LeoH

Tři a půl hodiny nepřetržité slovní palby s opravdu umně natočenými a sestříhanými doprovodnými obrázky na veležhavé téma, ale tak úplně to na mě nezafungovalo jako film, navzdory zajímavému obsazení (mj. zasloužilí komici Lemmon, Pesci, Matthau ve vážných polohách). Výsledný pocit – unavený respekt k buldočí umíněnosti, s jakou do nás Stone tlačí i ty nejmenší detaily své verze událostí.

Torzo dobové reklamy na plyn až do domu, solidní kreslířské i animátorské řemeslo, funkční hudební doprovod a slušný spád. Skoro až nudně poctivá německá práce.

Referenční sedmdesátkový spekulativní (nikoli konspirační, Pollack s Redfordem nebyli z nazdárků stavějících svůj obchodní úspěch na „senzačních odhaleních“ a možná i proto se při psaní scénáře v lecčem trefili do skandálů, které měly kolem CIA a politiky USA vůči ropným diktaturám teprve vyplavat na povrch – zajímavé dobové čtení k tomu zde) thriller s hitchcockovskou antišpiónskou postavou běžného chlapíka, který nevěděl, že ví příliš mnoho – srovnávání s odlidštěným Bournem, ke kterému tu někteří komentátoři sahají, mi připadá hodně mimo mísu. Pomalé tempo, klidné atmosférické záběry podzimního New Yorku, realistická akce, Max von Sydow jako „moustache-twisting“ padouch se starosvětským pojetím cti profesionálního zabijáka a trochou šibalství navrch, žánrově barvitý soundtrack, nosné téma důvěry a nedůvěry (hlavně proto tam je ta „zbytečná“ postava Faye Dunawayové) – no není těch kladů zrovna málo.

Padesátková state-of-the-art filmařina, pocitově někde mezi Jihem proti Severu a (o poznání hodnotnějším) Dallasem; jsou tam pasáže, které se lehce vlečou, i scény k zulíbání (třeba večerní debata o budoucnosti dětí), je tam krom Jamese Deana ve skvěle nejednoznačné roli taky slušný prostor pro jeho dojemně mladistvě nevinného parťáka Dennise Hoppera (hrajícího postavu o generaci mladší) a mnoho dalších prudce koukatelných hereckých výkonů; na svou dobu odvážné až provokativní motivy nezávislých žen, ostudných stránek historie osidlování Ameriky a rasové segregace mají co říct i dneska a u mě převážily misky vah mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami směrem nahoru. — P. S.: Taky mi vrtá hlavou, jestli má být tím titulním gigantem spíš Hudson, Dean, Taylorová nebo celý „stát osamělé hvězdy“, a je mi to na tom filmu sympatické.

Další historická reklama na téma zemědělské chemie, o poznání sušší než některé starší kousky, jako třeba tenhle nebo tuhleten.

Obstojné gagy trochu připomněly grotesky s Pepkem námořníkem, na které jsem jako malé škvrně v sedmdesátých letech chodíval k strýcovi Bednaříkovi, co měl doma promítačku osmičku (*zasněný výraz*)… Němá verze má tentokrát z nějakého důvodu větší spád než zvuková.

Po Stromu života teprve můj druhý Malick; tenhle starší kousek se mi vnímá líp díky tomu, že jeho ambice nejdou tolik do šiřky, nesnaží se ještě o zachycení celých dějin lidstva a světa, ale o plné uvědomění a přijetí každého přítomného okamžiku, jak už tu báječně popsala JitkaCardova a já bych se jenom neumětelsky pokoušel o totéž. Že se tahle konkrétní meditace/modlitba odehrává zrovna ve válečné vřavě, je pro mě skoro vedlejší, ale přesto vnímám a cením si toho, jak sugestivně je podána i ta „rámovací“ vojenská historka (další plus oproti Stromu, kde se už příběh ztrácí). I Zimmerova hudba, která mi často připadá příliš sebestředná a příliš přímočaře programující diváka na požadovanou emoci, dělá tentokrát daleko jemnější práci. Jenom to za mě mohlo skončit mnohem dřív, na posledním úseku té pouti jsem neměl pocit, že by se k už vyřčenému ještě něco zásadního přidávalo (ale třeba jsem napoprvé jenom neuvnímal všechno, co se uvnímat dalo), proto protentokrát ještě ne plný počet.

Teprve pět let po Jazzovém zpěvákovi se zvuk začíná pomalu objevovat i v tuzemských animacích – srovnání němé a zvukové verze téhož filmečku na 3DVD Český animovaný film 1920–1945 zajímavě ukazuje, jakými triky se němý film vyrovnával s absencí ruchů a jak naopak nástup mluveného slova znamenal okamžité zrychlení tempa střihu nejen v místech, kde odpadla potřeba mezititulků. A opět tu máme i experimenty s kombinováním hraného a animovaného filmu, i když ne tak propracované jako v Bílém jelenovi. Čili zajímavé pokoukání, ač samotný filmeček je celkem pitomoučký.

To je fakt děsná psina, jak se ty reklamy na prací prášky za 80+ let krom technického zpracování nikam neposunuly – zlí černí mužíčci versus nespokojená hospodyňka, zásah firemního superhrdiny s třpytivou aurou a ve finále šťastný hospodyňčí úsměv… ovšem interakce živé herečky s ruční animací dokreslovanou do reálného prostředí, to je na rok '32 slušná frajeřina.

Myšlenka, že když je člověk bezskrupulózní sebestředný parchant, štěstí pro sebe a své tzv. blízké si nekoupí ani za všecky prachy světa, je sice ušlechtilá, ale poněkud jednoduchá a o moc víc (krom Al Pacinova nepopiratelného šarmu a slušné porce esteticky upraveného krmení pro divákovu krvelačnou stránku) tahle verze Zjizvené tváře nenabízí. Dokonce ani ta Michelle P. tu vůbec není sexy, aniž by si náhradou aspoň mohla zahrát pořádně napsanou postavu, a v tom druhém problému není zdaleka sama.