DaViD´82

Francouzské Jméno po italsku.

Prasátko Babe (v podobě bachyně všech bachyní) už zase jede do města aneb sociálně-korporátní kritika skrze žánrový megamix s pitvořícími se hvězdami za doprovodu balkánské dechovky. Dle veškeré logiky by to nemělo fungovat, ale Joon-ho Bong již poněkolikáté dokazuje, že nesourodost umí udržet na uzdě. Sice to má zákonitě mnohá "ale", ovšem výsledek je vždy minimálně zajímavý a v těch nejlepších případech, ke kterým se i Okja těsně řadí, dokonce přímo výtečný.

To na čem pixarovky minulých dvou dekád stavěly již nemá sebemenší smysl hledat v jejich celovečerní tvorbě, kde veškerá hravost a nápaditost definitivně uvolnila místo prodeji hraček skrze jednu bezpečnou sázku na jistotu vedle druhé. Naštěstí v jejich krátkometrážní tvorbě stále ještě starý dobrý Pixar poznat lze. Louimu chybí snad jen lépe vygradovaný závěr, jinak má vše; nápad, hravost, dojetí i poučení.

Opakuje se osnova prvních Aut ruku v ruce s třetím i čtvrtým Rockym a navíc i špetkou Creeda. V první půli to sotva chytá dech (což speciálně omladina snáší s ošíváním), ve druhé (a především pak v závěrečné půlhodině) ho to však přeci jen chytá (a omladina již ani nedutá), šlápne se na plyn a finišuje to jako solidní "hračkářský merchandising Aut posilující" sázka na jistotu v dechberoucím technickém provedení. Výrazně lepší dvojky, o něco horší jedničky a již několikáté potvrzení, že Pixar v celovečerní tvorbě ztratil šmrnc a jede na tovární volnoběh.

Je nesporné, že Gal Gadot neumí hrát, ale... Ona má až schwarzeneggerovsky conanovský šmrnc, kdy své neherectví a do uší bijící přízvuk přetváří ve svého druhu až z nouze ctnost, kdy Dianina naivita (neplést s hloupostí) díky tomu působí autenticky a roztomile. Ano, úvod na ostrově divoženek mohl (a měl) být kratší. A jediné, co lze pochválit na digibordelovém finále je, že oproti dnešním standardům je aspoň krátké a neroztahané na několik desítek minut. Přesto do zbytku filmu krutě nesedí, je ryze snyderovské a zbytečně devalvuje jinak skvěle koncipovaného záporáka „já nic, já jen poňoukám". Toliko k záporům a výtkám. Zbytek je v zásadě Donerův první Superman ve verzi pro fanoušky Xeny (proč vlastně matku Diany nehraje Lucy Lawless?); tedy nečekaně starosvětské, skvěle balancující na hraně uvolněného škorpení, dobové šestákovky a vážného tónu. S minimem akce (což je klad, ovšem minimálně ta z fronty je luxusní), díky tomu soustředěné na postavy a s vynikajícím soundtrackem. I proto to v ranku mainstreamových velkopopcornových komiksových spektáklů působí až překvapivě sympatickým dojmem.

Sbal Excalibur a vypadni.

Rozhárané až hanba; chvíli je to adaptace Uncharted se vším všudy, chvíli dobrodružná řachanda s otravným sidekickem à la novodobé Mumie, chvíli se jede v potemnělém módu gotického horroru, chvílemi by se to tuze moc rádo odkazovalo ke stylu starých dobrých universalovek, často se to uchyluje k soudobému blockbusterovému moru "CGI řeší vše", ve stylu všech těch současných universa budujících frančíz se více naznačují věci budoucí než skutečně odvypráví a... A představu asi již máte. Na druhou stranu to více než slušně odsýpá, většina akce má náboj a byť to místo Cruise chtělo najít nového Price/Leeho, tak zrovna jemu nelze vyčíst nic. O modernizaci (natož uctivé) monstr klasik ze stáje Universalu se nedá mluvit ani náhodou, ale jako (zatím čistě na papíře) vyspělejší alternativa všem komiksovým kinoseriálům to ujde. Speciálně pokud by se to ustálilo po celou stopáž v jedné rovině; nejlépe pak v Uncharted módu říznutého lehce horrorovou stylizací.

Čtvrtý nejlepší Vetřelec. Či druhý nejhorší, jak je libo. Každopádně však více stejné chyby opakující dvojka Promethea než regulérní na sérii čerstvě nahlížející pětka Vetřelce. Zachraňuje to především vizuální stránka, Fassbender a několik málo působivě intenzivních momentů.

Blockbusterový ekvivalent devadesátkové sobotní n@vácké estrády; přebarvené, snažící se za každou cenu o humory, které ne a ne fungovat, dlouhé k nepřežití a stavící jen a pouze na pitvořících se známých ksichtech. Snad jen ten Petr Novotný byl o poznání lepší záporák než ti zdejší. Postavy samotné ujdou, ovšem jejich (ne)využití v nepřehledném omalovánkovém digibordelu je na pár výchovných pohlavků. Úvodní hodina se ještě úrovni jedničky vyrovná, druhá posílá veškerý popcornový "feel good" koncept do kopru.

Horší verze Měsíčních hor meets horší verzi Až na krev. Což ovšem neznamená, že by v jakémkoli ohledu šlo o nezajímavý či snad dokonce špatný počin. Ba naopak, tohle je ne až tak dobrodružný film o conradovské destruktivní posedlosti při hledání chiméry a přesně ten typ filmu ze staré školy, kterému by slušel v kině klapot klasické promítačky na "předpotopní" filmové pásy spíše než klimatizované ticho narušované chroupáním popcornu. Jedinou chybou je, že na rozdíl od těch nejlepších filmů podobného ranku, tohle funguje o něco hůře pokud již Fawcettovy osudy znáte.