Lischai

Je to docela nepokrytě zábavný přihlouplý akčňák. Hlášky v každé větě, over-the-top akční scény a rezignace na logiku - všechno přítomno. Nemá to choreografii a vizuál jako John Wick a ani to neumí udělat adrenalin jako Mission Impossible, ale pokud potřebujete výplach večer po práci a občas se zasmát, tak podle mě úplně v pohodě.

Náhodou to na mě vypadlo v televizi, byl jsem rozhodnutý se pohoršit a přepnout - ale čím dál jsem ve filmu byl, tím víc jsem si říkal: Ty jo, vlastně jako dobrý ale! Herecky super, spousta momentů vlastně docela vtipná nebo emočně nabitá. Jen bohužel na úplném konci, kdy je všechno připraveno na silný závěr, se to celé dramaturgicky rozsype. Hrdinové mají ve finále čelit svým problémům, ale dvě ze čtyř postav vlastně nečelí vůbec ničemu a celé to tak nějak vyšumí. Což mě mrzí hlavně kvůli tomu, že kdyby se závěr trochu přerovnal (prohodit Švehlíka za Pechláta!), celé to do sebe myslím zapadlo mnohem lépe a byl by to fakt dobrý český film na 4*.

Ještě na škole jsem viděl McDonaghovo drama Pan Polštář, které mi - jak říká můj slovenský kamarád - odjebalo dekel. Mnohovrstevnatý příběh v několika ovlivňujících se rovinách: chytrý, citlivý, krutý, smutný a hrozně vtipný zároveň. Od té doby nosím McDonagha v srdci jako génia psaní. Ale jak mistr stárne, tak se mi zdá, že má ty věci víc a víc na háku. Inisherin je na 114 minut roztáhnutá ve své podstatě banální historka o žabomyším sporu dvou divných lidí, která (aspoň pro mě) moc nenabízí vhled do nějaké větší pravdy o lidském smutku. Jen se tváří, že by mohla, ale do příběhu to proniká z velké dálky, jako občanská válka na vzdáleném pobřeží. Občas je to legrace, ale spíš se mi zdálo, že i jindy vtipné McDonaghovské dialogy tu působí jako unavená parodie na sebe samu. ("On s tebou nešel na pivo?" "Nešel se mnou na pivo." "Měl bys mu říct, ať jde." "Máš pravdu, měl bych mu říct, ať jde na pivo.") Takže za mě to teda McDonaghův opus magnum a vrchol irské trilogie bohužel spíš není.

Na to, že je to evropský film, to vypadá vlastně docela fajn. Ale bohužel se tu místy uhýbá takové televizní filmovosti na úkor realističnosti. Budete si říkat "proč tam leze?", "proč se neschová?", "proč mu to říká!" Postavy s tajnými dokumenty v kabelce chodí sem a tam přes checkpointy, paragáni v nepřátelském území přes noc chlastají a zapalují ohně, nikdo nestaví hlídky a Američan, který se dostane ke kanadské jednotce, vyfasuje jejich uniformu. Nechci být zlej, ale libovolné dva díly Band of Brothers o válce řeknou víc než tohle.

Na mě to naprosto zafungovalo. Bláznivá kung-fu jízda, který dá plyn na podlahu a zahltí WTF nápady, a pak se z ní vyloupne příběh o mateřské lásce a nejistotě. Uronil jsem slzu při záběru na dva kameny na kraji útesu s google eyes a mývala pod čepicí.

Velmi civilní, citlivě položený close to home příběh. Nebylo tam pro mě vlastně nic moc překvapivého nebo šokujícího, ale na české poměry je to moc fajn film, který ví, co chce říct, a na nic si nehraje.

Věděli jste, že během natáčení bohužel došlo ke zranění bederní páteře hlavní herečky, když nesla na zádech celý seriál? Jako mystery detektivka prima (ale ne tak jako třeba sofistikovaný Dark), jako teenage vztahovka spíš schematické, ale Jenna Ortega z toho dělá skvěle koukatelný binge-worthy young adult seriál.

Skvělá produkce, masky (!) a kamera v pohledu do zákopového pekla. Film moc nejde do psychologie postav, ale scény války jsou strhující a vleklo mě to celé dvě hodiny.

K zemi hleď byl možná přímočarý film, u kterého se diváci plácali do stehen a volali "hehe, přesně jako covid!", ale nehrálo si to na něco většího a tím mně ten film přišel sympatický. Trojúhelník smutku mi naopak všichni prodávali jako nejlepší satiru tohoto roku, a já moc nechápu v čem. Výrobce granátů odpálí jejich vlastní granát? Chudí lidé drhnou sračky boháčů? Nebo ta náhodná paní co volá In den Wolken? Nevím, dál. Abych nekřivdil, občas dojde na nějaké zajímavé pozorování nebo úder na komoru (první kapitola a samotný konec s Abigail jsou za mě super), ale většinu času je Trojúhelník smutku pro mě spíš subverzivní koláž vtípků, kde se střídá civilní konverzační komika s absurdnem a naprosto obnaženým fekálním humorem, která tak nějak volně jamuje kolem tématu peněz a společenského uspořádání, ale nemá žádný velký názor - jen sype fórky. Ale fórky na zasmání, ne fórky s názorem. Takže asi chci říct, že jako komedie v cajku, ale přesnou sondu rozebírající dnešní společnost tam nevidím.

Skvělý Mišík a Bendig táhnou hláškama našlapanou černou buddy comedy o škodlivosti řezání drog. Intimní výpověď o generaci co jede kokeše na rapových koncertech jsem nezaznamenal, ale bavil jsem se od začátku do konce a několikrát se upřímně rozesmál.