DaViD´82

(ne)Noirová (ne)křesťanská (ne)pohádka, která svou svébytnou atmosférou i charismatickým záporákem nepochybně zaujme, ale podráží si nohy lacinou studiově-papundeklovou výpravou, otřesným divadelním přehráváním kompletního ansámblu a otravným duem děcek v hlavních rolích.

Nápad za všechny prachy, který je trestuhodně nenápaditě zpracovaný. Krom pár výjimek potvrzujících pravidlo (pohled do hlav ostatních, natáčení snů) jde o banálně přímočaré dobrodružství, ve kterém se Pixar "nepixarovsky" často snižuje k lacinému pitvoření se postav.

Celovečerní "bulharská" epizoda Kobry 11.

První část "Pearl Harboru Johna Woo" o osudech třech párů na sklonku čínské občanské války. Rozhodně nepřehlédnete ani nepřeslechnete, že Woo se dostal k olbřímímu rozpočtu. V tom problém není. Problém je, jak s ním naložil. Civilní pasáže ústředního tria jsou naivní přeslazenou limonádou, za kterou by se styděla i kdejaká červená knihovna, ale jakkoli prostinké to je, tak to ještě jde skousnout. Problém jsou paradoxně (vždyť je to John Woo!) přepísknuté rozmáchlé epické válečné scény (vypadají jako ty z Kódu Navajo; akorát větší, větší a ještě větší), kde Woo neví co by a tak tam metá jeden výbuch za druhým, zpomalovačka střídá zpomalovačku a... A ano, v obou svých polohách je to prostě Pearl Harbor jedna k jedné. Akorát to není tak zábavné (ani směšné) a prostě to jen nudí. I díky tomu, že jde o prolog, který se dal shrnout do patnáctiminutovky na začátku druhé části. Na tu to však neláká ani náznakem, protože osudy i postavy nezaujmou a ke své vlastní škodě überpřestylizovaná akce se zajídá již tady.

(pře)Stylizovaná nenáročná špionážní retrohubka, která není vyloženě komediální, ale po celou stopáž jí nezmizí z koutků pobavený sebeuvědomělý úšklebek. Nepřekvapivě to stojí a padá (i díky záporákům do počtu) na škorpení ústředního tria, které většinou funguje. Většinou. A když zrovna ne, tak to na svá bedra berou "šedesátkový" Ritchie, "morriconeovský" Pemberton či strýček Rudi se svou pohádkou.

Ne že by mi srdéčko nezaplesalo samou radostí nad Rebeccou Ferguson i veškerou tou přehledně nasnímanou, nápaditou, přepáleným CGI nezatíženou a různorodou akcí (především pasáž na motorkách je v tomto ohledu naprosté blaho), ale to co je na tom to vůbec nejlepší (krom Rebeccy Ferguson samozřejmě) je především závěrečná minimalistická osobní londýnská třetina, kdy se to definitivně překlopí v klasický špionážní snímek britského střihu, kde se skvěle napsané postavy (nejen na poměry akčního blockbusteru) přechcávají skrze dialogy „já vím, že ty víš a ty víš, že já vím“ na letišti, v místnosti či na zahrádce restaurace a zcela se to obejde bez jakékoli akce. A funguje to, protože to není ani trochu blbé, ctí se přitom zákonitosti žánru a McQuarrie dává naplno vzpomenout, jak si před dvaceti lety scenáristicky vystačil s jednou místností a jedním vyprávějícím mrzákem. Je z toho vidět, že mu šlo v první řadě především o postavy a děj a až v té druhé o akci a pozlátko; což je u letního popcorňáku, kterým to ve výsledku vlastně vůbec není, věc nevídaná.

Arbitráž 1973

Mallickovsky laděné loučení s dcerkou. Koncept veskrze sympatický, ale výsledný převod do praxe nejlépe vystihuje ohrané "skutek utek". Melancholická atmosféra ještě docela i funguje, ale po herecké stránce jde o svým způsob anomálii. Vypovídající je již to, že zoufale nepatřičně působící jakože zádumčivý Arnie tu je tím lépe "hrajícím" (nejen) z ústředního dua.

Nepřiznaný prequel prvního Mad Maxe.

Proč tu v zajímavostech schází, že David Robert Mitchell je pseudonym Johna Carpentera?