DaViD´82

Vypointovaná exkurze do dětského imaginací překypujícího pohledu na svět, kde usedlá racionalita světa dospělích nemá místo.

Lukáš Grygar versus germánský James Coburn v tisíckrát viděné variaci na podzemní vyvražďovačku "lezeme kam nemáme, pak se divíme, utíkáme a hodně u toho pištíme". Nebetyčnou nudu částečně zachraňuje záporák. A aspoň to není natočené amatérskou roztřepanou kamerou.

Nepřiznaná kingovina se vším všudy; příjmením hlavní postavy počínaje a zasazením i stylem konče. Darabont se prostě nezapře.

Nejzábavnější Asylum. Každým spoludivákem, každým pivkem i každou minutou lepší a lepší. V závěrečné třetině pak již zcela bezkonkurenční a ve své bezelstné debilitě geniální; těžko totiž v historii kinematografie hledat něco aspoň vzdáleně podobného zdejší hrdinné záchraně Novy (kdo by to byl řekl, že zrovna Ziering pošle Chucka Norrise do důchodu?).

Duša svrbí až z toho oči bolí.

Útrpně rutinní čekání na Godota, který přichází až po závěrečných titulkách...

Nejde o dokument v pravém slova smyslu; vypadá to spíše jak celovečerní verze zdařilého kickstarterovského videa na produkt "vývojáři indie her". Je to sice o nezávislé herní scéně, ale soustředí se to výhradně na trio FEZ, Braid a Super Meat Boy, kterým se dostalo před, při a po vydání značné mediální pozornosti (zasloužené, ne že ne) i kritického úspěchu; a v zásadě i toho komerčního. "Skutečnou" indie scénu to tedy nijak neřeší a ostatně ani nezmiňuje. Není to o vývoji, není to zase až tak moc o pohledu do zákulisí a je to tedy především o čtyřech lidech. A o tom zda mají co říci. Tady sice mají co říci všichni, ale s výjimkou Jonathana Blowa a Edmunda McMillena jenom tak žvatlají a nic moc kloudného neříkají. Na druhou stranu se tu potvrzuje, že aby byl člověk génius, tak musí být i tak trochu blázen či popřípadě debil. Tady jsou více či méně narušení (každý po svém) všichni. Nejvíce to zarazí u Phila Fishe, což je ukázkový sebestředný konfliktní zámořský duchebag, u nějž byste vzhledem k jeho arogantnímu projevu čekali, že bude trávit dny trolováním v internetových diskuzích (i když... možná to dělá, bylo by mu to podobné) a ne že zrovna on je autorem něčeho tak nezměrně nápaditého, poklidného i inovativního jako je FEZ; tedy hra, která patří do toho vzácného ranku titulů, které dokazují, že i herní scéna může dát vzniknout uměleckému dílu.

Šedesátá léta v Indonésii a svébytné (vy)řešení situace kolem hrozby komunismu. A když se kácí les, tak létají třísky… Nastavování zrcadel demokratické společnosti částečně vzešlé z vyvraždění statisíců skrze bezprostředního zábavného staříka užívajícího si života plnými doušky, vzorného dědečka, národního hrdinu a jen tak mimochodem jednoho z vysoce postavených vykonavatelů výše zmíněného? Hrůzy minulosti, které vytvářely dějiny se dají zprostředkovat různě. Jako strohý výčet hrůz, jako portrét aktérů a jistě vás napadne ještě pár způsobů. Když budete mít štěstí, tak dostanete před kameru i některého z aktérů. Pravděpodobně se vám však nepoštěstí, že ti aktéři budou chtít aktivně spolupracovat natolik, že kývnou na zinscenování hrůz, které napáchali, protože cítí, že mladí si již neuvědomují co pro svou zemi udělali a chtějí, aby tu po jejich hrdinských činech zůstala nějaká stopa? A že se během příprav rozpovídají „jak to tenkrát oni viděli a jak to vidí dnes“? V nejsilnějších momentech (a není jich zase až tak málo) působivé, fascinující a mrazivé jako nic jiného široko daleko; nesporný problém však je, že tento kromobyčejný dokument je zprostředkován formou, která mu brání z něj dostat to nejlepší a jít až na dřeň. Naopak docela hrozí, že v důsledku uodané dvouhodinové stopáže, nenápadité formy a syndromu mluvících hlav, spousta diváků otupí (ne-li usne). A to by byla škoda již jen z důvodu, že vám autoři dají dobrý tip kam poslat (nejen) Ransdorfa s Grebeníčkem na „převýchovu“.

O Americe i Američanech skrze jídlo. Ne, nikoli lacině o obezitě skrze fastfoodové hamburgery a hranolky, ale skrze skutečné jídlo. A navíc sympaticky ve stylu, kterým k cestopisným (ano, je to více cestopisné než kulinářské) přistupuje Michael Palin; tedy se zaměřením na genius loci, zprostředkování zážitků a především lidi. A tak se tu Jamie v jedné epizodě skrze (ne)ilegální přistěhovalce a jejich národní kuchyně zabývá New Yorkem, kde sílí role guerillových a domácích protest "restaurací", aby hned v dalším díle zavítal do Louisiany, kde mezi pátráním po echt gumbu a lovením aligátorů, hledá odpověď na otázku, co vede usedlíky k tomu, že zůstávají na místech pravidelně sužovaných ničivými tornády, aby o díl později poznával mexickou tradiční kuchyni na předměstí LA mezi latino gangy a jakou může jídlo hrát roli při narušení kruhu "vyrůstáš mezi gangy - budeš v gangu" a... No, představu již asi máte. Navíc si krom občasných excesů (ano, kupříkladu scéna se stylingem účesu) tentokrát odpustil udělat pořad o sobě (znáte to jeho věčné řešení sebe sama, manželky, problémů s restaurační sítí apod.; tedy to čím potopil jinak solidní koncept svých cest po Itálii) a tak je tedy skutečně především tím průvodcem. Což je role, která mu s ohledem na to jak umí být vtipný i bezprostřední, jde nepřekvapivě k duhu.

(neo)Nový film o invazi šmejdů z jiné dimenze, který spíše než k NGE (modří vědí) má blíže k Emmerichově verzi Godžiry v osmdesátkovém stylu. Guillermo má celou řadu silných stránek a jednu (pro účely letního popcornu zásadní) slabinu; naprosto neumí akci. Ta se pod jeho vedením mění v slet klišé a krásně naaranžovaných obrázků bez dynamiky, vnitřního napětí, gradace či přehlednosti. Není tedy divu, že nejzdařilejší filmy jeho kariéry jsou ty akce prosté. Přesto se svému handicapu navzdory rozhodl natočit film založený čistě na akci a jejím olbřímím měřítku. A... A rozhodně mu z toho nevzešla ona pověstná čestná výjimka potvrzující pravidlo, ale pouze solidní bayovina s vydařeným vizuálem, která má však u nás šanci pohnout ledy rasové xenofobie. Po tomhle totiž bude chtít každý malý kluk v poličce u postele figurku Cikánky.