LeoH

V polovině sešupu od graffiti ke koláči. Symptomatické je, jak se za devět let od Lucasova majstrštyku vytratila víra v budoucnost a vlastní perspektivy – chybí aspoň jediná postava, která by vůbec uvažovala o úniku z kruhů podřadné práce a hormonálních eskapád někam „ke hvězdám“ – i když to není problém filmu, ale spíš odraz doby, jde z toho na mě větší depka než z českých pozdně normalizačních Básníků, kterými Klein ve stejné době mířil na stejnou cílovku, i když daleko méně explicitně (a neobjevil přitom šest nebo sedm budoucích světových hvězd, ale jen Kříže s Matáskem). **1/2

To byl tenkrát začátkem osmdesátek mládeži nepřístupný obrvelehit, každý šesťák tvrdil, že už to viděl, ale neviděl to nikdo, děj se šířil ústním podáním, obohacovaný o nové detaily s každým dalším vypravěčem, Rasputinova smrt dostávala čím dál hororovější nádech, z jedněch odhalených ňader bylo málem tvrdé porno, z vágní dobové souvislosti s Brežněvovým uzdravením udělala klukovská šuškanda otevřenou kritiku režimu… Když na to koukám dnes, vidím lehce zmatený socialisticko-historický bulvárek, který záplavami jmen a archivních záběrů navozuje falešný dojem faktografické přesnosti, ve schematickém pohledu na Romanovce i pravoslaví vzorně drží stranickou linii, o skutečných architektech „lidové“ revoluce cudně mlčí, zato přihodí tady slizkého Laponce, tam lakotného Žida; ještě že aspoň ty Petrenkovy expresivní scény jsou pořád stejně expresivní.

Dramatizace stoprocentní pro ty, kdo četli – nečíst a vidět tady znamená místy vlát za vozem. Zedníček nevadí typově, ale vadí, že svého „flanďáka“ hraje s vnitřním pohrdáním, bez víry v postavu, která se mu proto na nepatřičných místech překlápí do karikatury.

Jeden z ucelenějších, koukatelnějších a poslouchatelnějších fragmentů na DVD The Plastic People of the Universe 1969-1985, o kterém jsem marně doufal, že mi pomůže rozlousknout můj letitý problém s Plastiky – v alternativní a všelijak jinak divné, samorostlé a „ošklivé“ hudbě si obecně libuju, zrovna předevčírem jsem ostatně rád účinkoval na koncertu k památce jedenáctého výročí mimozemského bytí Mejly Hlavsy, jehož jiné tvorby si značně vážím, ovšem v tom, co se na mě line ze zvukových a teď i audiovizuálních konzerv Plastiků (které jsem nezažil naživo, v tomu bude možná ta potíž), si pro sebe nedokážu najít nic než spoustu nanicovaté hlušiny proloženou tu a tam nějakým slibným, výjimečně i geniálním momentem. V dvanáctiminutovce jménem Co znamená vésti koně je takových momentů víc, ale pořád ne dost na to, aby jako celek zanechala nějak mimořádný dojem. Tak nevím. Buď ta kapela byla fakt něco extra a nějak se to nepovedlo protlačit do záznamů (popř. to tam je, ale uvnímat to a vychutnat chce víc úsilí, než jsem schopen vyvinout), nebo tu máme případ jedné notně přeceněné legendy.

Nějakou dobu se to ne a ne odlepit od země – oproti Člověku z mramoru chybí působivý kontrast mezi dvěma dekádami, dynamická postava „nesnesitelné famačky“ i napínavé občanokaneovské pátrání po jednom muži, zbývá „jen“ výstižný obrázek jedné pohnuté doby, spoléhající na divákovu poučenost (aby s vámi něco zásadního udělaly scénky s mladým Wałęsou, musíte vědět, kdo to byl a jak vypadal, mít s ním spojené nějaké vlastní emoce). K tomu až příliš mnoho ne úplně navazujících střihů… Jakmile se ale do děje víc zapojí mladý Tomczyk a později i bývalá zuřivá reportérka a rozvinou se před námi Winkelova morální dilemata, přesně odpovídající tomu, jak s režimem vnitřně smlouvala drtivá většina tzv. normálních lidí, začne to být i tentokrát slušná osobně-dějinná síla.

Tak tady jde čistě o výtvarné hrátky, praštěný svět kulatých věcí :-) Jednou pobaví, když se v tom člověk moc nesnaží hledat smysl.

Od Spielberga zdaleka nemusím všechno, ale u tohohle klukovského romanticko-mystického dobrodružství byl v nejlepší kondici, všechny složky příběhu i formy jsou na svých místech a ve správných poměrech, není co dodat, lze se jen nechat unášet. Někdy člověk potká dokonalost zbytečně brzo a zjistí to až s odstupem, když se jí pozdější zážitky ne a ne aspoň přiblížit.

Weir si svoje Stezky slávy* natočil při vší velkoleposti (vyvzdorované na zoufale neadekvátním rozpočtu) prostě a účinně: V hlavní roli krajina, běžecká rivalita a sotva načaté životy kluků, kterým prodali jako prima dobrodružství a věc vlastenecké cti válku, k níž čerstvě založený australský stát (BTW ještě mladší než ti kluci) přišel jako slepej k houslím. Atmosféru dotváří divoká kombinace Jarra, neobaroka, Bizeta a Maye, účinná navzdory tomu, jak strašně to ty osmdesátkové synťáky vážou k době vzniku. ****1/2

Moore sice vůčihledně stárne, ale netypický motiv vyřizování osobních účtů krásné polořekyně vlévá vyčpělé formuli živou vodu do žil, příběh náhle zase směřuje odněkud někam. S tímto hlavním představitelem zatím celkově nejpřesvědčivější opus.

Škoda slabodušší pasáže na sexuální klinice dr. Zuckerbrota (z částečného znevtipnění podezírám dabing) – základní syžet s chladnokrevným zabijákem a nešikovným sebevrahem je perfektně „napadnutý“ a zvlášť Matthauovi role nájemného vraha sedla tak, že dokud se vyskytuje na scéně, utáhne celý film jen na tom kamenném výrazu, s kterým za zvuku povedené sedmdesátkové „profíkovské“ muziky odpálkovává dotěrné portýry a zvědavé policajty. Problém nastane, když Matthau zmizí ze záběru a nechá nás samotného s tentokrát až příliš snaživě hysterickým Lemmonem/Brabcem a skoro troškovským humorem na téma vypatlaných hipíků, předčasné ejakulace a ucházejících nafukovacích panen. Přesto se k téhle staré VHSce jednou za čas rád vracím, zvlášť takhle v parném létě.