Stanislaus

Už je to nějaký ten pátek, co jsem slyšel Schwizerdütsch - naposledy ve filmu Mario, v němž si jednu z menších rolí zahrál právě představitel Michiho Julian Koechlin. Nové výšiny jsou na první pohled vcelku obyčejným vztahově-rodinným dramatem, přesto mě sledování seriálu bavilo, jelikož se v něm rozehrálo hned několik problematik najednou (sebevražda, akceptace menšinové sexuální orientace, developeři x farmáři, rodinná tajemství, znásilnění, drogová závislost, konkurence na pracovišti), aniž by děj působil přesyceně a roztěkaně, přičemž si tvůrci v závěru první řady vytvořili celkem slibná vrátka pro další sérii. Přiznám se, že s některými postavami bylo fakt těžké sympatizovat (zejména se Sarah a Lorenzem), byť bylo jejich chování s ohledem na jejich příběhovou linii do jisté míry pochopitelné. Wyssovic rodina rozhodně není ideální ani ukázková, jsem však zvědavý na další osudy jejích členů.

Po kritiky nepříliš dobře přijatém filmu matka! a dlouhých pěti letech je mistr tíživých a depresivních dramat zpět a je díky (jeho tematicky oblíbenému) Bohu stále ve formě. V rámci Aronofského filmografie se Velryba svým na režisérovy poměry poněkud umírněným pojetím blíží asi nejvíce Wrestlerovi, protože též vypráví o trpkém životě muže na pokraji sil, který má problematický vztah s dcerou. Co do námětu, není Velryba ve své podstatě nijak komplexním filmem, mísí však v sobě zajímavé motivy a momenty, které nenechají diváka netečným s děním na plátně. Lví podíl na tom všem má samozřejmě (vzhledem k těžkému obleku doslova) dechberoucí výkon Brendana Frasera, k němuž jsem měl sice vždy výhrady, avšak v roli Charlieho dokázal své herecké kvality na výbornou. Věrně mu sekundovaly všechny vedlejší postavy v podání Sadie Sink, Hong Chau, ale i Ty Simpkinse a Samanthy Morton. I když se film držel (nejen díky Charlieho gravitaci) dost při zemi (či Zemi?), našlo se v něm nejedno místo, v němž Aranofsky pokukoval po svém oblíbeném Stvořiteli, ale nijak podbízivě či bezúčelně. Velryba je místy možná podobně jako Charlie naivní a přehnaně pozitivní, zároveň ale dokáže autentickým a nijak agresivně plačtivým způsobem předat poselství o tom, že lidé mohou být úžasní, pokud mají oporu a jsou k sobě upřímní.

Berryho Sandman je na míle vzdálený od našeho roztomilého Večerníčka, německého "Písečného mužíka", či Sandyho z Legendární party. Sandman v sobě snoubí děsuplnost původní Hoffmannovy povídky s výtvarným umem Berryho týmu a dává tak vzniknout atmosférické jednohubce s hutnou atmosférou a makabrózním závěrem. Vedle líbivé animace a hry s hloubkou obrazu chválím Pískařův vizuál a zvukovou stránku filmu.

Máme tu ducha v sobě mísí hned několik žánrů najednou - rodinný film, fantasy, mysteriózní "krimi-horor" a (prý i) komedii - ale ani jedna z těchto žánrových rovin mě nedokázala přijatetelným způsobem uspokojit. Landonův mi bohužel nepřišel dosti zábavný, ani děsivý, snad je ona "krimi" zápletka měla trochu potenciál. Cameo Jennifer Coolidge bylo celkem o ničem, na druhou stranu chválím prvotní ztvárnění "Ernesta" na sociálních sítích. Závěr byl sice alá "trnky brnky na city", ale neurazil - škoda jen, že se k němu musel divák prokoukat téměř dvouhodinovou vatou.

Temné nebe má poněkud pozvolnější rozjezd, během něhož jsem si vybudoval celkem dost antipatický vztah k postavě otce (což přetrvalo i po celou další stopáž filmu), ale od prvního zjevení nevítaného navštěvníka se děj filmu pěkně rozjel a nezastavil ho ani divočejší (a možná už moc překombinovaný) závěr. Ve filmu je pár lekaček, které fungují díky dobře zvolenému zvuku/střihu, přesto se ale jedná o spíše umírněnější sci-fi horor, u něhož je zároveň s ohledem na Šediváky cítit i menší rozpočet ($3.500.000). Potěšila mě ale menší role J. K. Simmonse - klidně mohl dostat více prostoru.

"Medvěd Kokeš" mohl vzhledem k námětu a režisérce dopadnout jakkoli a jsem celkem rád, že se nakonec z filmu vyklubal průměrný černohumorný slasher s baribalím zabijákem v hlavní roli, který má místo mozku z kokainu kostku. Film obsahuje spoustu humoru, který je ale místy hodně nevyvážený, nicméně ve výsledku jsem se v kině obstojně bavil - zejména ve scénách s Margo Martindale a během sekvence u altánku. Tvůrci určitě mohli více tlačit na černohumornou pilu a nemuseli dávat do scénáře tolik rodinného balastu - ale co už, z kina jsem odcházel veskrze spokojený.

Kapurův snímek nesází vyloženě na neotřelý námět jako spíše na autenticky napsané a sympaticky zahrané postavy, jimž láska ne úplně vždy vychází podle plánu. Jistým ozvláštněním je ale určitě zasazení příběhu do prostředí s hodnotami, které jsou nám, Evropanům, zcela cizí. Stejně tak jako příběh ústřední dvojice Zoe a Kazima mě zaujala i linie se zapuzenou dcerou. I když člověk od začátku tuší (a ví), jak to celé skončí, tak se i přesto na film hezky dívalo - a to díky milému obsazení, ale i nezvyklému kulturnímu koloritu (viz svatba či dohazovací služba). Tři a tři čtvrtě hvězdy!

Čím víc, tím líp je co do prostoru, ale i charakterů (jelikož každý ze zúčastněných chce v podstatě jen jedno) komorní smyslná jednohubka, sestávající z několika navzájem se prolínajících příběhů, z nichž mě pobavilo především duo žen s oknem jako vrata, a vlastně i vynucená čtyřka přátel s (ne)plánovaným vyústěním. Přesto bych ale film neoznačil jako čistou komedii, protože některé linie měly i vážnější nádech - viz kontakt dvou mužů přes gloryhole či setkání ex-partnerů po letech. Bizarní sonda do vztahů na jednu i více nocí.

Třetí Ant-Man si po vzoru svých MCU předchůdců opět pohrává s multidimenzionálními mnohovesmíry, ale tentokrát mi tato pestrobarevná CGI jízda nesedla. Říše kvant mi svou atmosférou a bohatým osazenstvem místy hodně připomínala (libovolné) Star Wars, což ale nebylo vůbec na škodu. Co mě však nejvíce bilo do očí, byla postava M.O.D.O.K.a - něco tak perverzního jsem už nějaký ten pátek v kině neviděl. To ani Weasel z konkurenční dílny DC nebyla tak úchylná. Rudd, Lilly, Douglas i Pfeiffer se fakt snažili, ale scénář jim házel úspěšně pod nohy ("socialistické") klacky. Murrayho cameo bylo nemastné-neslané a z Majorse i Newton jsem měl rozpačité dojmy. Tři (mravenčí) hvězdičky!

Promiňte, že žiju (což je vcelku zvláštní, k ději ne úplně pasující název) má trochu rozpačitý rozjezd, nicméně po Serenině prozření ohledně jejího "muže snů" se už jedná o sympatickou italskou jednohubku o vztazích a zejména předsudcích, která mě místy vskutku rozesmála - viz fingovaná videokonference, rodinná večeře či "chudozubá" tetka. Milá oddychovka na zpříjemnění večera!