JitkaCardova

Jeden z nejlepších Hitchcockových filmů. Panoptikum nepravděpodobných, ale bravurně vykreslených lidiček a jejich nejrůznějších pohnutek a záměrů uváděných ve skutek. Expozici a pohádkovou logiku filmu musíte bez dostatečného vysvětlení přijmout, jako u Hitchcocka vždy, abyste se mohli udiveně usmívat a kochat tím rejděním a taky se o ty figurky trošičku bát a držet jim palce. U tohohle filmu je navíc nesporně milé, že Hitch tu svůj humorný nadhled a společenskou satiru neskrývá, stejně jako svoji zalíbenost, s níž i on sám fandí těm roztomilým lidičkám, tomu živočišnému druhu, který svými filmy rozmarně vytváří. *~

Naprosto mě nadchl a potěšil ten bujarý husarský kousek, který na závěr svého tvůrčího života Haneke provedl :) Filmem výtečně, hladce, zcela racionálně, ač žánrově až krkolomně provokativně navazuje na Lásku, a přitom starý pán završuje svůj odkaz s finální ironickou bravurou a nadhledem, s nímž mj. dává vesele vědět, co by si nejraději počal se zbytkem svého života v dnešním světě, jak totiž smýšlí o všech generacích mladších té jeho, a v kterou z nich teprve znovu - možná - vkládá naději. Odhaluje zcela uvolněně a duchovně i duševně vyspěle onu zálibnou ironii, s níž srozuměně, byť nesmířen, pohlíží na dnešní svět a společnost, a jeho radostné žertování, s nímž poukazuje na ty nejsmutnější okolnosti našich rozpadlých vztahů a nenaplňovaných životů, spoustu skalních fanoušků, kteří v něm doposud tuhle stránku neviděli a uznávali ho paradoxně pro cynický a kritický pohled na lidskou společnost, odradilo, přičemž míním, že Hanekeho to maximálně skvěle pobaví, neboť to výsostně přitakává všemu, co si o lidech myslí a jak je vnímá. A míním, že je ukrutně rád za svůj věk a že to tak pěkně všecko zvládl odžít a odreflektovat, a že se s dětinskou radostí kochá faktem, že už to tady tak jako tak brzy zabalí. Minimálně tohle všechno je možné z jeho posledního filmu číst jako průzračný vzkaz. Já toho chlapa zbožňuju a hrozně bych si přála, aby byl mým dědečkem. A on vlastně beztak trochu je. Slabým hodnocením a nechápavému kroucení hlavou nad jeho prostořekým, uvolněným, povzneseným a do černého tnoucím humorem, k němuž už dávno přirozeně dozrával, se směju ruku v ruce spolu s ním. *~

Pusťte si tohle, Polanského Venuši vkožichu s fenomenálním Mathieu Amalricem a Medemův Room in Rome. Alternativní způsoby, jak vyjádřit a prožít obohacenou skutečnost, vysokooktanovou pravdu. Kdysi někdo řekl, že zbabělci umírají tisíckrát, kdežto odvážní jen jednou. Až uvidíte tyhle filmy, nejpozději pak byste měli vědět, že odvážní především žijí tisíckrát, kdežto zbabělci ani jednou. Ovšem mluvíme tady o odvaze mysli, o přitažlivé odvaze mysli nacházet rozmanité složité zoůsoby, jak vyjadřovat a prožívat veškerou skutečnost, k níž se nechám přijít... a pakliže se takové mysli potkají dvě, balet může začít. Tři filmy, tři sožitá baletní představení, během nichž odvážné a vzájemně se přitahující mysli prožijí stovky alternativních životů, anichž by se odchýlily od pravdivosti toho, kým jsou. Naopak, s každou další piruetkou a odbočkou a trikem se o to přesněji jedna druhé dourčují. Fascinující, svůdný tanec odhalující v mámivých závojích mnohotvářnou pravdivost základní skutečnosti, která je v každé osobnosti pouze základem, pobídkou, ingrediencí, žetonem, prvotní polévkou, stavebnicí, abecedou. Teprve vztahy odvážných hráčů dají oběma stranám s jistotou rozpoznat, kým vším kdo není, i kým vším kdo je. Dojít si na dno, na hranici, osahat vlastní limity - to vzácné požehnání střetnout se s někým, kdo nám umožní se alespoň někudy v tomhle omezeném a omezujícím světě naplno rozvinout. Okamžiky nespoutaného tvarování, štěstí poznání, ať už to skončí jakkoli. *~

Samo o sobě by to uneslo i vyšší hodnocení, kdyby nexistovala filmová verze z roku 1995, která byla tomuto miniseriálu zjevně značnou oporou. Troufám si tvrdit, že herečku pro roli Elinor vybírali pro odlišení jako brunetu, ale jinak typově, hereckým projevem a hlasově co nejpodobnější Emmě Thompson, a přestože svůj part zvládla bravurně, herectví, gesta, mimika i hlasová modulace Emmy Thompson z ní silně prozařují. Verze z roku 1995 je mi sympatičtější, protože byla první, a tahle série, byť o hodinu delší, nedokázala nabídnout jediný okamžik, který by ve starším zpracování chyběl, a nepřinesla nic inovativního ani lepšího. Naopak, ihned po shlédnutí zjišťuji, že ve mně mnohem silněji rezonují vzpomínky na scény s Emmou Thompson, které jsou, byť především kvůli ní samotné, i po roce silnější než tento čerstvý zážitek. Jinak mě herecké obsazení a ztvárnění rolí v žádném případě nezklamalo, ale mám takový pocit, že když už se něco natáčí podruhé, nestačí, aby to bylo jen stejně dobré a ve všem všudy stejně vyznívající jako předešlé ztvárnění, takhle to působí, že jediným důvodem pro vznik téhle minisérie byla očekávaná divácká popularita a výdělek, a že ani stínem nejde o naplnění umělecké ambice, ale jen a pouze o vypočítavost řemeslníků a zlatokopů. *~

Dělá si ze všeho - včetně sebe a svých filmů - ještě větší šoufky než dřív, ten poťouchlec. A ta zabijácká jízda, kdy se na opuštěné silnici vynoří nejspíš všichni, kdo tou dobou vlastnili v Evropě automobil, a k tomu ještě zbloudilý peloton z Tour de France, a Blanche se věší Lumleymu na krk tak vraždně, že prostě víte, že ji musí mít ukrtuně rád, když to auto sám nestočí ze srázu, to je fenomenální kousek. A jako vždycky ten taškář stejně horoucně drží palce dobrákům a zamilovaným, i kdyby to byli trochu ťulpasové.

Hitchcock v plné síle a nejlepším rozmaru. Miluju, jak si vykládá film jako místo, kde se nikdo nemusí chovat skutečně racionálně a všechno se odvíjí podle rozmařilé "logiky", kterou za pochodu určují zhusta nelogická, až absurdní rozhodnutí, věčně vybočující děj neočekávanými směry. A celý systém přitom dál jede jako na drátkách, jako by nic. Lidičkové na správných místech střídají vhodné grimasy, úbory a pózy, udržují si své naivní či zlomyslné svity v očích, podle toho, jak jim byly rozdány karty, a všechno nejrozmanitějšími oklikami spěje k bravurnímu happyendu, kde se přese všechny trampoty a šmodrchanice musí třeba i náhodou prokázat, kdo byl goodguy a kdo badguy. Je to zdroj obrovské svěžesti, když se na Hitchcockovu tvorbu člověk umí takhle podívat, a samozřejmě a především od toho šibala Hitchcocka nejvtipnější způsob, jak kontuninuálně taškářsky parodovat naši západní společnost, a nezadat si. O to samozřejmější a vtipnější je, že většina jeho fanoušků by v něm sociálního kritika a posměváčka nikdy nehledala a pořád ho mají za "mistra napětí a hororu", což je opravdu povedené. Ale jestli kupříkladu zdejší bravurní vrcholná kolotočová scéna (kdo kdy viděl kolotočové koně s tak vyplazenými jazyky a uštvanými výrazy, jako by je škrtili? To si snad nechal vysochat na zakázku :) Nebo ten věčnost se plazící staříček-věchýtek, kterého všichni postrkují očima, ten klučina, co si celou u zrychlenou jízdu a pumelici mezi oběma soupeři náramně užívá, ječící slečna etc. - jesti tohle není kritická parodie spoluobčanů tak už nic...) není míněna jako komická a uštěpačná, tak jednou v nebi sním svůj klobouk před samotným Hitchcockem. Ale nějak si myslím, že mě spíš laskavě pozve na pár drinků, u kterých se celé hodiny a dny nepřestaneme hihňat a zajíkat. *~

První Nolanův film, který pro mě je nezáživným zklamáním. Viděla jsem čerstvě většinu děl, která uvádí jako své inspirační zdroje k tomu, aby natočil Dunkirk. A bohužel ve filmu přiliš zřetelně vidím a rozeznávám, jak velice uměle se soustředil na dosažení dílčích efektů (rytmus střihu, tempo, světlo, koordinace, živly...), na to, co všechno se může podílet na vyprávění, a jak se mu to jednoduše drobí na tyhle dílčí etudy a hroutí proto, že mu z toho všeho vypadl příběh, smysl, sdělení... ano, dovedla bych jich na Dunkirk přilepit spoustu, dobrých vysvětlení, proč to má smysl vyprávět, ale to by všechno šlo říct i před Nolanovým filmem - ten sám už k tomuhle nic nepřidává, Dunkirk je filosoficky pokrytý a Nolan tentokrát nepřináší žádný zajímavý, neotřelý, překvapivý úhel pohledu, který by nás přikoval, který by nás jako lidstvo někam posunul. Bylo mi celou dobu dívání jedno, koho co potrefí, kdo vyvázne, jak konkrétně to s kým dopadne. Všichni budou buď rozšmelcovaní, nebo ne, padni komu padni, sympatický nebo méně sympatický, taková je válka, nerozlišuje. Paradoxně Nolan podle toho, co sám říká třeba u Bitvy o Alžír, chtěl v tomhle bodě dosáhnout pravého opaku - ne toho, aby ukázal, jak válka deklasuje individuální životy, ale aby divák soucítil s každým jednotlivcem. Hm. Když dva dělají totéž... Působí to na mě tak, že Nolan se dostal do nové fáze, obdivuje staré mistry, všímá si učenlivě stěžejních rysů na jejich pracovních metodách a chce si je všechny najednou osvojit a jako nenasytný, nadšený kluk všechny najednou taky hned vyzkoušet, a tak točí nový film, kde to všechno honem hurá aplikuje. (Bože, to tikání všelijakých budíků, ten nervní zvuk a hudba a ty krátké a všelijak roztřesené záběry, ten bordel v zorném poli, ty změny tempa v rychlém střídání záběrů do paralelních akcí - ok, to je Speed a Unstoppable, má to snad v divákovi vyvolávat větší napětí a v Unstoppable to funguje, to přecházení Kenneta Branagha po molu, to je Most přes řeku Kwai, po němž se hrdě prochází vězněný velící důstojník-stavitel, a protože v Davidu Leanovi se Nolan očividně zhlídl nejvíc a nejsilněji, ostatně zaslouženě, jemu a třeba právě Ryanově dceři vděčíme i za všechno to moře a vzduch a světlo a dynamiku... a ostatně i za celý ten patriotsky britský pohled na Dunkirk -- a například je přiznanou poctou Leanovi, když na otázku z mola jeden velitel malého škuneru odpovídá jako většina postav v Leanových filmech místo yes "ay" --, ale ech, ej - je to mechanicky přejaté, opičí, zrepasované, vypůjčené, nefunguje to a při znalosti předloh to působí místy vyloženě směšně, kupříkladu to molo je úplně průzračné - mladý vojín zakleslý v jeho konstrukci, naslouchající hovoru důstoníků, to si opět nejde nevzpomenout na podminovávání mostu přes řeku Kwai etc. ... Nolan se ukrutně přecenil. Vnímám Dunkirk jako technické cvičení, a z tohohle hlediska mi výběr tématu i dává dobrý smysl, dá se na něm zúročit všechno, co si Nolan vytyčil, že zvládne (http://www.indiewire.com/gallery/dunkirk-christopher-nolan-films-inspired/) - aniž by to ve skutečnosti s grácií zvládl -, ale jinak jako film vlastně ne. Nolan-vizionář a Nolan potápěč do hlubin lidského vědomí a jeho kreativního potenciálu si tu vzal dovolenou, chce se prostě naučit líp točit, pracovat s atmosférou, tempem, napětím, s vyprávěním pomocí střihu a kamery. Myslím ale, že se zavedl na slepou kolej, bez jedinečného, nezbytného sdělení, které tím chce pronést, není skutečného filmu, a už vůbec ne jeho vlastního, Nolanova filmu. Pro mě se jedná o jeho první jednoznačné selhání, a doufám, že to i sám kvůli sobě rychle napraví, přizná a zúročí, a že se nenechá zmámit počtem Oscarů a silou ovací, které mu za tenhle velkoformátový, ale myšlenkově prázdný spektákl jistě spadnou do klína. *** Viděno poctivě na premiéře v Imaxu, ale tentokrát mám prostě pocit, že v Interstellaru byla i ta kamera mnohem úchvatnější a 70mm záběry mě dostávaly mnohem víc a oprávněněji, a přestože tady máme pořád akci na moři i ve vzduchu, nemůžu si pomoct, ale taková Leanova Ryanova dcera mě svými záběry strhávala stokrát víc, i když jsem se koukala jen na domácí obrazovku. Cítím, že Nolan tentokrát možnosti 70mm filmu vůbec nevužil, jak mohl. *** Skoro se bojím, co všechno z Nolanových pokusů o atmosféru ve vzduchu se mi tu ještě trapně a směšně dourčí, až si konečně pustím i Leanovu Zvukovou bariéru, film o soubojích letců a konstruktérů snažících se překonat jako první se svými stroji rychlost zvuku... Áj. *** (IMAX, 21. 7. 2o17, premiéra) *** PS: Čistě racionálně/technicky by se o filmu dalo napsat všechno, co napsal v komentáři uživatel DaViD´82, a byla by to čistě racionálně/technicky pravda. Až na to, že diváka hodně rychle unaví/otupí všechny ty šponující naučené triky, nejen nervní zvuk a střih, a že ty kýžené pocity to prostě nevyvolává. I když si umím představit, že masová většina diváků se do toho nechá vmanipulovat, nebo tu skutečnou prázdnotu a nefunkčnost zakusí až při druhé projekci.

Lean to vystihl výtečně. Žila jsem v temné, halasné, pudové Indii, kde neexistuje koncept dobra a zla, ale všechno je propojené a složité a podloudné svým způsobem, pozorně a klidně půl roku a všecko se to vrátilo v plné síle, s celou neuchopitelností a nerozlousknutelností problému, že bez ohledu na předsudky či naopak afektovanou naivitu očekávání, bez ohledu na vstřícnost a upřímnost a racionalitu a náklonnost a duchovní úroveň účastníků každé přátelství mezi Indem a Evropanem bude vždy vrtkavé a nevyzpytatelné - buď je, nebo není, a nikdo na tom nic nezmění, ale nikdo z nás tady na Zemi, ani Ind ani Evropan, to nikdy nebude vědět s jistotou. Komunikace, která by to vyjasnila, je nemožná, a každé zjednodušení je podvodem a sebeopíjením. *** Jedinou, avšak nezanedbatelnou chybou tohoto filmu Davida Leana je, že vzhledem ke zpracovávanému tématu měl trvat alespoň 5-6 hodin, aby člověk neměl pocit, že to Lean tentokrát vzal nějak hopem. Každá z postav by si zasloužila dvojnásobek prostoru k projevení, a my času s nimi. *** Nejlepším Leanovým filmem tak pro mě dál zůstává Ryanova dcera, kde stopáž odpovídá intimitě příběhu, i když i tam jsem si soukromě přála, aby film pokračoval ještě třeba čtyři pět hodin a já s nimi mohla žít déle. Lean je dobrý čaroděj mezi režiséry, obdarovává nás časoprostorem navíc, nekrade nám čas výměnou za zážitek, Lean nám jedinečný čas dává. Přála bych si upřímně, aby nám ho byl tímhle snímkem daroval alespoň dvojnásobek. *~

Komplikovaně nesympatická hlavní postava ve filmu, ze kterého nejde spustit zrak, pozornost a účastnost. Kdyby trval o pět hodin déle, žila bych s nimi všemi kolem ní a s ní celou tu dobu navíc naprosto stejně ponořená, okouzlená, postrkovaná do těžkých chvil uvědomění i ještě horších chvil znejistění, chutnajíc tresť přesně toho sladkobolného amalgámu i intenzivního pocitu bytí naživu, kterým si nás život podmaňuje a přitahuje a který často bolí tak nesnesitelně, že většina lidí je hluboce přesvědčena, že by někdy nejradši nebyli a všecko skoncovali. A přece tyhle každodenní přerody uprostřed zmatků a smíšených pocitů, nedorozumění a míjení obsahují v krůpějích ten nejcennější elixír a možnost pochopení a zušlechtění. A někdo pije a někdo plive, ale každý dělá, co umí. Jarmark marnosti i velká nádhera v jednom, pořád, všude kolem nás. *~

Zdařilá adaptace, bohužel až na dva podstatné aspekty: hlavní hrdina je na svou roli očividně přestárlý, což neustále strhává pozornost, a ještě větší problém představuje happy end, kterým se celé dílo a jeho neúprosné směřování za neúprosného odtikávání zastavených hodin brutálně odklání od celkového smyslu knihy a významu toho, co to znamená prožít celý život s nadějí na krutě a zámyslně vnuknuté vyhlídky, celý jej tak nevratně a nehodnotně utratit. Ač jinak mám vůči Curaonovi plno výhrad, s touto látkou si poradil lépe, i když možná byl jen svobodnější si s ní lépe poradit. Umím si představit, že Hollywood Leanovi v roce 1946jednoduše zakázal vyšeptale tragický, zoufalý, bezvýchodný konec, jaký pro svého hrdinu s komicky nevhodným, nepanským jménem Pip, jež ho jako bludička z vřesoviště pomáhá vést do záhuby, nastrojil filosofující realista Charles Dickens.