LeoH

Ilustrovaná přednáška chladnokrevného cynika o hackování středostavovského života. Je to dynamické, chytré, vtipné, mrazivé, trefné, dráždivě nejednoznačné, Voskou fantasticky zahrané. Jeden z vrcholů DVD série Xkrát divadlo a jedna z nejnadčasovějších věcí, které nám česká 60. léta zůstavila.

Tady mi Almodóvarovy barvičky, vzory a člověčina v podání bizarních postav z okraje společnosti přišly zatím nejčistší, nejnehledanější, nejuvěřitelnější. Netlumená emocionalita mě strhla. Ženské asi opravdu umí líp než chlapy. Zajímavý kontrast s včerejším Bergmanovým Mlčením – i tenhle film je o těch nejsmutnějších věcech, ale má v sobě tolik energie, humoru, lehkosti, naděje… Domácí úkol: Konečně si doplnit vzdělání o Vše o Evě a Tramvaj do stanice Touha.

Zastávka v jakémsi cizím městě na cestě odkudsi, víme jen, že domů. Blízkost smrti a definitivní rozpad sesterského vztahu. Čím víc slov, tím méně pochopení. Skoro surreálná symbolika tanků a trpaslíků. Tíživé erotické dusno, do slova a do písmene. Záchytné body v pečujícím starci a svět objevujícím klukovi. Bůh je daleko, místo katedrál jen hotelové chodby pokryté koberci. Extrémně depresivní Bergman, napoprvé jsem se s ním nedokázal vůbec vyrovnat, ale často se mi vracel ve vzpomínkách; napodruhé, už schopný trochy emocionálního nadhledu, hvězdičku přidávám.

Robin Williams se může za mikrofonem třeba rozkrájet (jeho legrácky bych si možná užil víc, kdybych dokázal pochytat víc tušených narážek na dobové osobnosti a reálie), ale moje srdce už si stejně dávno před ním získal jiný rock'n'rollový buřič. A spojení amerických vojenských operací a humoru na mě funguje líp tam, kde válka není jen vzrušující kulisou, kde jde víc na tělo, kde se víc pochybuje o jejím smyslu a kde víc vyniká její absurdita, jako třeba v MASHi nebo v Hlavě XXII.

Ach ta bezelstná důvěra v techniku, ach ta sladká závist myšek a pejsků ze sousedství.

Málo platné, něco jiného bylo uchvácení zakázaným ovocem na pokoutní projekci na jakési divadelní dílně na sklonku osmdesátých let, zírání s otevřenou pusou na to, co se v šedesátém třetím všecko „smělo“, jakou kouzelnou werichovskou kreaci nám bolševik tolik let tajil a jaké efekty a nálady uměli ti šikovní lidi udělat s trochou černého divadla a trochou psychedelických barviček, a něco jiného je koukat na tentýž film dnes. Poetické půvaby mu zůstaly (pasáž mileneckého toulání Roberta s Dianou mi bere dech pořád a dodnes přemýšlím, jestli Kocoura znali John a Yoko, když o devět let později točili své scény s domkem, ke kterému se přijede na loďce a hrají se v něm podivné šachy, do filmu Imagine), komunální satiře a přímočarému moralizování ale v mezidobí vypadala polovina zubů. Takže hvězdička dolů.

Ten pán v bonusech to říká úplně přesně: „Nechci vidět Batmana s fleky v podpaží, chci ho vidět lítat.“ Burtonův nepolidštěný, prvoplánově nepsychologizující a nepolitizující Batman mi proto vyhovuje mnohem víc než Nolanova doslovnost a okázalá hlubokomyslnost, stejně jako mnohem víc věřím Keatonovu Bruci Waynovi, směšnému chlapíkovi, který se ve skutečném životě cítí nesvůj a potřebuje navlíkat netopýří kostým, aby se mohl stát postrachem zločinců, než Baleovi v téže roli, příliš suverénnímu jako Bruce Wayne a příliš křehkému jako Batman. A samozřejmě i Nicholsonova neuhlazená „ujetost“ bez těžkopádného filosofování a nadbíhání diváckému škarohlídství je pro mě to pravé komiksové – interpretace si radši doplním sám, než aby mi byly nabubřele vnucovány. Škoda některých dějových zkratů a obezliček (Vicki jen tak uvedená Alfrédem do jeskyně, náhlé prozření Wayna ve věci vraždy jeho rodičů) a taky jezdecké nehody Sean Youngové s následným nouzovým obsazením chodící dekorace Kim B. Ještě si budu muset zopáknout dvojku.

Zapadlá perla amerických nezávislých devadesátek, ultimátní chcípácký film, jeden z mála nesebestředných filmů o filmu (i když tady se až do samého konce zdá, že jde spíš o film o nedělání filmu). Alexandre Rockwell si vyšlapuje v hravě poetických souřadnicích vykolíkovaných Jarmuschem, Wendersem, Allenem i Tarantinem, ze začátku okouzlí rozverností a třeskutým vtipem, pak postupně ubírá na nezávazné legraci a přidává na paletu temnější tóny, což může v jednom napoprvé zanechat mírně rozpačitý dojem. Jelikož jsem se ale tenhle film rozhodl otitulkovat a tím pádem s ním strávil nadprůměrné množství času, všecko se to ve mně stihlo hezky usadit a dozrát k radosti nad gustem, elegancí a obratností, s nimiž se tu vycizelovaným obrazem, střihem, hudbou i zvukem vypráví příběh o sbližování a vzdalování světů a snů dvou pomatenců a jednoho setsakra temperamentního anděla, příběh fantasmagorický a přitom podezřele připomínající opravdový život, třeba i v tom, kolikrát nás škodolibá realita nechává rozpačitě přemýšlet, jakou roli jsme v tom chaotickém sledu událostí vlastně sehráli.

Hravý mix místopisného dokumentu s improvizovanými náznaky příběhu (v titulcích ostatně není „režírovali“, ale „situace připravili“) a Reedovým a Jarmuschovým klábosením – docela neortodoxní kombinace, ale jako celek je to ohromně chytlavé. Na konci budete mít chuť odstěhovat se do Brooklynu (a do devadesátých let, nebo možná do padesátých, když ještě hráli Brooklyn Dodgers, i když vás baseball normálně vůbec nezajímá). — Opravdu rád bych věděl, jakým hnutím mysli vznikl patafyzický český titul Vztek: žádná emoce snad s tímhle filmem nesouvisí míň. Vzteky člověk sice zmodrat může, ale v originálním názvu jde o idiom použitý v jedné scénce: „to talk until I'm blue in the face“ – mluvit, dokud nezmodrám, ve smyslu marně o něčem přesvědčovat někoho, kdo si stejně myslí svoje. Což tedy k Brooklynu a brooklynským sedí o něco líp.

Film uzavřený pevně jako škeble, jako duše chlapů vystavených na jedné straně mravům uvolněným tak, až je to našinci nepříjemné, a na druhé straně tuhému řádu, povinné sebekontrole a pózám, skrz které se nedostanou ani k tomu, aby pochopili sami sebe, natož pohnutky a činy ostatních. I my diváci se skutečný příběh „prokletého objektu touhy“ a jeho pravý význam, skrytý pod zdánlivě až příliš otevřeným povrchem, dozvídáme jen z druhé ruky, v náznacích, gestech, pohledech, kapitánových hypotézách a ke konci, když se škeble přece jen trochu otevře, v krátkých těžko dešifrovatelných prostřizích do vzpomínek/představ. To mi ovšem docházelo až postupně a zpětně, ze začátku převládal zmatek, na co že se to vlastně koukám; musím si dát někdy repete, teď už aspoň s jakousi představou, jak to vůbec celé číst. Zatím **** za neobvykle neprvoplánové vyjádření těžko vyslovitelného a schopnost vyvolat touhu, aby se k tomu člověk promyslel a provnímal.