DaViD´82

Místy to sice působí jako „jedeme dle zajetého syžetu quality TV za každou cenu“, ale to rozhodně neznamená, že by to bylo na škodu. Ambivalentní postava mladého papeže jakožto echt tmářského katolíka nevěřícího v nic než sebe sama a který své vlastní tápání/hledání skrývá pod rouškou echt tmářského katolictví a mocného nekompromisního starozákonního Boha, jehož lásky jsme nehodni. Pokud si rochníte v machiavelistickém kutí piklů plném dialogových výměn, kdy každá věta je dvojznačná a kdy se pod zdánlivě přátelskými větami o ničem odehrává nevyřčená hmatatelná tenze, ve které má stejnou váhu věta jako mlčení, tak je Mladý papež zcela jistě pro vás. V této poloze totiž exceluje. Problematické jsou zatím občasné WTF pasáže à la CGI klokan, které jsou… Prostě WTF. Také některé postavy příliš šustí papírem, ale výkony to bez výjimky zachraňují. Svébytný Sorrentiniho styl rozpoznáte okamžitě. Občasné náhledy do běžné rutiny života „za klášterními zdmi“ sympaticky civilní, symbolikou (většinou) ne prvoplánové, zdánlivě apolitický papež s jasnou agendou versus politikaření kardinálů skvostně satirické, vypointované přemítání o jsoucnu i Bohu nelaciné, suchý humor trefný, fotbalová Neapol přítomna, podvratné v papežovi jakožto přesném opaku toho současného progresivního, skvělé výkony (korunované duem Jude Law a Silvio Orlando), audiovizuálně vypiplané a dle očekávání nulové, co se dějovosti týká. Tohle je o postavách, nikoli příběhu a zvratech; takový "thriller vnitřní víry". Nedá se však mluvit o vyváženosti zážitku; jsou tu vpravdě božské pasáže stejně jako ty dosti hluché, na kterých je nejlépe poznat, že deset epizod není zcela opodstatněných. To jsou (ne)kvality Mladého papeže v kostce.

Výrazně jiná epizoda, která jako by se do Black Mirror zatoulala omylem z The Twilight Zone. Což samozřejmě není špatně, zvlášť když jde o natolik dobrý i emocionálně silný díl a když důstojný nástupce Soumračné zóny aktuálně již pěkně dlouho žádný není, ale přeci jen mezi ostatní stylem, zaměřením a ostatně i sdělením nezapadá. Nerad bych, aby se z Black Mirror časem stala pouze platforma pro uvádění "jakýchkoli povídek" (ne že by to byl případ přímo této epizody). Přesto podmanivý mix melancholie a optimismu s tak akorát přesně trefeným znepokojivým chuťovým ocáskem v závěru. Jedinou chybou je výstavba, která je od počátku trochu moc okatě průhledná. Každopádně zřejmě není náhoda, že to natočil zrovna Harris, autor epizody Be Right Back, která na téma smrti a odcházení nahlížela pohled zpola vypité sklenice zatímco zde spíše zpola plné.

Sofistikované béčko, které pod zdánlivě seriózním závojem schovává film o týpkovi, který v sobě snoubí Willa Huntinga/Jasona Bournea/Johna Nashe/Franka Castlea/Raymonda Babbitta/Johna Wicka, no prostě Chuck Norris hadr. Takže se tu prohání matematický autistický übergéniální účetní s kvérem v ruce a mezi nesčetnými headshoty řeší záležitosti srdce a nekompromisní otcovské lásky. Prostě béčko, prostě úlet, prostě zábava. Čistě papírově by to nemělo fungovat a měl by to být směšný materiál na letošní Zlaté maliny. Jenže... Jenže ono to oproti všem předpokladům funguje. A to tak že hodně (především pak v první polovině). Je to své způsobem, jakým bývaly staré dobré evropské sedmdesátkové kriminálky. Vytknout by se dala snad jen úsměvná snaha o finální twist, stavící na totožnosti jedné z postav. Přitom až v polovině filmu mi došlo, že postavy/divák to dle tvůrců jakože asi nemají vědět již od samého počátku.

Leova hluboce osobní esej o jeho letitém boji s větrnými mlýny, rozhodně ne dokument v pravém slova smyslu. Veškerá působivost vychází z jeho naléhavé bezprostřednosti a viditelné snaze na něco upozornit i něco změnit. Umí být naléhavý i přesvědčivý, aniž by sklouzával do polohy jehovisty na vašem prahu "co si s vámi pro vaše osobní dobro přišel promluvit o globálním oteplování". Jenom působí poněkud směšně (ne-li přímo pokrytecky), že letadlem a vrtulníky tu zcestuje celý svět a přitom mluví o tom, o čem mluví. Ovšem předpokládám, že to uhraje na malé zlo pro vyšší dobro a bez toho by tu absentovali nejlepší pasáže, jako je například disputace s Indkou. Potěší také, že byť nejde o investigativní dokument, tak je tu snaha o pohled z více stran (pasáž kolem hovězího apod.).

Kyberšikana v technologickém trolling thrilleru jedoucím na vlně "Simon Says". Gradovaná tenze bezvýchodné situace až na (i za) samou hranu únosnosti. V tomto ohledu z toho je cítit Watkinsův debut Eden Lake. Korunu tomu pak nasazuje sympaticky relativizující pointa.

Straight into oblivion. Paranoia² aneb vstříc hlubinám šílenství skrze psychoterapii hrou. Výtečně vystavěno, škoda jen pozvolnějšího rozjezdu a hlavního hrdiny, který je až příliš typizovaný "emerikn djůd" na to, aby byl sympatický způsobem, který si tento typ příběhu žádá.

Pokrytectví (1*) s afektovaně lůžovouškým americkým úsměvem na rtech (2*) dovedené skrze sociální "InstaSnapTinder" (a Kutila Tima; 4*) ad absurdum. Každopádně přesun Brookera (5*) pod křídla Netflixu (4*) a do zámoří (3*) ničemu neškodí. I nadále je to mrazivě aktuální, trefné, satirické, kritické, s nadhledem i hodné zamyšlení. Jenom to tentokrát postrádá tah na brank... Ehm, vlastně pět hvězd, jelikož to především kolem poloviny pouze variuje to samé na více způsobů a Howardová sice zvládá uťápnutou "čtyřkovou" polohu skvostně, ale tu vypjatou "dvojkovou a níže" poněkud okatě přehrává.

Waldo-rrific! Zpočátku jsem si myslel, že inspirace (krom současné nálady západní společnosti) byla mimo jiné i v příběhu reykjavického starosty. Nakonec to tak nebylo a je to škoda, protože právě (ne)závěr prdícímu "politice natruc, zisku naproti" medvědu poněkud podráží nohy. Není vyloženě špatný, pouze nijaký a měl tedy být zcela jiný.

Připravte si popcorn; začínáme! Současná společnost koncept pekla již nepotřebuje, lidé sami o sobě jsou tvůrci nejhrozivějšího sysifovského pekla, kde se role vinného/trestajících znepokojivě prolínají až ztrácejí. A nejmrazivější závěrečné titulky široko daleko k tomu jako bonus. Enjoy yourself!

Žijeme více online než skutečný život a neumíme se vypořádat se smrtí. Intimní a komorní a rozhodně zatím ta vůbec tématem nejaktuálnější epizoda, která mohla být i nejlepší, kdyby jí v závěrečných minutách poněkud nedocházel dech. Každopádně pohyblivé reagující obrazy mrtvých lidí z Harryho Pottera jsou rázem echt znepokojivé.