Filmmaniak

Víc akce, víc lokací a víc postav, což je oproti jedničce, která byla v těchto ohledech relativně chudá, rozhodně změna k lepšímu. Rodinná zábava na pohodu, pokud vám Sonic a šklebící se Jim Carrey nepřijdou otravní (což se stane snadno). Utíká to celkem rychle a jistou doslovnost a předvídatelnost lze s přihlédnutím k cílovce snadno omluvit. Jinak pořád platí, že Sonicova rychlost je využívána hlavně k tvorbě gagů a jen málokdy k praktickému řešení svízelné situace. Škoda schematické práce se zápletkou (jako jediný vím o lokaci skrývající mocný artefakt, který se rozhodně nesmí dostat do špatných rukou, ale než abych si to nechal pro sebe, tak se tam samozřejmě vydám, a tím tu lokaci nevědomky naservíruji padouchům přímo pod nos) a několika dalších okamžiků vybízejících k plácnutí se do čela. Sonic a jeho kamarád jsou v tanečním souboji za neschopné zoufalce, ale o pár vteřin později jsou z nich zničehonic mistři světa ve freestylu? Robotnikův sluha netuší, jak ovládat obřího robota, ale za chviličku už má přečtený celý manuál a poučuje s ním samotného Robotnika? Lidským postavám se dostanou do rukou mimozemské technologie, které pravidelně zahazují po prvním použití poté, co se prokáže jejich užitečnost? Jistě, jsou to drobnosti, ale je jich obrovská hromada, a pokud každá z nich ubíjí věrohodnost jiné scény, tak se to na celkovém dojmu podepíše dost zásadně.

Film o dvou nedomrlých bratrech, jejichž životem zamává několik událostí, včetně nechtěného vážného zranění seniorky a hospitace jejich umírajícího otce kdesi v dalekém Lucemburku. Tón filmu neurčitě přeskakuje mezi vážným sociálním dramatem a komedií bohatou na scény a dialogy oplývající černým humorem. Podobně nesoustředěné je i vyprávění příběhu, jenž načíná drobné zápletky a zas je opouští, zdánlivě aniž by k něčemu vyloženě směřoval. V závěru ale nakonec přeci jen dojde k cestě obou bratrů do Lucemburku a k několika uspokojivě zakomponovaným zvratům, takže se snímek krom slovního humoru vykoupí i sérií fatálních momentů plných životní ironie.

Malá holčička je po úrazu hlavy v kómatu a její následný osud se metaforicky prolíná s jejím putováním skrze fantazijní svět, v němž opakovaně uniká před smrtí a potkává všelijaké další bytosti. Výsledkem je surrealistická variace na Alenku v říši divů, kterou natočil otec se svou pětiletou dcerou v hlavní roli jako svůj osobitý projekt. Šest let vznikající film je nutno ocenit za propracovanou výtvarnou stránku a realizaci loutkově animovaných sekvencí, protože ty musely dát hroznou práci. Dětská představitelka hlavní role je výborná. Stylem animace i temnou atmosférou Moon Garden připomíná snímek Šílený bůh (sice není tak krvavý a nechutný, ale dítěti bych ho taky nepustil, některé scény jsou opravdu dost děsivé a intenzivní). Sdílí s ním ale bohužel i to, že té nálože vizuálních nápadů se divák po čase snadno přejí, protože v jednoduchém ději se není moc o co opřít. V paměti tak snímek zůstane nejspíš pouze jako sympaticky bizarní pásmo psychedelických výjevů, prokládané vzpomínkami malé holčičky ležící v nemocnici na šťastné i trýznivé rodinné okamžiky.

Rutinní kopírka nedávného remaku Dětské hry, nenápaditá, nenapínavá, nestrašidelná. Lekl jsem se jednou, když v nečekanou chvíli zaštěkal pes. Fajn herci a místy ok emocionální momenty, jinak ale velmi béčkový a dost hloupý horor na již klasické téma šíření iracionálního strachu z moderních technologií u lidí, kteří nemají tušení, jak funguje umělá inteligence. Ty nadšené zahraniční ohlasy nechápu.

Pevnou rukou uchopený debut pracuje s tématem morálky a strachu o život, v důsledku rozvláčného tempa ale prohořívá velmi pozvolna, a i napětí šponuje jen minimálně. Víc ostatně vykřeše z napjatých vztahů mezi tchajwanským vedením a filipínskými strojníky na nákladním trajektu než ze situací vyplývajících z motivu tajného schovávání migranta v útrobách lodi.

Poctivou dřevařskou ruční práci těžko nahradí "modernější" verze z laciného plastu. Jediná pozitiva tvoří Tom Hanks a jeho hodiny, skvěle nadabovaný Honest John (v angličtině), scény s velrybou (ze které filmaři udělali mořské monstrum s chapadly) a občas triky, v některých scénách velmi přesvědčivé, leč v jiných zas povážlivě špatné. Digitální je v tomhle filmu skoro všechno a působí to ošklivě a uměle (zvířata, voda, a to nerealistické pití limonády omg). Půlhodina navíc oproti 80 let staré animované klasice nepřidává nic zajímavého, příšerně rozvolňuje úvodní expozici a mění vyznění řady scén a motivů (včetně Geppettovy motivace k výrobě Pinocchia). Od okamžiku Pinocchiova procitnutí je děj tak přehnaně uspěchaný a jednotlivá dějství natolik vypravěčsky odbytá (případně změněná k horšímu), že se v nich ve finále ztrácí původní mravokárné poselství, které by naopak mělo tvořit jádro filmu. Důležité postavy (včetně modré víly) jsou představeny v jedné jediné scéně a pak z děje navždy zmizí. Kdykoli dojde na nějakou zpívanou pasáž, tak si hned zkraje začnete přát, aby zas co nejdřív skončila. Snaha o současné gagy je protivná, míjí se účinkem a nedává smysl. Po svém předchůdci nový Pinocchio nepodědil zábavnou hravost, nápaditost, ani okouzlení náhlým zázrakem nebo znepokojení z temných podtónů. Smutné a zbytečné.

Další přírůstek mezi české mainstreamové komediální paskvily, který uráží muže i ženy a inteligenci obecně. Nic než sexistická přehlídka zhoubných stereotypů, které jsou namísto vyvracení stvrzovány a normalizovány a jsou ještě obludnější než v případě předchozího dílu. Jiří Langmajer coby žena v mužském těle předvádí extrémně přepálenou karikaturu zženštilosti (což je v rozporu s tím, jak se hlavní hrdinka chová v úvodu, když ještě má ženské tělo), na sportovní trénink chodí v růžových legínách, v restauraci si objednává "citronovou vodičku" a poprvé poznává, jaké to je dostat míčem do varlat. Opravdovým mužem se nicméně stane, až když se s lahváčem svalí na gauč k fotbalu a začne prdět. Uf, uf. Hlavně je to ale komedie, která pod záštitou žánrové nadsázky podsouvá ženám, že věci jako zanedbávání hygieny nebo nutná potřeba plivat do dálky (ale třeba i nevěra, žárlivost nebo šovinismus) patří mezi mužské přirozenosti, které by měly být ženami omlouvány a tolerovány. Ženy jsou přitom prezentovány jako strůjkyně všech mužských problémů a neduhů, včetně toho prdění, protože když pečou mužům buchty, tak do nich dávají příliš mnoho droždí. Jediné výraznější ženské postavy ve filmu přitom tvoří nekompetentní terapeutka, která nesnáší muže a své pohrdání vštěpuje všem svým klientkám, její kamarádka, která jí jako recept na spokojený vztah bez zaváhání doporučí najít si milence, a hospodská výčepní, jejímž údělem je aktivně se nabízet výrazně starším fotbalovým štamgastům a přehlížet přitom jejich obtěžující kecy. Muži jsou zas vykresleni nejčastěji jako smrdutí pivní primitivové, kteří trpí nejvíce tím, že po nich jejich manželky/partnerky stále něco chtějí a oni nikdy nemůžou přesně vědět co, protože ženská mysl je pro muže zkrátka příliš složitá, než aby jí mohli porozumět. Zakoupení kytky je pak univerzální omluvou pro všechno a řešením všech vztahových krizí, stejně jako občasná večeře při svíčkách, která je zároveň téměř zaručeným příslibem vášnivé noci. Navíc je to líné, odbyté, nenápadité a zoufale nekonzistentní a nedomyšlené. Zakončené je to brutálně uspěchaným závěrem, v němž se happy end dostaví zničehonic lusknutím prstu. Rudolf Havlík se sice navzdory všemu jeví jako schopný a inteligentní filmař, nicméně tohle zapotřebí opravdu neměl. Nechoďte na to, jinak vznikne trojka.

Vyšinutá akční historka se spoustou nadsázky, která rozhodně neudělá radost vyznavačům realistických dobových výpovědí a historicky věrných údajů, nicméně mohla by potěšit fanoušky krvavé béčkové guilty-pleasure zábavy, jež má základ ve westernech a v příbězích jednoho proti všem ve stylu Ramba, Johna Wicka nebo 96 hodin, a která na pár místech připomene Hanebný pancharty od Quentina Tarantina nebo Mrtvý sníh od Tommyho Wirkoly. Na své si přijdou i milovníci černého humoru, severských krajinek a rozlehlé tundry nebo amatérské chirurgie. Naopak to není nic pro diváky, kteří neustojí pohled na to, jak se těla lidí (a koně) trhají na kusy při snaze o přejití minového pole. Nejrůznější variace na kosení nacistických vojáků jsou mnohdy poměrně vynalézavé (viděli jste někdy hrdinu zabíjet nepřátele pod hladinou jezera a nasávat vzduch unikající z jejich podříznutých hrdel, aby se nemusel hned zas vynořit?) a oba hlavní protagonisté stojící na opačných stranách barikády jsou takřka dokonalí až fascinující, takže z nich prakticky nelze spustit zrak. Tón filmu je zpočátku seriózní, avšak s přibývajícím časem a postupně gradující absurdností jednotlivých výjevů veškerou vážnost čím dál rychleji ztrácí. Filmař Jalmari Helander obstál nejen jako tvůrce se zajímavými nápady, ale poprvé i jako solidní vypravěč, scenárista a režisér, v jehož podání má drsný příběh zlatokopa a bojovníka Aatamiho vlastní a díky výrazné stylizaci a hereckému obsazení i snadno zapamatovatelnou tvář.

Nic proti záměru zrecyklovat osvědčenou šablonu ve snaze vytvořit po Ženách v běhu další komerční trhák, pokud je výsledkem kvalitní a zábavný produkt (což není tento případ). Nicméně i tentokrát se jistě najdou diváci, kteří budou nadmíru spokojeni a nebude jim vadit, že film působí jako scenáristicky líný pokus o ránu na jistotu, jehož dialogy přetékají naivitou, povedený humor se v něm objevuje jen sporadicky a jeho mimořádně předvídatelné, fádně banální a emocionálně neduživé multigenerační romantické příběhové linie jsou oholené až na dřeň. Pochvalu si za sympatické výkony zaslouží snaživí herci i zvířecí protagonisté a za veskrze solidní lze označit i většinu řemeslných aspektů filmu (až na dokolečka se opakující návodnou hudbu), jinak ale Srdce na dlani pouze ubíjí svou dějovou jednoduchostí (až primitivností) a neobsahuje nic, co by dokázalo jakkoli výrazněji zaujmout.

Nevídaný gejzír kreativity v nejlepší komedii za poslední léta a zároveň překvapivá aktualizace grotesky pro 21. století. Buster Keaton a Harold Lloyd si zde podávají ruce s Bugsem Bunnym a kojotem Vildou a režíruje jim to Karel Zeman, co zrovna objevil možnosti počítačové grafiky. Definitivní potvrzení teze, že nízký rozpočet není překážkou, když máte dost nápadů a tvůrčích schopností. V případě Hundreds of Beavers mají tvůrci nápadů na rozdávání, do filmu jich vyvrhli tolik, že to s přehledem uživí celou stopáž, a omezené prostředky pro realizaci filmu přetvořili v přednost, takže výsledek vypadá i po vizuální stránce nehorázně vtipně, tvořivě a roztomile. Děj se ani na okamžik nezastaví, jednotlivé gagy se postupně vyvíjejí a gradují do nepředvídatelných rovin, film skvěle pracuje s postavami i s opakujícími se motivy a naplno využívá prostředí zasněženého lesa i související rekvizity. Unikátní záležitost a jistě i budoucí kultovní klasika.