Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (7 625)

plakát

Aféry - neuvěřitelné životní příběhy (2016) (pořad) 

Kouzelné. Zvládl jsem díl, kdy do studia přišly dvě sestry, které si užívaly ve trojce s přítelem jedné z nich. A ten kanec je o jedné noci rovnou obě dostal do požehnaného stavu. Teď se od všeho distancuje a světe, div se, přijde i jeho čerstvá známost. Barrandov jede. Jen se obávám, že někteří slabší diváci si asi myslí, že dotyční to celé nehrají. Někteří komparzisté jsou překvapivě docela přesvědčiví.

plakát

Pohádky pro Emu (2016) 

Nepotřebuju nutně blonďatého nevinného andílka s kudrlinkami, každopádně výběr dětské postavy byl prvním velkým přehmatem. Dalším jsou koktavé dialogy obou hlavních hrdinů, které mám zatraceně moc rád, ale jak Vetchý, tak Geislerová (ta o krapet lépe) se se svými postavami zatraceně obtížně ztotožňují. Sociální pracovnice Cibulkové dělá kroky, které jsou úplně v rozporu s tím, jak to v praxi funguje, aby pak v závěru vše dokonale shodila. A důležitá jednání týkající se dítěte si zřejmě svolává do parku. Vytváření vztahu mezi dcerou a otcem je umělé, vůbec není hřejivé, uvěřitelné. Aňa neznalá faktů se nad nevšední prosbou pozastavuje jen pár minut, načež kývne. Holt blíží se Vánoce. Atmosféra místy fajn, řemeslně solidní, situace naivní, postavy se hrnou do problémů bez motivací, v průběhu děje se uvolní jen Geislerová. Vetchý je překvapivě neuvěřitelně ztuhlý. Režisér jim zřejmě nedokázal vštěpit svoje myšlenky. Právě Vetchý má jisté postavení a v Anglii odhaluje účelové sňatky lidí, ale doma je překvapený, že dítě musí do školy, nedokáže se vymáčknout a po převzetí/podepsání všech dokumentů je v šoku, že je to vlastně holka. Když uteče křeček nebo začne hořet čertův kostým, popadal jsem se za břicho. Samozřejmě kecám!! Konec je dost zrychlený a oproti jiným podobně laděným feel-good látkám nezahřeje. Sorry, ale ani trochu. Totálně přechválené, a to upozorňuju, že nejsem s ohledem na daný žánr žádný cynik. Pokud někdo má tu drzost srovnávat se Zelenou kartou nebo českým Koljou, měl by se tvůrcům obou snímků běžet urychleně omluvit. 50%

plakát

Na cestě - Na cestě po laoském Luang Prabangu (2015) (epizoda) 

S takovou vidinou musí být balení batohu příjemné dobrodružství. Co následuje potom, to už je balzám na cestovatelskou duši. K tomu nevtíravý a velmi příjemný náhled do zajímavých kultur, okořeněný velmi civilním komentářem pánů Donutil/Bartoška. Přitom je to krátké a funkční. Teď už stačí jen ten balík peněz na naplánování několika cestovatelských snů.

plakát

Příští správná věc (2000) 

Je s podivem, že člověk, který natočí Maratónce nebo Půlnočního kovboje, na sklonku kariéry kývne na podobný projekt. Na rozchod není pokaždé vhodná flaška, zvlášť když slzy utírá kamarád, který je navrch gay. Z tohohle bude totiž svérázné rodičovství. Nedozvíme se nic o liberálním pojetí rodiny, nezjistíme nic o tom, zda a jak homosexuál touží po tom být rodičem, navíc se ani nedojmeme, ani nás tvůrci prakticky nerozesmějí. Scénář kličkuje, nic rozebere pořádně. Ve výsledku místy zmatené, celkově zbytečné. A to Rupert Everett ještě leccos zachránil.

plakát

Padesát odstínů temnoty (2017) 

Jednička byla s ohledem na masivní kampaň, kterak to bude velké a pikantní, z pohledu erotična docela konzervativní. Herci tehdy s dost vážnou tváří pronášeli kraviny, občas vzali do ruky bičík a řešili dost úsměvná pravidla o svázaných rukou. Pokračování je o tom, že tentokrát ona všemu přichází na chuť a má zájem o naplácání na holou. Atmosféra erotického dusna nicméně nefunguje. Ale abych nepřeskočil to podstatné, začínáme tím, že on jí chce zpátky, ona se tomu vlastně nebrání, takže jakoby se nechumelilo. Přibude pár postav, které mají přinést nějaké to tajemno, nedej bože zajímavou linii. Jinak se oběma hercům daří docela maskovat, že se ocitli v příšerné látce, která nemá v kině co dělat. Skoro nic nového se nedozvíme (ne, že bychom o to stáli), jen si připravujeme půdu pro trojku. Ta bude určitě plná prasárniček. Nemůžu se dočkat.

plakát

Justin Bieber - Sorry (2015) (hudební videoklip) 

Jsou mi ukradené jeho hvězdné manýry a spekulace, jak moc je rozmazlený nebo jak představuje typický symbol povrchnosti populární hudby. Z mladé hvězdy YouTube se během pár let stal totální idol teenagerů. A musím uznat, že klipy ke skladbám Love Yourself nebo třeba právě k Sorry jsou docela fajn.

plakát

Skrytá čísla (2016) 

Hollywoodsky hodně přičísnuté a hodně zjemněné, aby zaoceánská srdíčka zteplala ještě víc než obvykle. Ta černošská obzvlášť. Je to tak trochu pásová výroba, ve které se hodně myslí na vytahování kapesníků a široké úsměvy všech utiskovaných, kteří se na plátně objeví. Jenže celé je to uhnětené zatraceně zručně. Historická lekce o tom, kterak ve Spojených státech bojovali i na počátku 60. let s dvojím metrem a kterak měli v NASA vytrvalé a hlavně chytré hlavy, které dostaly sympaťáka astronauta na oběžnou dráhu. Tyhle hrdinské příběhy, kdy hlavní postava musí zdolávat překážky a nakonec na poslední chvíli udělá zcela zásadní věc, mě nikdy moc nebraly. Jenže tentokrát to sakra funguje. Lví podíl na tom mají tři černošské sympaťandy, které se musí v Národním úřadu pro letectví a kosmonautiku protloukat předsudky a překračovat klacky, které jim neustále někdo hází pod nohy. Takže okolo nich jsou kravaťáci, kteří jsou přesvědčení, že vědí, naopak chybí škola, která jedné z trojice dovolí studovat vysněné zaměření a naneštěstí schází i toaleta, která by byla pro všechny. S křídou v ruce nebo s nápady na rozjetí obřího počítače to však jde dámám náramně. A ač to na první dojem vypadá jako kalkul, musím uznat, že tvůrci přistoupili k látce s velkou pokorou. A ač je to mnohdy na hraně i za ní, pořád je to tak nějak snesitelné. I když za tím vytahováním kapesníků si stojím. Když se ovšem šlo do technických podrobností, ztratit se musel každý. PS: Janelle Monáe si začínám víc všímat. 70%

plakát

Zlato (2016) 

Opakuju se, ale v poslední době je radost sledovat Matthewa McConaugheyho na plátně. Odpískal projekty, ve kterých ukazoval své břišní svalstvo a řešil „zásadní“ vztahové peripetie s nějakou slepicí, a sahá po těch, které vypadají velmi ambiciózně. Alespoň na papíře. V praxi totiž bohužel Zlato trošku platí za beztvaré dobrodružné drama, které velice rychle vyšumí. Obtloustlý zlatokop a alkoholik s pleškou je sice v jeho podání velmi solidní, ale tím to asi končí. Potíž je s unylým příběhem a se stylem, jakým je vyprávěný. Řemeslně je to prachobyčejný průměr, takže ty nedramatické scény nejsou ani nijak solidně vizuálně zabalené. Ve finále z toho máme jeden velký podfuk, který vzešel z obrovského naleziště zlata. K tomu nějaká ta malárie, nějaká ta přítelkyně, nějaký ten chlast. Trošku nuda. A já navíc tyhle biografie bez možností výsledek někam libovolně posunout úplně rád nemám. Ostatně k látce líně přistupující tvůrci se o to zřejmě ani nesnažili.

plakát

Diamanty jsou věčné (1971) 

Bond č. 7 - Z literárního hrdiny je definitivně filmový tahák. Jenže doba se přeci jenom trochu změnila a producenti chápali, že je potřeba se začátkem další dekády udělat něco jinak a přispěchali se starým dobrým Bondem. Tím, že šlo o poslední štaci Seana Conneryho, který bral tehdy rekordní honorář, to bylo spíš o trošku beztvarém dobíhání do cíle. Bohužel i z jeho strany. Přesto tenhle kus několik vrcholů má. Smělé činy, dravý špión, osudové ženy. Žádná srdcovka z toho sice (pro mě) není, navíc některé akční sekvence (třeba ta v poušti nebo s ženskou přesilou) měly solidní potenciál, ale vytřískalo se toho z nich docela málo. Prostě mi to celé přišlo jako díl od všeho kousek, ale pořádně nic. Tempo nevyrovnané. A k ženám tentokrát 007 příliš galantní není.

plakát

24. Český lev (2017) (pořad) 

Druhý Anděl Páně, Teorie tygra, Rodinný film, Učitelka, seriál Pustina, britsko-český Anthropoid a další, které jsem dosud neviděl. Loňský rok byl na české poměry slušný, i když (ostatně jak na samotném předávání zaznělo) lepší by bylo natáčet méně a kvalitněji. Protože těch beztvarých výkřiků bylo rovněž až nezdravě moc. Moderátorka Adéla Banášová několikrát sympaticky (vkusně) zažertovala, třeba o podobě sošky, byla přirozená, uvolněná a pohotová, jen vzpomeňme na hodně strojenou Lucii Výbornou. Slovenština mi vůbec nevadila, ona na pódiu zněla poměrně často i tak. Dobrým krokem byl i živý a hlavně funkční doprovod dvou pianistů Ondřejů. Hluchých míst bylo tak naštěstí pomálu. Horší je to se samotným vítězem. Dva roky zpátky akademici úplně ignorovali výborné drama Fair Play nebo Mádlův debut Pojedeme k moři, letos snad viděli jen jediný film a byla to až nezdravá sólo jízda. Ale na Masaryka se těším. Reklamu získal slušnou. Fuj za to!!