LeoH

Pokaždé si u toho vzpomenu na jedno prastaré herní intro, ale i kdyby tentokrát Pixaři náhodou trochu opisovali, jejich pointa je mému srdci bližší.

Jistou dobu to děti v přehrávači docela točily a ani se jim nedivím – je to sice jen další klukovská variace na filmy s prehistorickými monstry s vyšší příměsí ekologicko-mutlikulturně-rodinných hodnot, ale trikově ani herecky neodfláknutá, natočená v krásné krajině a nikoli bez vtipu („Custer – není to zvláštní jméno pro Indiána?“ „Můj otec měl svérázný smysl pro humor.“)

Jeden z prvních zásadnějších filmů o vietnamské válce přináší o dost jiný obrázek než ty pozdější – žádný vojenský dril, žádný psychopatický plukovník ukrytý v srdci džungle, prakticky žádné frontové výjevy; do Vietnamu se podíváme jen v prostřední třetině a i v té se všechno točí kolem netypického motivu ruské rulety, nesmyslného hazardu se životem uprostřed stejně nesmyslného válečného konfliktu. Pamětihodnější než ruská ruleta i než veteránská psychologie v závěru mi ale připadá rozmáchlé a na Američany překvapivě autenticky působící líčení života ruské komunity na americkém maloměstě.

Sterilně bombastické interiéry, sterilně bombastické duo Angelina&Brad, kolísání mezi bondovkou a parodií na ni, slušný spád a občas docela trefný vtípek na všední partnerské živobytí. Dannyho parťáci to nejsou, ale podvod na diváka taky ne, prostě taková poctivá konfekce od solidního krejčího.

Lehounká letní záležitost, která si naprosto neláme hlavu s něčím tak staromódním, jako je partnerská věrnost (bodejť, když mezi už tak dost odvážným Bytem a Nebožtíky prošuměla kolem celá 60. léta se vším, co k nim patřilo), o nějaké genderové korektnosti vůbec nemluvě, a jejíž humor je velice… řekněme intelektuálně širokospektrální, ale díky Wilderově patentní všudypřítomné lidskosti se jí daří dokonale vyhnout nevkusu a celé dvě hodiny dvacet udržovat člověka v uvolněném rozpoložení s povětšinou mírně zasněným úsměvem na tváři. Pozoruhodné je, že tentokrát Lemmon svou obvyklou chcípáckou figurku vyměnil za roli schopného, zazobaného a značně arogantního manažera – a stejně je zas neodolatelnej a není zdaleka sám.

Dodnes ve mně ještě úplně nedozněl ten šok – to takhle vytáhnete ženu a švagrovou do čerstvě postaveného kina Flora na novinku od svého kdysi oblíbeného, ale pomalu odepisovaného stárnoucího režiséra, který už tak deset let produkuje jak na běžícím páse milé, ale vcelku nevýrazné komedie, a on vám bez varování naservíruje takovouhle pecku. Energickou, soustředěnou, úspornou až k vysušenosti, ovšem s mrazivě opravdovými – možná nejopravdovějšími, co jste kdy viděli – scénami vášně i zločinu, silnou pointou a prudce znepokojivým vyzněním. V sedmdesáti letech si natočí svůj přibližně osmatřicátý film úplně novým rukopisem, a ten film vám týdny nejde z hlavy právě tak jako jeho dávné nejlepší věci. A pak uteče dalších deset let (a „nový Woody“ se otiskne do dalších cca deseti filmů, z nichž některé se hodně povedou, ale stejnou intenzitu už nemá žádný, určitě ne z těch vážných) a vy se k tomu přelomovému kousku pořád vracíte, sice byste do něj ve středních pasážích s chutí tu a tam střihli, ale zároveň původně jednoduché charaktery viděné o deset let staršíma očima dostávají další vrstvy a ta původní syrová energie ani trochu neslábne… Zkrátka a dobře, za mě jeden z Allenových top 10, ne-li top 5.

Lemmonovo šaškování nevadilo, pomalé tempo místy trochu ano, ovšem ta kombinace kousavé, zoufalé, skoro existenciální satiry na nedůstojnost fungování člověka-kolečka v korporátním prostředí s málem ani ne romantickou, ale „jenom“ mezilidsky vřelou linkou má tolik co říct k dnešku – společensky i filmařsky – a říká to tak suverénně a současně i laskavě, že si už po prvním zhlédnutí troufám hádat, že mi Byt zůstane zaseknutý v hlavě na čestném místě mezi filmy, ke kterým má člověk opravdu osobní vztah. — Nerozumím politice vydavatele české BD verze, který si dá práci s obstaráním původního českého kinodabingu z šedesátých let, ale vynechá původní anglickou monofonní zvukovou stopu a dá na disk jen remix do 5.1 – poskakování zvukových atmosfér ze strany na stranu přece nemůže 50 let starý černobílý film (nota bene s původní verzí zvuku nominovanou na Oscara) nijak zatraktivnit, jenom to člověka ruší. A subtitle-wise by u takhle zásadního filmu snad stálo za to zaplatit překladatele, který nemá potíže s porozuměním základním anglickým idiomům, udržením jednotné stylové roviny a zprostředkováním inteligentního slovního humoru a nekompenzuje si to naprosto nemístným užíváním vulgarismů a nářečních prvků.

Začíná to famózně – stylizovaný černobílý obraz velkoměsta v dešti, dvojice na terase, vzdálené zvuky klavíru a sága, barevné akcenty na šatech a v očích… Během následujících dvou hodin se člověk ani na chvíli nenudí; i když samotná fascinace dotaženými rotoskopickými hrátkami tak dlouho nevydrží, pořád je na co koukat a na co být zvědavý. Jenže pak film skončí a člověk si připadá tak nějak podvedený tím, že mu všechny povídky vlastně vyprávěly pořád dokola ten samý příběh, utahaný všemi těmi dunivými vnitřními hlasy silných samců, hrdou samičí hříšností a potoky odbarvené krve, vyhladovělý po kousku obyčejného neexaltovaného lidského citu. Trochu jsem čekal, že se na to o deset let a hezkých pár set filmů později budu dívat jinýma očima, ale ne, ty pocity jsou pořád víceméně stejné: Všechno je to překrásně udělané, všichni jsou supercool a všemu vládne naprostá emoční prázdnota. Nepochybuju, že přesně takhle to Rodriguez chtěl, a vím, že je spousta diváků, kteří si přesně tenhle odtažitý přístup maximálně vychutnají, ale nepatřím k nim a ani mi to není moc líto.

Lehce stravitelná, ovšem zdaleka ne jalová hororová metafora o těžkostech dospívání šikanovaného ošklivého káčátka a ničivé síle vzteku z ponížení a bezmoci – no proč ne, zvlášť když kamera hýří neotřelými kompozicemi, muzika zdárně buduje nálady spíš komorní než úzkostné a po plátně pobíhá krom neuvěřitelné Mařenky Špačkové taky ukázkově nábožensky zfanatizovaná Piper Laurie alias Catherine z Twin Peaks v mladším vydání, za hlavní padoušku (jejíž padoušství se ovšem pěkně symetricky odvíjí taky z pocitu ponížení a bezmoci) je budoucí Robocopova parťačka Nancy Allen a za jejího testosteronem sjetého spolupachatele skorodebutující Travolta. Střední část možná zabředá do banality teenage dramatu o malinko hloub, než by bylo nezbytně nutné, a totéž by se dalo říct o nadpřirozeném haraburdí v závěru, ale na druhou stranu právě pnutí mezi těmito dvěma polohami je to, čím Carrie vyčnívá z průměru, a autorem předlohy je koneckonců Stephen King a ne Ladislav Klíma. ***1/2 a chlup.

Období blízkých setkání s růžovými poníky a bílými jednorožci se vyhne jen málokterý otec bytosti ženského pohlaví; nechce-li v této důležité ontogenetické fázi ztratit tvář a důvěru, měl by především bezpečně odlišit poníky okřídlené, zvané „pegasi“, od obyčejných, zvaných prostě „poníci“. Naproti tomu jednorožec je jednorožec, s křídly nebo bez. U víl je věc složitější – o vílovitosti víl neokřídlených mohou panovat důvodné pochybnosti. Každá pořádná víla bez křídel, zato s duhovým zábleskem v oku, byť by byla sebehůř animovaná, proto neúnavně roboticky pochoduje křiklavě barevnými luhy a háji a trhaně poskakuje z květu na květ, dokud nevyrve vílí svět ze spárů zkažené sestřenky a nevyslouží si tím nehynoucí úctu posměvačných souputnic a jeden obzvláště nadýchaný páreček osobních nosných ploch. A pokud u toho neindoktrinuje malé divačky ničím horším než „what makes you different makes you special“, případně „do the right thing for the friends you haven't met yet“, může otec bytosti ženského pohlaví zachovat klid a tiše přemýšlet, jestli je blíž pravdě Kundera se svou definicí kýče jako absence exkrementu, nebo Josef Čapek, podle kterého se kýč liší od neumětelství tím, že z něj žádným zlepšováním nelze udělat nic opravdu krásného – zahnívá totiž zevnitř.