Filmmaniak

Průměrné pokračování, jež využilo silné stránky svého předchůdce a akorát je zopakovalo. Prostředí videoher je zkraje nahrazeno světem uvnitř internetu (zazní věta „Je nový, je jiný, a proto se ho musíme bát.“), do nějž se sice podařilo nasmlouvat oficiální loga řady slavných firem, ale děj už se v nich odehrávat zřejmě nesměl, takže hrdinové např. namísto přítomného YouTubu a Googlu navštěvují fiktivní společnosti BuzzzTube a KnowsMore. Až na jednu vynikající pasáž s disneyovskými princeznami (chceme samostatný seriál, prosím) a několik referencí však kupodivu nezbývá příliš mnoho dalšího humoru, který by obstál sám o sobě, a příběh je navíc velmi jednoduchý a místy až zbytečně natahovaný. Vnitřní chod internetu je ztvárněn poměrně vynalézavě, jinak ale snímek nápaditostí příliš neoplývá, což reflektuje i sekvence, v níž se hrdinové rozhodnou vydělat peníze natočením vtipného videa, ale namísto nějakého vlastního originálního nápadu jen nekreativně okopírují nejpopulárnější trendy. Animaci naopak nelze vytknout nic.

Experimentálně-intelektuálně-ironický zombie film od režiséra, který standardními komerčními zombie filmy pohrdá, a podle toho to také vypadá. Záměrné shazování pravidel zombie žánru a převracení konvencí a stereotypů vyznívá spíš trucovitě než inovativně a výsledkem je vyloženě anti-zábavný a nahodile působící snímek s naschvál lajdáckým scénářem plným repetic a nevyužitých postav, jenž se zmůže jen na vyčpělou a mělkou sociální satiru a pár meta-vtipů, jehož tempo je malátnější než šouravá chůze sípajících umrlců, a který cílí na diváky, kteří si ho ve většině případů kvůli zvolenému námětu pravděpodobně ani nepustí.

Animátoři odvedli z hlediska autentického ztvárnění živých tvorů a přírody výbornou práci, takže animace je naprosto úchvatná a spousta záběrů vypadá jak z přírodopisných dokumentů. Potíž je v tom, že Lví král není dokumentem z africké savany, ale muzikálem od Disneyho, v němž ta zvířata mluví a zpívají, což se s foto-realistickou animací dost intenzivně nesnese. V zájmu dosažení co největší věrohodnosti byla navíc zvířecím hrdinům odejmuta veškerá "lidská" mimika, následkem čehož je jediným nositelem emocí v jejich dialozích hlas jejich dabérů, který to ale bez opory ve zvířecích obličejích sám neutáhne. Příběh (v podstatě Hamlet) se od animované verze nijak neliší (jen je o půl hodiny delší) a stále je pochopitelně skvělý, jen nemá moc čím překvapit, pokud už jste původního Lvího krále viděli. Nový Lví král je tudíž jen technologicky dokonalou, ale jinak poněkud bezduchou kopií mnohem lepšího předchůdce.

Na svou animovanou předlohu hraný Aladin v mnohém ztrácí, i tak je ale jeho sledování převážně příjemným zážitkem, zejména díky nákladné a barvami hýřící velkolepé výpravě s trochu nesourodou koncepcí, ovlivněnou vším možným. Arabské prvky se tu potkávají s vlivy indického Bollywoodu (včetně tanečního čísla na závěr) či estetikou brazilských karnevalů a bohužel dojde také na breakdance a beatbox. Z hlediska děje nejde přímo o kopii, neb přibylo několik pasáží a dvě nové písničky a u některých scén bylo zpřeházeno jejich pořadí a pozměněn jejich obsah (místy k lepšímu, místy k horšímu). Will Smith s přehledem zvládá být v roli Džina hravý, vtipný i dojemný. Mena Massoud a Naomi Scott v rolích Aladina a princezny Jasmíny si oproti němu získávají divácké sympatie již složitěji a Marwan Kenzari je v záporné roli sultánova rádce Jafara se svým koženým projevem a nedostatkem charismatu vyloženě tragický.

Pravda někdy bolí, ale tahle bohužel zrovna ne. Drama zabývající se nejednoznačností a relativizací pravdy a nespolehlivou pamětí, která může pravdu ukrytou v našich vzpomínkách po čase přetvářet, stojí na vztahu matky, arogantní a samolibé slavné herečky na sklonku kariéry, a dcery, která od ní raději utekla do zámoří a celý život jí vyčítá její neustálé přehlížení a pohrdání. Z tohoto slibného a potenciálně velmi nosného konfliktu se ale podařilo vytěžit poměrně málo, jelikož snímek se od začátku do konce drží poklidné atmosféry a namísto konfrontací směřujících ke katarzi se obaluje doslovnými metaforami a vztahy mezi realitou a fikčním filmovým světem. Postavy sice postupně odhalují víc a víc informací ze své minulosti, vzájemné spory ale nijak nevyřeší a spíš se jen utvrdí v nutnosti používat přetvářku, lži a manipulace, protože i to je podle nich funkční způsob, jak udržet rodinu pohromadě (rodinu iluzorní a jen zdánlivě soudržnou, jejíž členové v soukromí předstírají, že jsou rodina, a na veřejnosti pro změnu předstírají, že rodina nejsou). Sdělení snímku spočívající v obhajobě toho, že takovéto jednání je v pořádku a je dobré k němu vést i nejmladší generaci, pak lze označit za přinejmenším pokřivené. Navzdory citlivé režii a skvělým hercům tak po skončení Pravdy zůstává výrazně hořká pachuť, nejen ze samotného zpracování daného tématu, ale i z představy, o jak skvělý film by se mohlo jednat, kdyby se Hirokazu Kore'eda do problematiky vzájemných výčitek dominantní matky a její ukřivděné dcery pořádně obul.

Snímek se drží poměrně zavedeného dějového schématu o nováčkovi v uzavřené a rozervané komunitě, který ji svým přičiněním mimoděk stmelí, ale své minulosti přesto neunikne – a i jeho forma je po většinu stopáže poměrně obvyklá. Co už tak obvyklé není, je neskutečně výrazný a až démonický Bartosz Bielenia, který podává v hlavní roli mimořádný výkon a táhne celý film na svých bedrech, a perspektiva jeho postavy, nahlížející na svět skrz Boha a poznávající přitom sebe sama. Film kromě toho zaujme i komplexně zpracovaným tématem náboženské víry a statickou kamerou, která však v závěru v klíčovém momentu překvapí náhlou, leč opodstatněnou pohyblivostí. Pozoruhodné drama vyniká i propracovaným scénářem a slouží jako další důkaz pro to, že i komorní film s nízkým rozpočtem a několika málo lokacemi lze natočit tak, aby se divákovi dostalo silného a výjimečně působivého zážitku.

Vynikající drama o (ne)umírání s dokonale věrohodnými postavami, natočené zcela realisticky, civilně a bez patosu a přílišného tlačení na pilu. Díky skvělému scénáři a vynikajícím (místy až dechberoucím) hercům dokáže nabídnout silné okamžiky jak v emocionálně vypjatých momentech, tak ve ztišenějších pasážích. Bezútěšné pobíhání po nemocnicích a konzultace s ne vždy soucitným personálem v období vánočních svátků a na přelomu roku, dávkované v příběhu důsledně den po dni, kupodivu není jen propadem do deprese a chmur, neb snímek se ve své druhé polovině a zejména s blížícím se závěrem snaží vynahradit dosavadní smutek enormní dávkou dojímavého cukrkandlu, čímž paradoxně emocionálně již trochu ztrácí. I tak jde ale o suverénně režírovanou a po všech stránkách precizní vztahovou studii, na níž je zajímavé i to, že zpočátku poněkud odcizená partnerská dvojice hlavních hrdinů v ní k sobě znovu najde cestu a jejich povadlá láska znatelně nabere druhý dech právě až díky vidině potenciální blízké smrti jednoho z nich.

Pokus o návrat ke kořenům slavné literární předlohy získal v Garroneho pojetí podobu mixu moderní fantasy pohádky a uměleckého realismu, stojícího především na poetickém vykreslení chudého italského venkova a na ponurých výjevech, vyvedených v režisérově již tradiční a osobité vizuální stylizaci, kterou obdařil i Pohádku pohádek a svá syrová dramata. Alegorické příhody neposlušného, roztěkaného a příliš důvěřivého hlavního hrdiny, která mu způsobují dočasná traumata a následně i uštědřují morální lekce, však působí rozporuplně a neprovázaně a některá jejich ponaučení si dokonce vzájemně protiřečí, nehledě na přítomnost několika vyloženě infantilních a nesnesitelně úmorných vedlejších postav. Kouzelná víla a cvrček se ve filmu objevují jen sporadicky a nemají proto takový vliv na utváření morálního kompasu titulního Pinocchia, jehož ztvárnění je zásadním nedostatkem, neb není dostatečně zajímavý a prakticky si k němu nelze vybudovat sympatie, jako kdyby Garrone až příliš sázel na dokonalost jeho fyzického vzezření a už se nesnažil diváky okouzlit též jeho osobností, chováním a pocity. Film tudíž kromě několika dějových zaškobrtnutí zápolí i s nedostatkem emocí a vzhledem k pomalému tempu vyprávění často i s rozvláčností. Kupředu jej táhnou herci a výborná technická realizace, leč výsledek obstojí díky řadě neotřelých momentů spíš pro svou pozoruhodnou bizarnost než pro své kvality.

Bábovky jsou melodramatem operujícím mimo jiné s prostitucí, drogami, nevěrou, mozkovým nádorem, sebevražednými sklony, útěky z domova a s nejedním těhotenstvím, což je však kupodivu podáváno jako cosi oddechového, rozverného a okořeněného komediálními hláškami. Jde o další český film, který se snaží působit jako hořkosladký příběh ze života, ale přitom je dokonale odtržený od reality (vykreslení vztahu mezi prostitutkou a jejím pasákem nebo pracovních poměrů v nadnárodních korporacích je jak z jiného vesmíru) a jehož postavy jsou jen primitivní figurky definované jedním až dvěma stereotypy (všichni dospělí muži jsou sobecká a bezohledná hovada, zatímco ženské hrdinky jsou jejich utrápené a naivní oběti). Přes banalitu a tupost obsahu však Bábovkám nelze upřít skvělou režii a cit pro vyprávění a solidně zvládnuté formální pojetí (střih, kamera, hudba, snaživí herci). Bábovky kromě toho mají i slušné tempo, výborně zinscenované vyvrcholení natočené na jeden záběr a i to postupné rozplétání pojítek mezi jednotlivými postavami je celkem zábavné. Celkově jde tudíž o film, jehož suverénní filmařské zpracování je o několik úrovní lepší, než by si jeho žalostně napsaný děj a ploché postavy zasloužily.

Tenet je z hlediska příběhu a vypravěčské struktury nejsložitější ze všech Nolanových filmů. Vyžaduje pozornost a soustředěnost, přesto v divácích navzdory veškeré jejich snaze zanechává po prvním zhlédnutí otázky a nejistotu. Byť má kvůli přemíře podnětů, informací a experimentů s tokem času mnohdy tendenci balancovat na hraně celkové srozumitelnosti, tak nikdy nesklouzne k nepřehlednému chaotickému zmatku, což je jednoznačně známkou Nolanových režijních a vypravěčských kvalit. Ústřední časový motiv vynalézavě zúročuje k mnoha efektním scénám a neustále jej obohacuje o nové a netušené možnosti využití, díky čemuž děj neustále graduje až do značně nepředvídatelných rozměrů a konstantně se tím i zesložiťuje, přičemž se ale zároveň méně a méně zabývá vysvětlováním toho, co se na plátně vlastně odehrává, jak by to mělo být chápáno a čeho by bylo dobré si všímat. Analyzovat strukturu film a jeho dějovou souslednost do detailů přitom není nutné, lze jej číst klidně pouze intuitivně a na bázi fyzického prožitku, podpořeného především intenzivní zvukovou a hudební složkou a realisticky nasnímanou akcí. Oproti některým z předchozích Nolanových filmů má Tenet k dokonalosti daleko (hlavně co se týče chladného pojetí hlavních postav a několika poněkud banálních a neobratných motivů), ale i tak je obdivuhodný a naprosto skvostný, má konzistentní hbité tempo a nepolevující rytmus, ani vteřina v něm není navíc, výborně drží pohromadě a v mnoha pasážích nenechá vydechnout. Je fascinující, vizionářský, vypravěčsky revoluční a nepříliš podobný čemukoli dalšímu. Je to jeden z těch filmů, o nichž byste si mysleli, kdyby vám o nich někdo vyprávěl, že je není možné natočit. Christopher Nolan to dokázal s naprostou precizností a filmařskou bravurou.