flanker.27

Vždycky mě fascinuje, kolik lidí musí umřít, aby dva poznali, že se mají rádi. Di Caprio ještě v době, kdy jsem ho nesnášel. Sám se později nechal slyšet, že teď by radši, kdyby v Titanicu nehrál. Dát odpad by bylo nefér, i když zpatlaný kýčovitý scénář by si to zasloužil. Ale je fakt, že kdyby se vystřihla z filmu milostná linie a místo ní nasadil nějaký méně srdceryvný a silnější příběh, špatné by to nebylo. Katastrofa Titanicu totiž skutečně trochu symbolizuje dějinný předěl a konec starého světa, který byl smeten 1. světovou válkou. Místo toho však Cameron nasadil stokrát viděnou tragickou lásku dvou nerovných lidí, a to bez jakékoliv invence, pouze ji umístil do velkolepých kulis a hrdiny nechal vyslovovat neutrální politicky korektní fráze. Na druhou stranu nutno uznat, že i když tu v mých očích selhal coby umělec s integritou, projevil značný obchodnický talent:)). Takže sbohem, Leo, Kate (radši si vás budu pamatovat z Letce resp. Věčného svitu) a Celine Dion, my mind will go on.

Řekl bych, ža autoři jsou zkušení potapěči, kteří vědí, jak v podobných situacích pracuje psychika. Podařilo se jim zprostředkovat pocit narůstající paniky a únavy obou hlavních postav, omylem zapomenutých na širém oceánu. Možná tu a tam byly ty skoky mezi hádkami a usmířením příliš rychlé, ale pak by zas film ztrácel tempo. Opravdu dobře je udělaný závěr - rezignace. Možná se z toho dalo vytěžit víc, takhle to zase dostává nádech realističnosti.

Zopakujte to, vojáku. - Pane, hovadina, pane. - Vysvětlete, vojáku. - Pane, takhle si možná představuje válku televize, pane. - Co mi to povídáte, vojáku - pane, takhle se tam motat v palbě, tak sme tuhý, pane. Pane, já něco zažil, pane, a tohle nás s klukama dost pobavilo, pane. - Vojáku, uvědomujete si, jak je důležité pro naše doma vědět, o čem to tu je a co tu děláme pro demokracii? - Pane, při vší úctě, my tu nejsme pro demokracii, pane. My tu chráníme prdel pár papalášům z Washingtonu, pane. Pane, tady žádná demokracie bejt nemůže, pane. - Vojáku, pro vaše blízké doma je dobré vědět, jak se tu snášíte s místními, jak jste v jednotce kamarádi. - Pane, my nejsme kamarádi, pane. Pane, tuhle druhá četa zalezla do palírny a místo aby nás kryla, zlískala se jako Dánové, pane. Pane, takhle my nemluvíme v akci, pane, ani v zázemí, pane. Slušný vychování jsme zapoměli s první ustřelenou hlavou, pane. A pane, s místníma nevycházíme vůbec, pane. Pane, ti nás naprosto nenáviděj pane. Pane, my chceme domů, pane.

Zatímco první díl byl ještě jakš takš snesitelnou dobrodružnou podívanou, druhý díl už je prostě krávovina, naivní, jak si válku představuje desetiletý kluk. Amícové se zřejmě shlédli ve vlně tehdy populárních jugoslávských partyzánských filmů a chtěli také přispět se svou trošku do mlýna. Snad jen o těch T34 s hákovými kříži: Němci skutečně v Jugoslávii ukořistěné sovětské tanky používali, takže to je jedna z mála věcí, které bych filmu nevyčítal.

Klasický produkt své doby, kdy se o válce točilo spíš jako o dobrodružství pro správné chlapy (a ženy partyzánky). Ne že by to bylo vyloženě špatné, dokonce je to i docela dobře zahrané, ovšem reálnou válku to moc nepřipomíná.

Občas se nebojím označit nějaký film za UMĚNÍ. Popsat tak svěle charaktery lidí ve filmu jsem snad ještě neviděl. Hopkins ve své snad nelepší roli muže, který nepřestává ani na chvilku být uhlazeným majordomem, vždy ví, kde má své místo a ani na okamžik se neodváží rozmýšlet důsledky rozhodnutí svého pána. Lokaj, který nedává průchod svým citům, ani když umírá jeho otec. Stává se nezůčastněným svědkem příprav událostí, formujících budoucí vývoj Evropy. James Fox, lord s genealogií bůhví kam, má jasné představy o třídním uspořádání lidské společnosti. Věří myšlenkám nacismu a na svém zámku pořádá politická setkání čelných britských představitelů se zástupci Hitlerova režimu. Charaktery postav výrazně ovlivňují jejich osudy, Hopkins ignoruje milostné vzplanutí k nové komorné, i když ta mu jasně dává najevo svůj zájem, Fox i přes jisté výčitky vrací do Německa dvě židovské dívky. Lidé potlačující své svědomí a své city, to je soumrak dne. Svědectví o době, o lidech, o společnosti, která určuje každému jeho neměnnou pozici. Vynikající dílo.

Překvapivě slušný thriller s docela citlivým tématem, jehož tvůrci nejspíš ani nevěděli, jak moc aktuálním se brzo stane. Nejzajímavější na něm ovšem nejsou samotné útoky, ale právě onen "Stav obležení", který po nich nastal. Kdyby se oprostil od několika politicky korektních úliteb oběma stranám a šel o něco hlouběji, určitě bych šel s hodnocením o dost výš.

"Poslyšte, nespáchal vy jste nějaký dobrý skutek?"

Sice mám pocit, že na celovečerák by to chtělo trochu propracovanější scénář, i tak má ale film napětí a dramatičnosti na rozdávání. Lekce čisté filmařské techniky. A jak Denis Weaver na konci pološíleně skáče jako malý kluk, to je naprosto perfektní.

Dlouhá léta jsem film znal jen z vyprávění rodičů. Pak jsem viděl celkem nemastný druhý díl. No a pak jednou konečně ty pravé Čelisti. Trochu dlouho možná trvá, než se film pořádně rozběhne, ale od vyplutí moře v rybářské lodi je to parádní souboj 3 mužů s přírodou, zastoupenou zde - modří už vědí - gigantickým žralokem. Spielberg tu kouzlí atmosféru prakticky ze všeho, zpocená a zarostlá trojka mužů: policajt, potapěč a rybář si vyměňuje historky a připravuje se na boj svého života (a o život). P.S. Perlička: Rybář tu vypráví skutečný příběh potopení křižníku Indianapolis japonskou ponorkou a smrti většiny jeho posádky, jednu z nejdrsnějších událostí války v Tichomoří. Když Čelisti nedávno shlédl jeden jedenáctiletý chlapec, událost ho natolik zaujala, že vymohl nové šetření a zrušení rozsudku nad kapitánem McVayem, nespravedlivě odsouzeným za ztrátu lodi. A pak že horory mají špatný vliv na lidi.