castor

Působivé obrazy chladného pobřeží, podivné bezčasí, oku lahodící pohled Evy Green, meditativní záběry, „vizionář“ za kamerou a do toho všeho fantaskní téma, kterak svého osudového muže přivede hlavní hrdinka na svět znovu, jako svého syna. I když venku pobíhají klony, všechno je jinak takové, jaké to známe. Navíc natočené tempem hlemýždě, který to zavřený v krabičce dávno všechno přestal pozorovat. Skutečný dramatický efekt se ke mně ale bohužel nedostavil.

Milé to je, vtipné taky, energické jakbysmet. Jedno hodně nepravděpodobné přátelství mezi ochrnutým, vysoce postaveným milionářem Phillippem a černošským imigrantem z předměstského ghetta Drissem začíná razítkem pro pracovní úřad, končí nenásilnou vazbou, která potěší zejména ty, kteří si mysleli, že kvalitní scénáře postavené na dialogových přestřelkách si dávají hodně dlouhou pauzu. Sociální pohádka o jedné neřízené střele a vozíčkáři, který nestojí o soucit, má ale několik vad na kráse, to si musíme přiznat. Za prvé se tu epizodní situace až příliš vydávají za děj, který jinak rozhodně není nějak zvlášť nosný. Vedlejší dějové linie jsou nedotažené nebo moc nefungují (role matky, linie nešťastně zamilované dcery nebo neposlušného brášky), oba hrdinové si k sobě najdou cestu až překvapivě snadno a jede se na můj vkus až moc na jistotu. Podlehnout se tomu ale dá (třeba když Driss neustále útočí na Phillippovu asistentku), svůj účel to splní, i když napodruhé to už takové terno myslím nebude!!

Napínavé asi jako dobíhání důchodce na šalinu. Krásná hlavní představitelka, stokrát viděná zápletka, televizní režie a samozřejmě nutný závěrečný twist.. co dodat? Tihle „tvůrci“ netuší a nikdy tušit nebudou, jak některou ze scén vypointovat, kam postavit kameru, kde přidat a kde zase ubrat nebo jak vést herce způsobem, kterým dosáhne alespoň trochu přirozeného projevu. Nemůžeme ale zase chtít úplně všechno..

.. aneb jak krásnou Rose Byrne „sbalí“ pořádný pošuk Hugh Adam Dancy!! Koukatelné ano, nějaké zásadní sdělení nikoliv, i když tvůrci představují další poruchu autistického spektra (Aspergerův syndrom). Ta se u hlavního hrdiny projevuje sníženou kvalitou sociální interakce, naopak enormním zájmem o astrologii. Právě onemocnění ale mnohdy působí jako poměrně zoufalá berlička tvůrců, kteří jinak přichází s tuctovým příběhem, který hned vyprchá s příchodem závěrečné stmívačky. Moc rádi by získali cejch malého velkého dramatu, ale drama Adam postrádá to lákavé kouzlo Forresta Gumpa, Rain Mana a dalších podobných existencí. Jako romance, drama nebo komedie nefunkční, jako jakýsi spletenec všeho zmíněného nakonec jen solidní průměr!!

Odpustím leccos a v Death Sentence ještě o krapet víc. První desítky minut jsou skvostné. Do děje vlétneme rovnýma nohama, tahle jednohubka má prostě od začátku styl, James Wan zvedá prostředníček a kašle na rating. Když osekám poslední minuty, tak tohle se prostě musí líbit. Všechno je dostatečně melodramatické (a následně krvavé), na pohřbu samozřejmě musí pořádně pršet, aby se utrpení výborného Kevina Bacona a jeho manželky Kelly Preston ještě prohloubilo. Ostatně celý casting je vydařený. Srovnávat se ale nedá s akcí a zvolenou kamerou – především naháněná v patrových garážích a útok gangu na spící rodinu jsou nabité nápaditostí a choreografií, která se v žánru už moc nevidí. Wan dokazuje, že i z mizerného příběhu, kdy jde logika místy stranou (role policistů jsou spíš úsměvné), jde vymačkat maximum. Hodně přidrzlá, řemeslná béčková slast.

Pokud mám nějaké drobné filmové přání, tak je to návrat Robina Williamse k charakterním seriózním rolím. Třeba na doby profesora Seana Maguira moc rád a často vzpomínám. Mantinely továrny na sny jsou v tomto případě jednoznačně cítit, tentokrát ale přeci jen vnímáme snahu se trochu svézt na nezávislé vlně. Navíc se slušně satirickým nádechem. Poměrně úspěšně se totiž tvůrci strefují do citlivých amerických míst, hlavně do jejich typické přetvářky, konzumu nebo urputné honby za slávou a úspěchem. Středoškolský učitel prochází krizí středního věku, na krku má dospívajícího syna a letitý sen stát se úspěšným spisovatelem. Komediálně laděný vztah otec a jeho opovrhující syn ale brzy přeruší nečekaná tragédie. Výsledek zůstal někdy na půli cesty. Tak trochu se chce zalíbit všem, přesto potenciál poměrně naplnil - a samotný Williams? Nezklamal a vlastně ten jeho návrat se mým představám docela přiblížil!! PS: Alexie Gilmore si budu příště víc všímat..

Piráti počtvrté a na vlnách podivna? No, podivné to bylo už při třetím setkání, takže myslím, že stačilo!! Celou trojku jsem čekal, až časomíra zahlásí příchod závěrečné stmívačky, tady to nebylo moc jiné. Většina pokračování má jeden zásadní problém – přeplácanost. Prostě tam nacpeme všechno, co nás napadne, nehledě na divákův zájem. A pak to prostě celé notně působí neupřímně.

Ještě, než to celé začalo, natočil James Wan solidní (ale nikterak kulervoucí) kraťas, ve kterém důmyslné pasti začínají svou dlouho štaci. Jigsaw, který svým vyvoleným ovečkám připravuje odchod ze světa pokud možno co nejbizarnějším způsobem, nastupuje s obří maskou přes hlavu a divák se už pomalu může těšit na celovečerní kousky!! Zklamaný (alespoň co se prvního dílu týká) rozhodně nebude..

Ukázal to, co svět odmítal vidět. Žádný úsměv na tváři mít po projekci nemáme, to je snad jasné. Jenže já měl spíš hlavu plnou rozpaků. Beru s veškerou vážností předkládané téma, ale myslím, že vysoké hodnocení je spíš výsledkem právě tématu. Jenže samotný film to samotné téma nepřinesl, to byl naprosto reálný osud jedné malé africké země. Mně jako divákovi trestuhodně chyběly silné, zapamatováníhodné scény, poctivější a důslednější zpracování. Ve finále, i přes veškerou pečlivost v přibližování hrůz Rwandy publiku, tak musím konstatovat, že celek mě totálně emocionálně minul. Škoda..

Outsider dostane velkého plyšového medvěda, má velké přání, to se splní, jenže Johnovi je rázem už pětatřicet a odmítá dospět, i když se vedle něj v posteli převaluje kočka s tváří Mily Kunis. Méďa, mediální hvězda a vulgární hovado, ale vztah těchhle dvou hrdliček tak trochu brzdí. To se musí změnit, jenže k plyšákovi, který hulí, chlastá a vodí si domů kadící prostitutky, nabalili tvůrci naprosto banální příběh s romantickou vatou. Časem se okouká i plyšová troska, takže toho při vší úctě příliš nezbyde. Seth MacFarlane je za oceánem aktuálně možná seriálový bůh, ale tuhle látku ukočírovat nedokázal. Sice se s urážkami příliš nepáře (rýpá si vážně do leckoho), ale chybí mu tempo, některé momenty jsou natahované, vážnější nota nefunguje a tu a tam se sníží ke skutečně pubertálním kouskům. Monology plyšového povaleče jsou tak jednu chvíli dokonalé, samotná hračka nadává a souloží v práci, ale pak musí tvůrci přiběhnout s nudnou romancí o druhých a dalších šancích. Opravdu nepotřebuju zásadní zvraty, chci se prostě slušně bavit, ale MacFarlane mi to příliš nedopřál. Žánrový obrat naštěstí neruší hlavně díky přítomnosti opět výborného Giovanni Ribisiho coby úchylného fanouška. Nečekaná camea, ujíždění na popkultuře, bitka medvěd a Wahlberg ale jinak potěší. PS: Se samotným Markem Wahlbergem jsem měl docela problém, komediálnímu žánru by se měl při vší úctě vyhýbat!!