Stanislaus

Na první pohled se jeví spojení vlkodlačího hororu s norskou produkcí jako velice lákavé, po zhlédnutí však musím říct, že byl pro mě Vlk viking zklamáním, které zavánělo mrtvolným pachem trestuhodně nevyužitého potenciálu. Intro mě hezky navnadilo, abych pak přibližně polovinu stopáže čekal, než se vlastně vůbec zjeví nějaký vlkodlak, který při trhání lidí a zvířat nejspíš rozšmelcoval zručnější trikaře a i lepší variantu scénáře. Místy mi totiž snímek přišel hodně nedotažený a nesmyslný (v tomto směru vedla linie s lovcem vlkodlaků). Vedle toho bylo těžké sympatizovat s hlavní hrdinkou, která se vehementně snažila, aby si ji divák neoblíbil. Skrze sledování postupné proměny, která byla lepší než samotný vlkodlak, a sesterského vztahu se nabízí porovnání s Moje sestra vlkodlak - ta měla však děsuplnější atmosféru i vizuál. Škoda - při produkci filmu byla nejspíše špatná konstelace úplňku!

Člověk je tvor společenský! To však nevylučuje, že se někdy může něčí společnosti přejíst, a proto se dle vlastního uvážení, ať už spravedlivého či ne, rozhodne s danou osobou nadále neztrácet svůj čas. Na první pohled to zní jako prostý námět z každodenního života, avšak Martin McDonagh ho pojal osobitě po svém a naservíroval nám silný příběh, který diváka svou bezprostředností od srdce pobaví, aby mu pak rázem v dalším momentu vyvolal nepříjemné mrazení v zádech a hořkosladkou pachuť v ústech. Přátelství může být věčné, ale rozhodně by nemělo být považováno za samozřejmost. Víly z Inisherinu by ale nebyly tak úderné a přesné, nebýt excelentního hereckého obsazení (s výtečnou lokální angličtinou) - ať už šlo o mile natvrdého Farrella, mrazivě zarputilého Gleesona, (ne)šťastně potrhlého Keoghana, či starostlivou Condon (všechny herecké nominace na Oscara jsou v tomto případě na místě). V neposlední řadě si zaslouží pochvalu nepřeslechnutelný hudební doprovod, který skvěle podtrhoval krásu, ale i bezútěšnost odlehlého ostrova ... na němž ještě stále víly svým kvílením ohlašují blížící se smrt. P. S. "I am not putting my donkey outside when I'm sad, okay?"

Spešl těží zejména z námětu založeném na životě tvůrce/scenáristy/herce Ryana O'Connella, jemuž se milým způsobem podařilo přivát do žánru vztahových (tragi)komedií trochu toho čerstvého vzduchu - a to tím, že nás nechal nazírat svět optikou gaye s mozkovou obrnou, se všemi úsměvnými, ale i vážnými momenty. Na seriálu se sympaticky "jednohubkovou" stopáží se mi líbilo, že se tvůrci vedle LGBT a MO věnovali i jiným tématům (rodinné vztahy, kulturní asimilace, krize středního věku atd.), i když je teda pravda, že mi sem tam přišel vývoj postav a jejich vztahů poněkud zbrklý (nejvíce mě to bilo do očí v případě vztahu Karen-Phil). O největší porci zábavy se poctivě starala Kim, v závěsu s cynickou Olivií, zatímco Ryanovy partnersko-rodinné vztahy hrály na vážnější notu. Ve výsledku bych seriál ohodnotil 3,5 hvězdičkami, v tomto případě ale přidám.

Hned na úvod musím říct, jaká je škoda, že film šel přímo na Netflix a nikoli do kin: Sice se nejednalo o tak podmanivý audiovizuální zážitek jako v případě 1917 nebo Dunkerku, ale i tak by se na velkém plátně vyjímala nejedna scéna. Se zhlédnutím filmu jsem nejprve trochu otálel, nicméně mě překvapilo, že byl nominován v devíti kategoriích na Cenu akademie - tudíž bylo třeba se o tom přesvědčit na vlastní oči. Přestože se snímek jmenuje Na západní frontě klid, jedná se o dosti volnou adaptaci, což mně osobně ale nevadilo: původní námět byl sice nazírán z trochu jiné perspektivy (s důrazem na kontrast mezi "bezvýznamnými" vojáky v probahněných zákopech bez jídla a "velké" muže v teple s množstvím jídla), avšak základní myšlenky o hrůzách a nesmyslnosti války, tak i o ukradeném mládí na úkor "vyšších" cílů jsou ve filmu obsaženy. Chválím, že snímek ve většině případů sázel spíše na neokoukané tváře, byť jsem v případě hlavního hrdiny měl před očima neustále Ruperta Grinta. I když má film bezmála dvě a půl hodiny, tak mě dokázal po celou dobu stopáže zaujmout (na pro mé uši místy hodně disonanční soundtrack jsem si ale zvykal hůře) - ať už šlo o realisticky ztvárněné a děsivé záběry z fronty (příjezd tanků, plamenomety a sekvence ze zatopené díry mi v hlavě ještě nějakou dobu zůstanou), kamarádské plkání, nebo krádež drůbeže. Těch devět nominací se mi ale zdá přemrštěných, přestože se výsledku jedná (minimálně po technické stránce) o kvalitní film.

Po fenomenálních Gentlemanech jsem měl vůči Operaci Fortune možná až příliš vysoká očekávání, nicméně z kina jsem neodcházel zklamán. Ritchieho nejnovější snímek je svižná akční oddychovka na jedno zhlédnutí, u níž jsou sice vidět jisté rezervy na poli scénáře a (černého) humoru, v kině však film hezky utíká a díky pravidelně dávkované akci nestíhá nudit. Bylo fajn vidět po celkem dlouhé době Joshe Hartnetta v akci, hlavními tahouny filmu jsou však krutopřísný Jason Statham a neméně řízný Hugh Grant, kterým podobné role prostě sednou. Film ve výsledku neohromí, ani nepřekvapí, zato ale hravě zabaví a napne - a to se počítá. Slabší čtyři hvězdičky!

Předlohou k Úžasnému Mauricovi a vlastně i Pratchettovou tvorbou jsem zcela netknutý, takže pokud se film vzdálil od jeho poetiky, je mi to veskrze šumák. Samotný příběh je v podstatě variací na pohádku o Krysaři, nicméně film povznáší z vod průměrnosti nevšední styl vyprávění, který ale nebude všem divákům po chuti - mně však tento vypravěčský postup sedl (ať už šlo o příběh o panu Hopsálkovi, boření příběhových klišé, či reflexi diváka skrze postavy). Navíc bylo fajn vidět animák vzniklý mimo velká studia, který nebyl vyloženě hloupý/infantilní a vizuálně odfláklý. Slabší čtyři hvězdičky!

Del Torův Pinocchio se díky svému vizuálnímu zpracování a vyspělému příběhu rozhodně mezi současnými animáky neztratí a vůbec bych se nedivil, pokud by vyhrál Oscara za Nejlepší celovečerní animovaný film. Poctivá filmařina nabízí obohacující pohled do zákulisí filmu, za nímž byla dlouhá léta dřiny, úsilí, ale i velké kreativity a precizní práce na poli stop motion animace. Bonusem jsou krátké komentáře herců, kteří na nás skrze loutky promlouvali. P. S. "Pro tebe budu hrát klidně i tužku."

Kdo by neznal příběh o Scroogovi, sobeckém bručounovi a odpůrci Vánoc. Nejnovější adaptace přistupuje k Dickensově nadčasové klasice jako k materiálu pro vizuálně bohatý muzikál. Osobně mi tato poloha úplně nesedla. Písničky spíše příběhu uškodily, než aby mu daly další rozměr. Chválím nápaditost tvůrců, kteří měli na starosti setkání Scrooge s Minulostí, Současností a Budoucností, i když se ona kreativita trochu vytrácela ve slabší animaci. Ze třech sekvencí s Duchy mě nejvíce zaujala první, zatímco druhá mi přišla už poněkud divoká. Jinak Prudence byla opravdu zlatíčko. P. S. Docela by mě zajímalo (tj. rád bych jednou viděl), jak by k Vánoční koledě přistoupili Burton nebo del Toro.

Co kdybychom byli i v reálném životě se svým ideálním protějškem spojeni červenou nití, která by se táhla skrze naše společné životy a udávala nám směr? A jak bychom se vypořádali s tím, když by se nit najednou přetrhla? Smiley po čistě příběhové stránce nenabízí nic, co bychom neviděli už jinde, ať už ve filmu/seriálu nebo ve skutečném životě. Na začátku první epizody jsem byl blízko tomu, abych seriál vypnul, protože mi nějak vadila ta španělština, ale jsem rád, že jsem u sledování zůstal - v podstatě jsem dal všechny díly na jeden zátah. Jak už tomu u vztahových dramat/romcom bývá, tak i ve Smiley se občas postavy chovaly dost na "flákanec", což teda mohl divák přisuzovat oné (ne)chvalně proslulé španělské nátuře a živelnosti. Nicméně se mi líbilo, jak se tvůrcům podařilo skloubit účelně romantiku s dramatem a humorem. Rovněž chválím snové sekvence a hru s obrazem a postavami v něm (i když je fakt, že v jednu chvíli tam těch "mluvících rámečků" bylo už moc). Seriál mě fakt chytil a pustil mě až na konci. I přes tu nepřehlédnutelnou kýčovitost a výkyvy nálad u postav spojené s kolotočem hádek a usmiřování. Takže k počáteční otázce: Udělali bychom na ní uzel? Vydali bychom se na hledání další červené nitě? Nebo bychom se k sobě chovali tak, aby se ta nit nikdy nepřetrhla? P. S. :-)

Tajemství veverek neodhalují žádné šokující pravdy o těchto roztomilých hlodavcích, nicméně nabízí 50 minut pěkných záběrů z lesa s věcným komentářem, který se nesnaží být na sílu humorný. Divák tak sleduje scénky ze všedního života (nejen) veverek (zaujalo mě například páření ropuch a mločí porod), které nepřekvapí, ale ani nenudí ("syčící" sekvence s užovkou měla rozhodně naléhavou atmosféru). Slabší čtyři hvězdičky!