castor

Zvučná jména se sešla už při psaní scénáře podle knihy Johna Grishama (nejúspěšnější kousek pod lampu roku 1991), velké osobnosti filmu se pak poskládali před i za kamerou. Každý má svou chvilku, svých pár minut slávy, a to platí nejen pro herce, ale i pro kameramana, střihače nebo hudebního skladatele. Rozhodně nesouhlasím s tím, že by Tom Cruise po boku velkých jmen nějak zaostával. Scénář bych příště ale skutečně lehce učesal, některé rušivě zdlouhavé scény jsme mohli klidně postrádat. Hlavní hrdina se tu vzpírá nemilosrdným pravidlům firmy, která ho nejprve uchlácholí nablýskaným mercedesem krátce po promoci, aby pak mohl své kvality podpořené červeným diplomem uplatnit proti svým zazobaným chlebodárcům. Se svižnějším tempem a méně důmyslně vypracovanou zápletkou (některé scény by divák skutečně snesl jako bonusovou výbavu) to mohly být čisté čtyři hvězdy. Takhle jsou lehce slabší, ale pořád jde o poctivou filmařinu s velmi dobrými herci.

Sám doma střihnuté Fincherovým Úkrytem.. jenže tam dával divák oba palce nahoru, tady musí skřípat zubama!! Přitom Stash House nezačíná vůbec špatně. V rámci rozpočtu našlápnutá kamera a střih, sympatičtí herci, dialogy od lidí z masa a kostí a naťuknutá zápletka ne úplně ze spodního šuplíku. A to se na scéně ještě ani neobjevil Dolph. Když pominu, že bych toho nanicovatého pracháče nejradši přejel tříkolkou, tak jsem se docela těšil. Jenže večer se nepovede jenom tomuhle pářečku, tvůrci ho stihnou zkazit i divákům. Každá pátá scéna překvapí nějakým logickým lapsem, postavy se začínají chovat, jako kdyby se teprve nedávno zvedli z nočníku, a tvůrci to celé jen nesmyslně natahují. Závěr ve stylu „zahraju si na tvýho taťku“ je už úplně mimo mísu. Škoda..

Režijní kvality Peter Weir má, o tom žádná. Tentokrát nabízí příběh o bídě, strachu a zoufalství slamů, propocených košilích a nefunkčních klimatizací a hlavně nepokojných dnech uprostřed jedné revoluce. Plíživé vyprávění představuje drzouna Mela Gibsona coby zahraničního dopisovatele Guye. Ten stojí před rozhodnutím, zda zveřejnit zásadní zprávu, ačkoliv by informace ukázala na jeho zdroj. Rok nebezpečného života ztroskotává na tom, co jinak zdobí Weirovy filmy – na příběhu. Ten je až překvapivě jednoduchý. Drama hledá napětí zejména v mezilidských vztazích nebo v davech rozbouřených lidí. Významný představitel australské nové vlny tak nabízí jen minimum scén, které by byly samostatně napínavé nebo jakkoli vyhrocené. Několik orosených čel a párů vyděšených očí možná napínavou scénu může podpořit, emoce ale na plátně scházejí. Ani vztah mezi Billym a Guyem není cítit osudovostí, stejně se dá uvažovat také nad milostným vzplanutím mezi Jill a Guyem. Nic na tom nemění ani výborný herecký výkon Lindy Hunt (Billy), která si jako první herečka, která ztvárnila mužskou roli, odnesla Oscara v kategorii herečka ve vedlejší roli.

Nenažraní ježurové se přikutáleli podruhé a s trochou štěstí a přivřenýma očima obstáli i tentokrát. Mají všechny nešvary pokračování, přesto jejich smysl pro humor leccos vynahradí. S odstupem času pochopitelně stále víc blbé, finále vyloženě odbyté a absolutně bez nápadu. Magazín Playboy a poměrně dost odkazů potěší. Tohle by na pultech hračkářství obstálo!! Alespoň u lehce zvrácených pamětníků.

Nepřátelé mu říkali Bugsy. I já mu tak budu říkat, protože víc jak dvouhodinovou společnost si dokážu představit i jinak. Miloval krásu, bohatství, měl velké sny a stejně velké plány. Okouzlující společník, milenec i vrah si zamiluje kus holé pouště v Nevadě, kde si jeden svůj sen pomalu posouvá do reálných obrysů. Atmosféru nebezpečné doby přetáhl na plátno renomovaný Barry Levinson (Rain Man, Vrtěti psem, Spáči), hnacím motorem projektu je však Warren Beatty. Už se asi nedozvíme, který z nich může za to (nebo je to mým ne právě vřelým vztahem ke gangsterkám?), že se příběh nehezky vleče a že se některé upovídané scény mohly klidně prostříhat. Můj obdiv si nicméně zaslouží, ale jako celek si ode mě víc jak tři hvězdy prostě neodnesou. Dlouhonohá osudová žena Virginie mě naopak v podání Annette Bening bavila!!

Jednička na orgasmus rozhodně nebyla. Poměrně mizerně natočená akce, hodně nedochucený scénář, málo hlášek i absence pořádného jiskření. Parta bijců let osmdesátých se dle očekávání sešla podruhé. Na slepencovém příběhu opět nezáleží (hrdinové se dostávají z bodu A do bodu B rychlostí světla), ptákovina trvá, ale má víc nadhledu, je lepší poctou béčkové akce a jednotliví lišáci si ze sebe dělají mnohem větší srandu. Vzájemně si masírují svá ega předříkáváním hlášek ze svých největších bijáků (Byl jsi zpátky mnohokrát, já se vrátím!). I legendární polobůh Norris si rochní ve svých minutách na plátně naprosto s noblesou (kobra po mučivé bolesti umřela), prostě nikdo ze zúčastněných se tu nebere vážně, a to je jenom dobře. Jenže… Ač se třeba scéna v kostele vydařila na jedničku (pamatuju, že Statham se mi v prvním díle moc nelíbil, tady je to přesně naopak), o ostatní epileptické akci se to říct nedá. Sorry, ale střihač by měl okamžitě vrátit honorář. Když si kdysi vyjel zastřílet John Matrix (Komando), mělo to jistý feeling, tady se jen střílí (a nemíří), nikdo nemá ani šrám, ale soupeři do kulek naskakují, jako snad nikdy předtím. Simon West možná pochopil nadsázku, ale s ohledem na vymazlenou akci v Con Air je tohle několikrát louhovaný sáček čaje, kterému by moc prospěla nějaká ta zpomalovačka. Ještě, že je Arnie zpět, Li zbytečný, Dolph vtipálek, Van Damme stále jakž takž pohyblivý a Sly pořád charismatický. Nakonec 4 * stejně jako u jedničky, jenže tady mají mnohem větší váhu!!

Neustále jsem čekal na rozjezd, který nepřicházel. Celé je to velmi hezky zabalené, ale bohužel to vyčkává i třeba deset patnáct předlouhých minut na nějakou oku lahodící scénu, ba dokonce myšlenku. Ty jsou možná nadhozené, ale kvůli prapodivnému scénáři nijak rozvinuté. I Vetřelec byl svým způsobem jednoduchý kousek, jenže založený na premise „strach z neznámého“. Vyšponovaná divácká očekávání kazí vlastně skoro úplně všechno. Ze sci-fi revoluce se postupně stává pompézní zbytečnost, absolutně negradující, plná nudných debat o bohu a smyslu bytí a nedořečeného. Vitální Ridley Scott pouští na scénu hodně nezajímavé postavy (naštěstí je hrají esa jako Charlize Theron nebo Michael Fassbender), otravuje filosofickými náběhy, těší brakovými momenty v podobě přerostlých „žížal“, rozežírání obličejů nebo samooperací. Výsledek je přinejmenším rozpačitý. Prometheus přesto na jedné frontě dokonale zvítězil. V té marketingové. PS: O DVD do mé sbírky bych prosil pouze v případě, kdyby mi ho osobně domů donesla Ch. T.

Ale jo, když bude mít belgický pantáta štěstí na ne úplně triviální „zápletky“ a v rámci béčkového žánru alespoň průměrné režiséry, může nás svými evropskými výlety za levnou produkcí ještě nějaký ten pátek obšťastňovat. Musím přiznat, že zhruba první hodinku jsem si říkal, že tentokrát jde o látku, za kterou se Van Damme nemusí příliš červenat. Ba co víc, třeba úvodní mlátička v bordelu je docela slušná (stejně jako bitka mezi visícím masem) – a to myslím bez ironie a zcela upřímně. Pak se ale základní logika začíná rozpadat, postavy jednají, jako kdyby se přecpali Van Dammeovým prošlým kabanosem, dostáváme se do seagalovských kvalit a úvodní „nadšení“ je bohužel pryč. Přesto bývalý žoldák, nyní vodkou se uklidňující řezník potěší v úctyhodné stopáži mnohem víc, než Jean-Claudovi totální přešlapy z let 1999 až 2006..

Přepjatá gesta, ukřičení herci, nejasné motivace postav, spousta hrnců, vařeček a kvedlaček, slušný soundtrack. A vesměs načančaná nuda, kterak se protnou osudy dvou žen. Znuděná Amy Adams, která nikoho nezajímá, se rozhodne, že vyzkouší všechny recepty ze slavné francouzské kuchařky Julie Child. Což byla manželka amerického velvyslance, která v šedesátých letech rozdávala rozumy o pařížské gastronomii. Asi budu v menšině, ale mě spíš bavila současná linie, ač tedy Amy několikrát pofňuká manželovo rameno nebo ve svém kamrlíku něco rozbije, pomotá, rozlije, spálí. Meryl fajn, ale na můj vkus tentokrát moc uječená. Celkově chuťově nevyvážený průměr.

Tři herci, z toho dva únosci, jeden klasický plán, nestandardní komorní zpracování. Víme jen to, co oběť. Tedy prakticky nic. To ale vůbec nevadí, protože výborně rozehraná šachová partie nabídne syrový střih příprav v dvoupokojovém bytě, kde se celá hra o balík peněz a zachování si klidné hlavy odehraje. Nové informace příjemně šokují, a to hlavně proto, že neuráží řídící orgán nervové soustavy diváka. A ani s přibývajícími minutami se žádný velký logický laps konat nebude. Výměna rolí přichází s mírou, škoda jen, že se (alespoň u mě) hůř navazují vazby sympatií alespoň s jednou z postav. Takže, které vyústění tvůrci nakonec zvolí, je divákovi i docela jedno. Víc by mě asi bavila situace, kdyby Alice na klíče nedosáhla. Z debutanta je cítit až překvapivá sebejistota, dialogy má výborně načasované, přesně ví, co ve které scéně chce mít. Vše je příjemně na minimu prostoru vybalancované, protože nutno podotknout, že další dějový kotrmelec by tahle soustředěná hra už asi nesnesla.