Filmmaniak

Tenet je z hlediska příběhu a vypravěčské struktury nejsložitější ze všech Nolanových filmů. Vyžaduje pozornost a soustředěnost, přesto v divácích navzdory veškeré jejich snaze zanechává po prvním zhlédnutí otázky a nejistotu. Byť má kvůli přemíře podnětů, informací a experimentů s tokem času mnohdy tendenci balancovat na hraně celkové srozumitelnosti, tak nikdy nesklouzne k nepřehlednému chaotickému zmatku, což je jednoznačně známkou Nolanových režijních a vypravěčských kvalit. Ústřední časový motiv vynalézavě zúročuje k mnoha efektním scénám a neustále jej obohacuje o nové a netušené možnosti využití, díky čemuž děj neustále graduje až do značně nepředvídatelných rozměrů a konstantně se tím i zesložiťuje, přičemž se ale zároveň méně a méně zabývá vysvětlováním toho, co se na plátně vlastně odehrává, jak by to mělo být chápáno a čeho by bylo dobré si všímat. Analyzovat strukturu film a jeho dějovou souslednost do detailů přitom není nutné, lze jej číst klidně pouze intuitivně a na bázi fyzického prožitku, podpořeného především intenzivní zvukovou a hudební složkou a realisticky nasnímanou akcí. Oproti některým z předchozích Nolanových filmů má Tenet k dokonalosti daleko (hlavně co se týče chladného pojetí hlavních postav a několika poněkud banálních a neobratných motivů), ale i tak je obdivuhodný a naprosto skvostný, má konzistentní hbité tempo a nepolevující rytmus, ani vteřina v něm není navíc, výborně drží pohromadě a v mnoha pasážích nenechá vydechnout. Je fascinující, vizionářský, vypravěčsky revoluční a nepříliš podobný čemukoli dalšímu. Je to jeden z těch filmů, o nichž byste si mysleli, kdyby vám o nich někdo vyprávěl, že je není možné natočit. Christopher Nolan to dokázal s naprostou precizností a filmařskou bravurou.

Ačkoli má jít o letní komedii, tak to jediné vtipné je na ní to, že si v ní sedmdesátiletý Jaromír Hanzlík napsal na tělo postavu záhadného šarmantního svůdníka, který balí výrazně mladší ženy na romantické básničky a projížďky kolem meandrů Vltavy, přičemž ale po celou dobu působí spíš jako chlípný psychopat, co obráží vesnice ve snaze zlákat do postele místní vdané paničky, a jehož lze za relativně solidní partii považovat jen díky tomu, že všechny ostatní mužské postavy ve filmu jsou odporní vyžilí ochlastové. Mimořádně bizarní je i obsazení hlavní ženské postavy, kterou hraje čtyřicátnice, přestože by podle všeho mělo jít spíše o cca šedesátnici. Už tak dost bídný příběh je ještě navíc prokládán nesmyslnými, nikam nevedoucími a s hlavní dějovou linií nijak nesouvisejícími odbočkami (např. debaty vesničanů o nakládání s žumpou, snaha dostat pohřební průvod skrz náměstí s kolotočáři). Ženám film nepokrytě podsouvá, že trpět v roli oběti i ve zcela zjevně toxickém manželství je součástí jejich životního údělu, protože "všechno je lepší než rozvod". Uslintaný sexismus si zde podává ruku s řádně pokleslým humorem a celý snímek tak nejlépe ze všeho vystihuje poslední záběr doprovázející závěrečné titulky, v němž hovnocuc rozlévá splašky po poli.

Až mě to překvapilo, jak dlouho ve mně dokázal rezonovat film, v jehož zhruba dvou třetinách jsem se přestal orientovat, co se v něm dělo. Po konzultaci s několika fanouškovskými weby nakonec musím uznat, že to smysl dává, byť od všech lapsů týkajících se časových paradoxů se to podle mě zcela oprostit nedokázalo. Smekám před Shanem Carruthem klobouk za to, že vůbec dokázal takový scénář vypotit (je poznat, že jde původně o technického inženýra a matematika), a snímek doporučuji coby jeden z nejpozoruhodnějších a myšlenkově nejpodnětnějších příspěvků k žánru filmů o cestování v čase, jenž je navíc na laciný nezávislý debut režírován i zahrán velmi obstojně. Na druhou stranu plně chápu, proč jeho záměrně výpustková, nic moc nevysvětlující a výhradně náznaková vypravěčská struktura spoustě lidí nesedne.

Jaroslav Dušek z pozice zdatného herce a motivátora dvě hodiny vypráví o výchově dětí, partnerských vztazích, osobních cílech a stavu světa obecně. V jeho snaze o poskytnutí jakéhosi návodu na život se mísí univerzální životní pravdy s indiánskými moudry a jeho vlastními historkami a názory a celé je to obalené esoterickou new age filosofií. Místy je to legrační a s leckterými postřehy nelze nesouhlasit. Avšak nahodilost, s níž jsou tyto jednoduché myšlenky vágně propojovány jak mezi sebou, tak s nesouvisle působící náboženskou symbolikou, z toho dělají něco mezi přednáškou životního kouče, čtením z psychologického slabikáře pro začátečníky a kázaním v kostele. S tím souvisí i skutečnost, že někteří fanoušci tohoto představení (a potažmo i knižní předlohy) se ocitají až na hranici fanatismu a sektářského elitářství, což jsem popravdě doposud netušil. Skvěle to vystihuje jeden komentář na YouTube, kde se kdosi diví, jak tomu vůbec někdo může dát palec dolů. A jiný uživatel mu na to odpovídá: "Palec dolů museli dát ti, co zkrátka nemají vědomí na tak vysoké frekvenci jako my, co si to pustíme třeba i víckrát."

Celovečerní reklama na Mikulov a moravské vinice doplněná o kostrbatě poslepované scénky a izolované hlášky. Hezky navoněné nic s nesympatickými hlavními hrdiny, nabízející jen hromadu pseudo-filozofování o víně a snůšku stereotypních klišé o prosluněné moravské utopii coby krajině plné odpočinku, povolných žen a bodrých stréců.

Film Birds of Prey (a potažmo i samotná Harley Quinn) je jako třpytkami obsypaná opilá prostitutka se silnou vrstvou make-upu - na první dobrou vyvolává zdání přitažlivosti, leč po bližším ohledání působí už jen odpudivě a ulepeně. Banální plochý děj snímek maskuje komplikovaným stylem vyprávění, povětšinou nedostatečně prokreslené postavy v něm předvádějí otravné herecké kreace a akční scény se jen málokdy dokáží utrhnout ze řetězu, tak aspoň že ta pompézně křiklavá vizuální stylizace odpovídá tomu, jak se prezentuje i jeho šílená a okázale zkažená anti-hrdinka. Při té kombinaci efektního pozlátka, bezprostřednosti a ze všech sil vynucené dovádivosti se zašlou estetikou špinavých ulic a rozpadajících se zaplivaných lokací je to ale asi stejná zábava jako řádit na diskotéce, lít do sebe jednoho panáka za druhým a pak zuřivě zvracet do kabelky (na což ve filmu také dojde). Někomu takový způsob zábavy vyhovovat může, o tom žádná.

Na první pohled se film Daria jeví jako stylový mysteriózní konspirační thriller, ve skutečnosti jde však jen o bizarní a chaotické celovečerní lovení bobříka nonsensu, působící, jako by ho psal náhodný generátor zápletek a dialogů. Jeho děj je tvořen zcela nesmyslným pásmem šťastných náhod a shod okolností a je silně poznamenán tím, že jeho tvůrci sice sem tam umějí natočit efektní záběr, tuhle psychedelicky sestříhat občasný flashback a tamhle podmalovat scénu řízným songem, leč úroveň jejich vypravěčských, scenáristických a dramaturgických schopností se pohybuje v záporných hodnotách. Následkem toho je jejich film neuvěřitelně špatný a debilní, místy natolik, že je vlastně díky tomu docela zábavné se na něj dívat (steampunkový ranč!, sex s démony!!, Jiří Schmitzer v roli šíleného vědce!!!). Pár praštěnými nápady a příležitostnou nahotou pohledné hlavní hrdinky ale ta pozitiva bohužel končí.

Na první pohled film vypadá jako komediální romantické drama ze života se spoustou emocí a humoru, leč to by za ním nesměli stát tvůrci, v jejichž podání působí věci jako „emoce“, „humor“ nebo „ze života“ jako cosi obskurního z jiného vesmíru. Špatně natočený a bídně napsaný nesourodý žánrový mix začíná na lehké vztahové lifestylové komediální notě (vtipný ale není prakticky vůbec), načež postupně zmutuje do syrového psychodramatu, v němž již po snaze o komedii nejsou ani stopy. Realistickou cestou se však snímek též neubírá - naopak jde jen o povrchní a rozpadlé torzo vystavěné na pochybném psychologickém základu. Cílem zřejmě bylo uspokojit příznivce tíživých dramat a současně i fanoušky vztahových komedií, což ale byla předem prohraná bitva. Výsledek je strašlivý, obsahově prázdný, náhodně střídající vzájemně nekompatibilní nálady a jedoucí podle líné šablony, v níž se muži chovají jako sociopati a ženy jsou předurčeny je milovat, neustále jim odpouštět a nechat si od nich všechno líbit. Což ve filmu o ženách, napsaném a režírovaném ženami, působí obzvlášť nepatřičně. To, že hlavní ženské role hrají Češky, zatímco hlavní mužské role hrají do češtiny velmi špatně nadabovaní Jugoslávci, je už jen třešnička na dortu. Že to bude masakr, se dalo ostatně tušit už od bizarních úvodních titulků, v nichž ve vesmíru propluje kolem digitální Země nejprve knižní předloha filmu a hned po ní se zbytkem snímku nijak nesouvisející kreslené rádio táhnoucí astronauta v červeném kabrioletu.

Pravděpodobně doposud nejpříjemnější (tj. neuřvaná, neotravná a neagresivní) komedie Paula Feiga, ale i tak to vystačí sotva na průměr. Vánoční písničkou inspirovaná romance, kterou pohání ohraný příběh-klišé o nesympatické, sobecké a nezodpovědné hrdince, která se díky lásce a radám toho pravého muže stane lepším člověkem, usmíří se s rodinou a začne mít konečně ráda i sama sebe, působí od začátku do konce jako poslepovaná z motivů a scén vypůjčených z jiných filmů, které byly podstatně lepší. Lze ocenit snaživé herce a atmosféru světélkujícího Londýna, ale celkově film shazuje nejen nedostatek neprimitivního humoru (veškerá komedie týkající se hlavní hrdinky spočívá v tom, že třeba jde a upadne do odpadků nebo že se jí pták vykadí do obličeje, přičemž opravdu vtipné je ve filmu obecně jen máloco), ale i neuvěřitelně tupý a kýčovitý (a bohužel i značně předvídatelný) závěr.

Vážně jsem filmu chtěl dát šanci v domnění, že z něj třeba alespoň rodinné duo Polívka-Polívková v roli otce a dcery něco vymáčkne (nakonec jsou spolu bohužel jen v jedné scéně). Ženská na vrcholu nicméně působí jako nevtipný a nezábavný podvod na diváky, který vznikl jen kvůli producentskému honoráři a kupě sponzorů, a jehož tvůrcům buď na jeho kvalitě vůbec nezáleželo, nebo třeba i záleželo, leč jejich tvůrčí, filmařské a vypravěčské schopnosti na víc nestačily (obojí je smutné). Jde o strašlivě línou, nenápaditou a zkrátka nepovedenou romantickou zimní komedii, která ale není skoro vůbec vtipná ani romantická. Místo gagů jen samé genderové stereotypy a navážení se do veganů a k láskyplnému pnutí mezi hlavní hrdinkou, pražskou veganskou bio-matkou, která všem cpe celer a neumí si sama zatopit v kamnech, a nerudným drsným horalem, jemuž ke štěstí bohatě stačí pivo a bůček, dojde jen proto, že se to hodilo do scénáře, ne že by to ve filmu působilo jako přirozený, věrohodný a nenucený důsledek vývoje postav. Po všech stránkách mizerně realizovaný slepenec scén, jenž je bolestivé sledovat.