DaViD´82

Guilty pleasure jedné generace; sice v animované seriálové podobě, a byť je to dnes k nevíře, tak tato filmová verze byla svého času TA událost. Dnes z toho zbyl již pouze značně "wtf" snímek s kultovně nechtěně směšnou choreografií akčních scén, kdy se herci v kostýmech nemohli příliš hýbat a tak jen nazdařbůh máchají rukama/nohama a protivníci se jim snaží nabíhat do ran. A to ještě ne vždy s úspěchem, protože pro své kostýmy vidí stejné houby jako želváci... To se prostě neomrzí ani po bezmála čtvrtstoletí od natočení.

Seriál na půli cesty mezi skandinávským stylem a zámořským „okrskovým“ přístupem k žánru. Z prvního si to bere řešení jednoho případu napříč celou sezónou či soustředění se na všechny zúčastněné (podezřelí, vyšetřující, obhajující, žalující, příbuzní apod.) stejnou měrou jako na krimi linku. Z druhého pak způsob jakým jsou osobní dramata zúčastněných zpracována; poznáte v tom školu zachycující denní rutinu jedné policejní stanice à la The Shield či NYPD Blue. A pokus to není marný či do počtu, protože "americkým pohledem na věc" se daří eliminovat některé z neduhů (a jiné zase vytvářet) severských kriminálek. Především překombinovanost; zde se nejede syžet „co dva díly to nový podezřelý“ (zdravím The Killing) a ani „záporák, kterému zázračně na vlas vychází vše, co si naplánoval“ (zdravím Broen). Případ je to spíše civilní a v mnohém uvěřitelný. Což je i nevýhoda, protože je v důsledku toho standardní, předvídatelný a pravděpodobně tedy "kdo, jak, proč a jak ho usvědčit" prokouknete mnohem dříve (jakože klidně hned v úvodu) než byl záměr tvůrců. K jejich cti je třeba podotknout, že to na závěru nestojí; tady jde o cestu po které se k němu dojde. Ta však začíná tragickým pilotem, který se utápí v klišé, citovém vydírání a nezajímavosti. Další dvě epizody jsou již nepoměrně lepší, ale na vlastní nohy se to definitivně postaví až kolem poloviny série. Děkovat mohou tvůrci především Cromwellovi spolu s Feltonem bez jehož ztvárnění „splněného amerického snu“, který v sobě cosi temného, vypočítavého a znepokojivého má, by se to rozpadlo dříve než to vůbec začne fungovat. Ve výsledku jde o solidní kriminálku beze zbytku naplňující žánrové škatulky, ale nic více.

On je za každých okolností sarkasticky upřímný sobec s asociálním chováním (čti sympatický kretén ve stylu Hanka Moodyho či Bernarda Blacka), ona pak střelený diblík, co neví co chce a je pro každou špatnost. Jsou jako stvořeni pro sebe, ale ostatní s nimi v běžném životě jen stěží vyjdou. Prostě friends with benefits na společné cestě za (snad jednou) funkčním vztahem. Sitcom (v mnohém spíše britcom), který netlačí na pilu a je ve svém nekorektním přístupu k látce ohromně sympatický. Třeba již v tom, že je schopen o sexu při sexu dělat "humory", aniž by sklouzl k fekálnostem či laciným frázím. Ovšem i přes veškerý alternativní přístup to v jádru stále je hlavně a především vztahovka se vším všudy. Akorát hodně jadrná a od rány. Druhá sezóna je pak delší a méně vyrovnaná, ale krom výrazně slabších epizod nabízí i památné, které jsou tím (zatím) v seriálu vůbec nejlepším. | S1: 4/5 | S2: 4/5 | S3: 3/5 |

Nejdistingovanější špionážní snímek vůbec. Ovšem pod veškerou tou odtažitou uhlazeností to vře. Alfredson díky soustředění se na "nepodstatné" detaily dokáže provést spletitým dějem, na který by jiné filmy potřebovaly dlouhé minuty dialogů a vysvětlující monolog navrch. Tady se zarytě mlčí a pouze výjimečně se pronese úsečná věta zdánlivě o ničem. A v tom je největší klad (a pro většinu zápor). Jste-li s filmem na jedné vlně, tak v mlčenlivých scénách, kdy se na sebe dívají dva Angličané s šálkem čaje, budete jako na trní a propotíte sedačku, protože "vy víte, že ten ví, že tamten ví" a není tedy třeba to zmiňovat dialogem. Pokud na vlak filmu nenaskočíte či vám záhy ujede, tak vás čekají dlouhé minuty, kdy se na sebe dívají dva Angličané s šálkem čaje v ruce a nic z toho. Ta hranice je tenká, ale odděluje jeden z nejsilnějších zážitků posledních let od jednoho z nejnudnějších zážitků posledních let. Není to tedy ani zdaleka film pro každého, ale minimálně kvůli té nebývale sebejisté i stylové "sedmdesátkové" režii stojí za vidění. I kvůli tomu, že jde o názornou ukázku, kterak adaptovat složitou a rozsáhlou knižní předlohu; není to otrocký převod a ani pouhá ilustrace, ale skutečná adaptace plně přizpůsobená filmové řeči.

Úvodní dvě třetiny, nesoucí se na vlně komorní heist žánrovky s nesourodým týmem záporáků, jsou vynikající, sebeshazovačné a v záplavě DC/Marvel animáků "zachraňme město/svět/vesmír/jsoucno" i osvěžující. Ovšem (ne)pochopitelně přebírá na samotný závěr otěže do té doby spíše absentující Batman a rázem se to mění ve standardní "spasme nevinné skrze množství bum, bum, prásk". A právě pro veškerou tu akci (mimochodem není vůbec zlá) se zapomíná na vše ostatní; a tak ty úvodní dvě třetiny vyznívají zcela do ztracena. Každopádně alespoň po celou dobu sympaticky dospěle nekompromisní (v mezích mainstreamového animáku se superhrdiny samozřejmě) a pro fanoušky filmovo-komiksového DC universa i Rocksteady her plné odkazů a pomrknutí.

Není to jako Tucet špinavců, ale chce to tuze moc být jako Tucet špinavců. Jenže místo aby si to našlo vlastní cestu, tak to pouze kopíruje svůj nedostižný vzor jedna k jedné. A byť je to v každém ohledu horší svého předobrazu, tak stále ještě jde o zábavný nerealistický válečný akčňák, který je výrazně lepší oficiálních pokračování Špinavců.

Stejnou měrou originální a nápadité, jako po všech stránkách nedotažené, opájející se vlastní bezúčelnou divností a s neobyčejně otravným voiceoverem, kde se sice žvatlá a žvatlá, ale vůbec nic se neříká. Tolik prázdného tlachání nezazní ani u kafíčka na několikadenním srazu chorobně ukecaných fanynek harlequinek. Přijde vám předchozí věta nesmyslně šroubovaná, rádoby vtipná a nic neříkající? Pokud ano, tak vítejte do světa Hodgesova Pulpu. Na hraně snesitelnosti to drží jedině Caine.

Vstříc hlubinám válečného šílenství skrze „conradovskou“ cestu vyprahlými nekonečnými dálavami. Fascinující je především hudební Ishamův podkres, který jako by vypadl z osmdesátkového plíživého horroru, což v ruku v ruce s táhlými záběry na respekt budící kamenitou poušt vytváří podmanivě znepokojivou atmosféru, díky které není problém pochopit zkratkovité (a mnohdy i nelogické) jednání postav balancujících na hraně (a v některých případech již za hranou) příčetnosti. K výtkám snad jen ta „echt znělá emeričtina“ z úst sovětských bohatýrů a úvodní třetina filmu po vynikajícím prologu, která je standardní způsobem hraničícím s nezajímavostí.

Ekvivalent kouzelníka na zahradní párty, od kterého přesně víte co čekat. Tedy žádné zázraky, ale solidně odvedené řemeslo, kde sice znáte a máte prokouknutý každý trik, ale právě to od něj očekáváte a přesně to i dostanete. Ovšem u Woodyho stále lze předpokládat, že se přeci jen ještě vytasí s něčím "copperfieldovských" rozměrů a nespokojí se jen s milou tuctovkou. Tak snad při příštím vystoupení.

Jaký názor zastávají v otázce jaderné energie autoři je sice jasné poměrně záhy, ale o lacinou agitku se v žádném případě nejedná. Naopak to s paranoiou a konspirací pracuje se značným citem dle hesla "čím minimalističtěji, tím působivěji". Dokonce to po většinu stopáže působí (opakuji působí a nikoli že to takové i je; z technického hlediska není a ostatně ani nechce být) natolik reálně (a ve výsledku o to znepokojivěji), že kdyby byla v úvodu noticka "dle skutečných událostí", tak by tomu jistě mnozí skočili na špek; a nebylo by se jim ostatně co divit.