hostinci je krásně čistá, ty prosté věci, co si ti dva o lásce říkají, sahají k podstatě s jakousi s prominutím nadčasově dojemnou jednoduchostí. A na rok '33 je to neuvěřitelně technicky vypulírované.

Tak to vypadá, že si s Brooksem nakonec (po Producentech, u kterých mi ještě bylo do smíchu jen půl-napůl s trapností, a Mladém Frankensteinovi, kterého jsem si užíval z těch tří kousků zatím nejvíc) budeme přece jen spíš rozumět – prdící kovbojové sice nejsou můj šálek humoru, ale od tohohle chlapíka holt musí člověk pokaždé přetrpět pár hrubozrnnějších fórů, aby se mu dostalo i spousty mnohem rafinovanějších, mezi těmi drsnými snadno přehlédnutelných, a několika naprosto mimozemských. Vlastně je Brooks v těch jemnějších polohách, a v Ohnivých sedlech zvlášť, ze všech amerických parodií, které jsem zatím viděl, asi nejblíž evropské škole „láskyplného ohýbání žánru“, ne zas tak daleko od Adél a Limonádníků (jen o tolik, o kolik jsou Olinka Schoberová v Adéle a Květa Fialová v Limonádníkovi vzdálené zdejší Madeline Kahn – stejně všechny tak či onak hrají Marlene Dietrichovou). A Gene Wilder jako vždycky dokonalej, mám toho chlapíka čím dál radši.

Bylo mi před časem nesmírným potěšením podstrčit tenhle kousek nejmladšímu potomkovi a jeho bratránkům bažícím po nějaké té přisprostlé krvavé řežbě „lidstvo versus šmejdi z vesmíru“ a pozorovat, jak v nich pracuje pootočená perspektiva, fahrenheitovský model „horlivý šmejdobijec dostává ochutnat svou vlastní medicínu“, podvratná přetaženost násilí a dalších stereotypů (podobně, jako to dělal Verhoeven v Hvězdné pěchotě, jenže čitelněji), převracení jiných (hlavní hrdina natvrdlý úředníček, sympatie s navenek odpornými hmyzovitými útvary) – klukům bylo krásně vidět na tvářích, jak jim to šrotuje v hlavách, jak cítí, že jim ten film servíruje cosi jinak, než jsou zvyklí, možná i mění pohled na věci, ale jak je přitom drží a nepustí tím, jak je z jejich hlediska dobrej, dynamickej, drsnej, trikařsky dotaženej etc. etc. Při vzpomínce na tuhle projekci ztrácí význam těch pár logických děr i fakt, že v druhé půlce filmu trochu dochází podvratnický dech, končí žonglování se žánry i podpultové pašování myšlenek a zůstává už jen ta akční slupka.

Jako ukázka základní podoby tzv. klasického amerického westernu poučné, obsahem veskrze odpudivé: JW se synkem si hrají na vojáčky, božská Maureen střídavě omdlévá a pere uniformy, odporní zrádní rudoši kapou jako mouchy a neschopné vrchní velení je hrdinné posádce nechce dovolit zmasakrovat jednou provždy. Že vizuální a režijní styl odpovídá zhruba Pyšné princezně by nevadilo, groteskní zrychlování honiček na koních je milý dobový prvek, písničkové vstupy pěveckého komanda vyloženě potěšily, a jestli je pravda, že to Ford natočil hlavně proto, aby měl z čeho zafinancovat skvělého Tichého muže, odpouštím mu, ale přes 50 % se u mě s touhle republikánsko-konfederačně-militaristickou propagandou nepřehoupne.

Cohenovy písničky (asi že k nim mám hodně osobní vztah) tu na mě působí jako afterthought – dodatečný romantizující přílepek k možná až příliš nesentimentální variaci na western (kde ovšem nechybí prazákladní romantické klišé o osamělém vlkovi obracejícím naruby život v zapadákově, jinak už by tomu snad ani western nešlo říkat). Několik momentů (holka s kudlou, rozhovor s právníkem) je jen tak ledabyle hozeno do placu, bez příčin i následků. Zpětně do obrazu vkopírovávané víření sněhu v závěrečném dějství doslova bodá do očí (možná to bylo necitlivým doostřením na DVD). Přes tyhle dílčí rušivé elementy to ale jako celek šlape víc než dobře, ne vždy souvislé střípky jakoby nedotaženého děje skládají atmosférický rozmlžený obrázek postupně rostoucího městečka a komunity v něm, pro kterou jsou city, o nichž zpívá Cohen, nedostupným luxusem; obrázek mikrosvěta, který ve své ubohosti, nevyslovených snech a naivním fanfarónství stojícím proti nemilosrdné realitě „divokého kapitalismu“ odráží leccos obecnějšího o životě, i tom našem dnešním.

Normálně bych byl zaujat postupným přechodem od počátečního realismu k čím dál větší subjektivitě až psychedelii v závěru, tím, jak vizuálně přeplněné záběry reflektují přelidněnost města a jak ze začátku obtížně vstřebatelné dlouhé bezdějové scény (prvních deset minut je nekonečných) pomalu získávají obsah a dynamiku, potěšen básničkami a emocionálně silnou exotickou muzikou i třeba krásně barevnými a členitými ruchovými plochami, zkrátka po prvotních rozpacích (daných mj. tím, že jsem byl kvůli všude omílanému přirovnávání ke Zlodějům kol přednaladěný na úplně jiný film) bych se měl nechat tím vším unést a vysolit poctivé čtyři hvězdičky, jenže on se mě – přes momenty silného uchvácení – celek zas tak nedotkl, estétství bylo nakonec malinko přes čáru (vč. mého nepříliš oblíbeného estetizovaného násilí) a sdělení nakonec přece jen pomálu. Ale docela mám chuť se k tomu ještě někdy vrátit, nechat se víc vcucnout atmosférou a nečíhat pořád na sociální poselství, pustit si víc do hlavy slova básniček a písniček a míň řešit děj, dost možná bych pak Rikšu docenil líp.

Komorně absurdní drama mj. o fanatismu, dospívání, zradě, identitě a pudu sebezáchovy, které toho s notnou dávkou humoru a ironie postihuje víc a klade víc otázek, než Schindlerův seznam s Pianistou a Spalovačem mrtvol dohromady, nepotřebuje k tomu drastické záběry (nakukování do ghetta skrz zabílené okno tramvaje je o tolik silnější než Polanského CGI doslovnosti!), nestaví na odiv uměleckou kameru, vystačí si se silným příběhem, ukázněnou režií, bezchybným herectvím a empatickou muzikou. Groteskní, místy jízlivý, ale nezlehčující, nezjednodušující, nepatetický, ideologie prostý, ohromně lidský film.

(Disclaimer: V osmdesátém sedmém jsem v tom samém Zlíně maturoval, s hloubavým střihačem Pavlem Kolajou jsme kdysi cosi vymýšleli na FAMU – potěšilo mě zjištění, že se drží u fochu –, se zvukařem Honzou Čeňkem se potkávali tamtéž a se Zuzanou Lapčíkovou se malinko známe ze ZUŠkových soutěží našich dětí, nemluvě o tom, že na hudebním poli se mě hluboce dotýká jak její lidová poloha, tak cimbálovo-jazzovo-filharmonické výboje. O nějakém odstupu tudíž nemůže být řeč.) — Z obou témat – z všivé stránky tehdejší doby i z klukovského světa v ní zakletého – tam cosi postiženo je, ani jedno ale není rozvinuté natolik, aby vznikl pamětihodný film. Ad všivá doba: Omšelost zobrazovaných věcí a míst je posunutá – tehdy jsme kolem sebe měli nové, většinou (ale ne vždy) hnusné, věci a stavby vs. zanedbané staré, opečovávané soukromé vs. špatně spravované společné, ve filmu ale všude jen zanedbanost plus stáří, pocit muzea. Šedohnědá výtvarná stylizace se rozlezla příliš, anonymizuje a zvšedňuje i hlavní postavy, červené šaty s cedulkou doma u stolu jsou hezký náznak, ale chtělo to určitě víc. A ještě jedna věc – neznámí ve filmovém světě se chovají sice chladně a věcně, ale v jádru lidsky, málem chápavě; autobusy, vrátnice, čekárny a úřady té doby byly přitom natlakované nedůvěrou a zneužíváním sebebezvýznamnějšího postavení k demonstracím síly, k vylívání si frustrací na druhých. Aspoň náznak téhle stránky společnosti filmu k věrohodnosti a celistvosti obrazu prostě schází, i když chápu, že záměr byl emoce tlumit. Ad klukovský svět: Autisticky do země zahleděná kamera dává smysl, ale není krásná – klukovské oči si přitom i tehdy hledaly kolem sebe krásu, klidně v puklinách asfaltu nebo ve strukturách omítek, látek, rohoží na zdech, šlo to udělat v detailech – zas je tam jeden hezký náznak, když v úvodní scéně promítnou reflektory auta na holou zeď siluetu píšící mámy se záclonovým vzorem okolo, a druhý s prohlížením fotky, ale to je strašně málo. Ústřední dvojice skvěle typově vybraná, Lapčica má v sobě přesně tu umíněnou povrchovou tvrdost s řídkými záblesky potlačované vřelosti, kterou její postava potřebovala, kluk je taky výbornej, ale když už neherci s omezeným výrazovým rejstříkem, chtělo to o to víc si vyhrát se vším okolo, dodat do filmu kontrasty, které by držely diváka zainteresovaného i bez dramatického oblouku – jediný kontrast, který tam je, mezi venkovními jízdami/běhy a statickými interiéry, nestačí. Hudba klidně nemusela být vůbec, ale tak, jak je, neuráží. *** za koncept, odvahu jít na plátno s osobní „artovou“ výpovědí a za to, že se do ní zčásti opravdu povedlo dostat pocity, které tam měly být.

Úplně vidím, jak měli Topor s Lalouxem na začátku v hlavách hromadu krásně šílených surrealistických výjevů a jak se je urputně snažili poslepovat jakýms takýms dějem, ve finálním tvaru ze všeho nejvíc připomínajícím lehce zmatené, lehce infantilní, tu prorežimní, tu opatrně protirežimní vědeckofantastické (používá tohle slovo vůbec ještě někdo?) slátaniny ze všech koutů socialistického bloku, které jsem jako kluk hltal z dvojbarevných sešitů edice Karavana, když už mě v trafice na rohu přestal zajímat stojan s pohádkami. A scénář není na Divoké planetě to jediné neohrabané – jinak než se shovívavým úsměvem se nedají poslouchat ani křečovité dialogy, které v české verzi (francouzskou bohužel DVD z Levných knih nenabízí) i dobří herci odříkávají mechanicky jako našprtanou básničku, ani třeba vpád „erotického“ funění tenorsaxofonu do jinak čistě space-rockového soundtracku, když dojde na „noc zachování rodu“. A přesto jsou ode mě ty **** pocitově úplně čisté, za čímž je jednak určitě kusanec nostalgie po výše zmíněných rodokapsových sešitech, ale taky neoddiskutovatelné kouzlo výtvarné stránky a „efekt Ikarie XB1“ – jinakost, kterou v sobě mají tyhle staré fláky z dob, kdy sci-fi žánr ještě neměl vyšlapané cestičky a při osahávání možností, co dokáže vyjádřit a jak, popouštěl uzdu fantazii v jistém smyslu mnohem svobodněji než dnes.

Blaxploitation po britsku s bílými herci; jsem stará předsudečná konzerva, když v tom cítím cosi nepřirozeného? Ze začátku nadšení ze strohého stylu, ale postupně se sympatie vytrácely a nastoupila naprostá rozpolcenost mezi tím, jak je to skvěle natočené i zahrané a jak je to zároveň odtažité a cynické v míře, kdy už mi odtažitost a cynismus splývají s psychopatií (a teď nemluvím ani tak o nátuře hlavní postavy, ale spíš filmu jako takového). Bavil mě Dirty Harry, Sweet Sweetback i teď nejnověji Point Blank, nemám nejmenší problém se špínou, deziluzí, násilím ani sexuálním dusnem, ale s absentujícím lidstvím ano. Kolem a kolem <70 %.