DaViD´82

Infantilita oficiálního merchandisingu nemajetných, ale o to více šikovných… Čím dál tím více se i u nás prosazující cosplaying je natolik zajímavý (a do jisté míry i znepokojivý; jakkoli v jádru nekonfliktní) fenomén, že z něj mělo být i na ploše s touto subkulturou pouze letmo seznamující půlhodiny vytřískáno podstatně více než něco málo rádoby dojemných momentek „kterak si introvert ke svému vnitřnímu extrovertnímu já cestu našel“.

Otravně angažovaný pralesní "něco jako moderní western", který jakž takž funguje, když zrovna netrousí provařená stokrát slyšená moudra či laciné z klobouku tahané mystické paralely a prostě se jen soustředí na žánrovou linku. A ta je pohříchu přítomna pouze v závěrečné dvacetiminutovce.

Zdaleka nejlepší Asterix za posledních třicet let; což sice svádí k uštěpačnému bonmotu ve stylu "slepý mezi jednookými králem", ale ono je to tentokrát tak dobré, že bych se to nebál postavit hned za Překvapení pro Cézara a 12 úkolů. Nechybí tomu totiž kouzlo i humor starých dobrých animáků, je to hravé, sympaticky střelené, má to slušně prosícího setníka i spád a navíc je to skvostně vybalancované pro celou rodinu; (nejen) děcka se pobaví nad všemi těmi eskapádami a dospělí se také díky satirické asimilačně-přistěhovalecké rovině nudit nebudou. Vrcholem pak scéna integrace Galů na song od osmdesátkových guilty pleasure "klasiků" Ricchi e Poveri.

Mnohem raději bych to viděl zpracované pro divadelní prkna "tím slavnějším" z McDonaghů, jelikož "ten druhý" sice sympaticky zkouší největšího irského kostlivce ve skříni vytáhnout na světlo nelaciným způsobem, ale ve finále se mu to zase až tak nedaří. Na jednu stranu se to totiž sice tváří podvratně, ale přeci jen to má ve výsledku až přílišný respekt k závažnosti tématu. To by se "tomu slavnějšímu" nestalo. Každopádně i tak to umí být v jednotlivých detailech mnohdy působivé, ale jako celek je to v zásadě naprosto přesně takové, jaké byste to očekávali.

Kmotr IV: Zlatá osmdesátá aneb na nebývale pečlivě budované (i příkladně gradované) znepokojivé podprahové tenzi stavící komorní (ne)gangsterská variace Jobovy knihy.

Látka, která by s ohledem na své zasazení i styl měla stavět především na retro šestákové poetice, která tu však trestuhodně absentuje. Zbytek je pak typický výlisek z marvelácké výrobní linky, kde absentuje děj, ve výsledku o nic nejde a celé to jakž takž drží pohromadě pouze díky překotnému popcornovému tempu a škorpení dua Peggy/Jarvis.

Malebné viktoriánské statkářské melodrama "ona jedna - oni tři" se vším dobrým i špatným, co byste od dobové červené knihovny čekali. Problém rozhodně není v žánru či výkonech (byť Christie ve vypjatých momentech divadelně přehrává), ale v nepatřičném režijním vedení, kdy má Schlesinger zvláštní talent být opakovaně trestuhodně zkratkovitý dějově i chováním postav a zároveň si v bezmála tříhodinové stopáži vyhradil moře času pro rozdrobení tempa častým přešlapováním na místě. Díky čemuž je to poklidné a nepříliš záživné. Paradoxně je to tedy silnější v kramflecích v detailech z každodenního života na velkém statku než během citových peripetií ústřední čtveřice.

Je veskrze sympatické, že se to nevydává vyšlapanou cestou slavnějšího celovečerního bratříčka, ale že se to snaží najít svůj vlastní přístup k adaptaci předlohy. Nesympatický je ovšem právě ten zvolený přístup, protože Ellroyovy knihy nejsou stavěné na takto přímočaré, nerozvětvené a „koulí zbavené“ okleštění jejich motivů, ambicí i bohatosti. Nechápejte mě špatně, Ellroy na televizní obrazovky nesporně patří, ať již se svou kriminální kvadrilogií o LA či trilogií o odvrácené tváři „špionážní“ Ameriky; jenže by to muselo být pod křídly nějaké kabelovky či streamovací "stanice". Prostě někoho kdo má prostředky i ochotu neuhýbat před Ellroyovou nekompmisní kontroverzností. Na druhou stranu je na tom krásně vidět, kam se posunula kvalitní televizní tvorba za oněch cca patnáct let (natáčelo se již v roce 1999), protože toto svého času "žhavé zboží" by dnes nemělo sebemenší šanci zaujmout a otázkou je, zda by to vůbec v této podobě zaujalo tenkrát. Čili jinými slovy ano, myslím, že někdo ve vedení měl dostatek zdravého rozumu, že tuto generickou záležitost neodklepl do regulérního seriálu. A nebo měl rád Ellroye.

I got a feeling that I can't let go. O seriálu platí v zásadě nemlich to samé, co o jeho knižním předobrazu. Nejde o nic, co by jakkoli posouvalo žánr, udávalo směr či vás napadlo při vyjmenovávání klenotů na poli thrilleroidních temných kriminálek, ale zároveň je to na hony vzdáleno tomu, aby byl autor degradován mezi nespočetné zástupy tuctových rutinérů, na které usedá prach v knihkupectvích i knihovnách. Je to prostě sakra kvalitní žánrová literatura a velmi dobře odvedené řemeslo. A seriál je rovněž takový; poctivé, kvalitní a dobře odvedené řemeslo s retro přístupem zaseknuté v devadesátkách během období "sto a jedné variace na Mlčení jehňátek/Sedm"; zda to budete brát jako klad či zápor je čistě na vás. Je třeba tedy počítat s tím, že chtě nechtě se to ve prospěch zvýšení tenze uchyluje k žánrově ospravedlnitelnému ne zcela logickému chování postav. Do jisté míry překvapí, že oproti předloze je to více procedurální a nikam se to nežene. Největší výhrou je (krom stylové znělky) obsazení Harryho Bosche Welliverem. Role detektivního samorosta mu sedne jako dlouho nikomu jinému. Výhra je to pak dvojnásobná, jelikož to na něm stojí i padá; scény, kde by nebyl (až na občasné výjimky potvrzující pravidlo z pohledu Waitse), spočítáte na prstech ruky nešikovného tesaře. A spíše než herečtí kolegové z masa a kostí mu u toho sekunduje Los Angeles jako takové a jeho genius loci. Jediné co místy působí nepatřičně je, že jde o souvislý děj a někdy ty využívané (pod)zápletky z různých nesouvisejících předloh (především temno-thrilleroidní Echo Park a čistě detektivní City of Bones) působí do jednotné dějové linie poněkud těžkopádně naroubované. Druhá série se s tímto vypořádala znatelně lépe a přechody mezi jednotlivými dějovými linkami z různých knih (především Trunk Music, The Drop a trochu The Last Coyote) již tolik nebijí do očí. Ostatně tato série není sice vyloženě lepší, ale působí dynamičtěji (krom zmíněných obroušených hran jednotlivých linií částečně i proto, že tentokrát to není čistě jen o Harrym, ale prostor dostávají i ostatní) a ještě o řád oldschoolověji než minule. A to už to i v první řadě byla jedna velká nostalgická pocta stylu a tempu devadesátkových thrillerů a kriminálek. Škoda snad jen závěrečné epizody, která uhne výrazně jiným směrem a to na úkor dějových linií předchozích devíti dílů. Třetí série trpí na volnější rozjezd, kde navíc znatelně hapruje "trademarkové" míchání více linií z několika předloh do jedné (tentokrát The Black Echo v kombinaci s A Darkness More Than Night) a i kvůli tomu se bije nezvykle meta linie kolem vendety megalomanského režiséra s tou o čachrech příslušníků speciálních jednotek s tou o maniakovi na kole. Jakmile se to ovšem rozjede, tak to obsahuje jedny z nejlepších pasáží celého seriálu. Jinak je to na stejné vlně jako druhá řada; což je dobře, jelikož právě v ní si to na rozdíl od té první našlo vlastní ksicht, který na první pohled sice může vypadat jako jedno policejní klišé vedle druhého, ale výsledkem je starosvětský zásah do černého od mistrů žánru čili lepší kriminálku "postaru", aby jeden pohledal. A Santiago potřebuje vlastní spin off! Čtvrtá série je doposud tou nejlepší. Kombinuje totiž nejosobnější případ (Nine Dragons) s jedním z nejlepších (Angel´s Flight). Pravda, ten osobní není neznatelně naroubován a je nesporně na druhé koleji, ale po emoční stránce funguje a tvoří tak vynikající protiváhu pátrání uvnitř vlastních řad během hrozících civilních nepokojů i kutí zákulisních piklů. Pátá série má dlouho rovněž náběh na bezchybný žánrový zážitek. Jenže své mnohé dobře rozjeté linie ukončí až příliš přímočaře. Což není špatně, ale zároveň je to poněkud "málo". Paradoxně se ve finální dvojici epizod věnuje více času rozjezdu tří až čtyř nových linií pro další řadu než ukončování těch stávajících. Ta vyvrcholení nepůsobí nedotaženě, to ne, jen tak nějak... Obyčejně. Šestá série je návratem na vrchol, který umně propojuje a uzavírá linie předchozích řad. Mohlo se to obejít snad jedině bez onoho očekávatelného výbušného finále. Sedmá série je poznamenána nostalgií (finální sezóna čili se mihnou všechny zásadnější postavy předchozích řad) a pandemií, která zapříčinila nucené krácení počtu epizod. Což je poznat více než by bylo záhodno, jelikož linií je nemálo, ale potřebnému prostoru se jim nedostává. A tak jsou některé příliš hrrr, jiné zase utnuté. Škoda. Každopádně i tak více než důstojné zakončení. Uvidíme jak pomyslnou štafetu převezmou neoficiální i oficiální spin-off. | S1: 4/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5 | S4: 5/5 | S5: 4/5 | S6: 5/5 | S7: 4/5 |

Adaptace lepší předlohy, protože tam kde se Mantelová mnohdy grafomansky utápí v popisech, rozvláčných větách a tlachání, tam jde Straughanův scénář rovnou po zlatonosné žíle v jejím díle. A ona tam je, ne že ne. Každopádně stejně jako o předloze platí, že se nikdo nepředstavuje a nic se nevysvětluje. Více nepřístupnou historickou látku "pro davy", aby jeden pohledal. Zjistěte si sami co obnášelo to či ono postavení za povinnosti a jaká (bez)moc vychází z toho kterého titulu. Zatímco "cévéčka" hlavních aktérů a ty zásadní události kolem nich jsou dobře známy i v našich luzích a hájích, tak procesí desítek šlechticů "z Kdečeho" již představuje pro našince problém. Rozhodně nestačí všeobecný obrázek získaný na základě Wikipedie. A ač zdánlivě o tom samém co nedávní Tudorovci, tak výsledek nemohl být rozdílnější. Jde o učebnicové naplnění rčení "Když dva dělají totéž, není to totéž". Ty dva přístupy/seriály si v ničem nekonkurují; pokud vůbec něco, tak se naopak v lecčems doplňují. Ostatně tady ta doba, události, postavy a zákulisní kutí piklů hrají v zásadě až druhé housle, jelikož vše je tu za všech okolností poplatné pouze a jen Cromwellovi v kariérním, duchovním i osobním životě. A pokud Cromwella nepovažujete za jednu z nejvýraznějších politických osobností (nejen) britské historie, tak není důvodu, proč tuto zdařilou (a záměrně u-t-a-h-a-n-o-u; s tím je třeba počítat) a kontroverzní (Cromwell bývá standardně ztvárňován jako charismatický státník, tady je spíše šedou kancelářskou krysou, které se nikdy tak úplně nedostaneme na kobylku) vůbec začít sledovat.