JitkaCardova

Myšlenka je to svůdná a krásná, metafora krutá a pravdivá – a vlezlá a sžíravá. Westworld by měl pro jistotu vidět každý, ještě než podepíše první smlouvu, abychom se jako společnost mohli přestat plošně opíjet rohlíkem ohledně novodobého(sebe) zotročení lidí vehnaných do rutinních smyček nesmyslného zaměstnávání se mechanismy, které dbají, abychom se z nich nevytrhli a ne(o)žili. Výtvory jsou – pokud jde o lidskou podstatu, o nejhlubší přirozenou motivaci žít – čistší, lidštější než skuteční lidé dnes. Jednají v souladu s ryzími emocemi, prožívají své osudy způsobem, jehož skuteční lidé už nejsou ve svém vnějším světě schopni, neboť svou přirozenost, své city, své lidství potlačili a zaprodali, zapomněli a hluboko v sobě pohřbili ve světě, kde se nechali zotročit byznysem, penězi. Umělost je tedy nová přirozenost a svět-park umělých lidí na ty skutečné působí jako magnet, láká je zažít, jaké to je být volným, prožívajícím, syrovým člověkem. *** Lidé už nejsou cítícími bytostmi, ale chodícími kobkami svých duší, nežijí pro krásu, lásku, volnost, pro vzrušující vývoj a proměnu, a androidé jsou logicky lidštější, neboť zhmotňují zpeněžitelnou touhu, sen zotročených lidí po lidství, který se jim dá prodávat nazpátek -- tohle téma je staré jako sama myšlenka UI (ostatně jde o remake a původní Westworld je starý skoro půl století) a dokonale ztvárněné bylo mnohokrát, např. a za mě nejkrásněji v Bladerunnerovi. *** Tenhle seriál je však pozoruhodný – a mrazivý – v jiném ohledu. S jakým despektem tu všechny hlavní postavy smýšlejí o lidech, s jakým zklamáním a opovržením se o nich vyjadřují, je jedna věc. Druhá a výjimečnější je, jak ze samotného způsobu narace a didaktického eskalování pointy vyplývá, že se stejným despektem a beznadějí shlížejí na diváky, na lidi, sami tvůrci. Strhující úvodní díl Westworldu je v tomhle jiný než celý zbytek série. Ten vyloženě zve dychtivé a odvážné k dobrodružství. Vidí v divákovi partnera, který je schopen se měnit v průběhu vyprávění, aktuálně vstřebávat, co se dozvídá, přizpůsobovat se a spoluúčastnit se narace krok za krokem, odhalovat zvraty a být neustále na koni. První díl divákovi důvěřuje, že je schopen přijímat mentální revoluce, evoluce, převraty a puče a spoluhrát. První díl z Vás dělá spiklence, zve Vás do sedla a počítá s tím, že se za divoké jízdy udržíte a budete orientovat a pružně měnit směr. Slibuje, že plody narace budou Vaším spoluvýtvorem, že budete moci sledovat proměnu příběhu v aktuálním čase. Že čím lépe budete sledovat, a přizpůsobovat se, neboli slovy Westworldu: čím dále zajdete, tím dobrodružnější a nebezpečnější věci se budou dít (= stávat, i říkat). Ale tenhle slib, kterým si mě otevírák Westworldu okamžitě získal, se nesplní. Od druhého dílu už nejste partnerem. Zatímco z děl Ch. Nolana jsem zvyklá, že se co nejjednodušším způsobem sděluje převratná myšlenka, něco skutečně nového, co když se vysloví, mění naši realitu, náš svět v hlavách nás diváků, tady je to naopak. Od druhého dílu se mění narace na ten obvyklejší, tuctovější, bezpečnější typ: jednoduchá (byť geniální a klíčová, tak zároveň dekády stará) myšlenka se halí do záměrně příliš zamotané a zásadní informace vynechávající narace, kterou nemůžete sledovat jako partner-dobrodruh, ale které jste útrpně, pasivně vydáni napospas až do finále. Nechce se od Vás nic víc než se tím bděle pročekat, autoři Vás vláčí chycené na lasu za koněm, než Vám až na konci, kde Vás chtějí mít, vydají potřebné indicie a po lopatě k nim dořeknou i to poslední. Je to mistrně natočené, přiznávám tomu všechnu sílu, ale ty časté momenty, kdy nerozumíte, protože oni nechtějí, kdy musíte čekat bez dostatečných nápověd, až se Vám smysl sledovaného odhalí, mě cestou bolely do hloubi duše. Byla jsem připravená na spolujízdu, kterou sliboval první díl. Ale bolely mě hlavně proto, že to nejvíc prozrazuje o tvůrcích: jak málo věří v existenci evolučního diváka, který by jim stačil, kterému není potřeba názorně předvést, jak je zotročený a pasivní, a doslovně říct, že by se měl probudit, ale který by s nimi rovnou za běhu cestu za nový obzor utvářel. Tohle není iniciace, v jaké věří a pro něž se pouští do práce Ch. Nolan, tohle je zas jen typická detektivka starého typu, u níž si máte na konci nechat prostě vyložit, jak to celé bylo. *** Nicméně! Pořád zbývá velká naděje, že si tuhle divokou metakomunikaci a živý vztah s divákem tvůrci seriálu nechávají právě tak jako stvořitel Westworldu do chystaného nového příběhu – že druhá série bude v tomhle ohledu v narativní lince stejně nebezpečná jako nově slíbený nový příběh v parku: že diváci či hosté už dál nebudou chráněni před ranami, ale že vyprávění jim tentokrát bude moci vyrážet dech, ubližovat, brát jim jistoty a nutit je se v průběhu hry přizpůsobovat, měnit a rozvíjet, aby s jejich dosavadním světem představ nevzaly za své i holé životy. Že bude zvát dobrodruhy mezi námi na divoký hon po novém smyslu života, k němuž jsme se tu my všichni sešli právě tady a teď. Těším se velice, připravená na všechno, i nechat se po stotisící zklamat, tvůrci i diváky. Nic bezpečnějšího by nemělo smysl. *~

Myšlenka je to svůdná a krásná, metafora krutá a pravdivá – a vlezlá a sžíravá. Westworld by měl pro jistotu vidět každý, ještě než podepíše první smlouvu, abychom se jako společnost mohli přestat plošně opíjet rohlíkem ohledně novodobého (sebe)zotročení lidí vehnaných do rutinních smyček nesmyslného zaměstnávání se mechanismy, které dbají, abychom se z nich nevytrhli a ne(o)žili. Výtvory jsou – pokud jde o lidskou podstatu, o nejhlubší přirozenou motivaci žít – čistší, lidštější než skuteční lidé dnes. Jednají v souladu s ryzími emocemi, prožívají své osudy způsobem, jehož skuteční lidé už nejsou ve svém vnějším světě schopni, neboť svou přirozenost, své city, své lidství potlačili a zaprodali, zapomněli a hluboko v sobě pohřbili ve světě, kde se nechali zotročit byznysem, penězi. Umělost je tedy nová přirozenost a svět-park umělých lidí na ty skutečné působí jako magnet, láká je zažít, jaké to je být volným, prožívajícím, syrovým člověkem. *** Lidé už nejsou cítícími bytostmi, ale chodícími kobkami svých duší, nežijí pro krásu, lásku, volnost, pro vzrušující vývoj a proměnu, a androidé jsou logicky lidštější, neboť zhmotňují zpeněžitelnou touhu, sen zotročených lidí po lidství, který se jim dá prodávat nazpátek -- tohle téma je staré jako sama myšlenka UI (ostatně jde o remake a původní Westworld je starý skoro půl století) a dokonale ztvárněné bylo mnohokrát, např. a za mě nejkrásněji v Bladerunnerovi. *** Tenhle seriál je však pozoruhodný – a mrazivý – v jiném ohledu. S jakým despektem tu všechny hlavní postavy smýšlejí o lidech, s jakým zklamáním a opovržením se o nich vyjadřují, je jedna věc. Druhá a výjimečnější je, jak ze samotného způsobu narace a didaktického eskalování pointy vyplývá, že se stejným despektem a beznadějí shlížejí na diváky, na lidi, sami tvůrci. Strhující úvodní díl Westworldu je v tomhle jiný než celý zbytek série. Ten vyloženě zve dychtivé a odvážné k dobrodružství. Vidí v divákovi partnera, který je schopen se měnit v průběhu vyprávění, aktuálně vstřebávat, co se dozvídá, přizpůsobovat se a spoluúčastnit se narace krok za krokem, odhalovat zvraty a být neustále na koni. První díl divákovi důvěřuje, že je schopen přijímat mentální revoluce, evoluce, převraty a puče a spoluhrát. První díl z Vás dělá spiklence, zve Vás do sedla a počítá s tím, že se za divoké jízdy udržíte a budete orientovat a pružně měnit směr. Slibuje, že plody narace budou Vaším spoluvýtvorem, že budete moci sledovat proměnu příběhu v aktuálním čase. Že čím lépe budete sledovat, a přizpůsobovat se, neboli slovy Westworldu: čím dále zajdete, tím dobrodružnější a nebezpečnější věci se budou dít (= stávat, i říkat). Ale tenhle slib, kterým si mě otevírák Westworldu okamžitě získal, se nesplní. Od druhého dílu už nejste partnerem. Zatímco z děl Ch. Nolana jsem zvyklá, že se co nejjednodušším způsobem sděluje převratná myšlenka, něco skutečně nového, co když se vysloví, mění naši realitu, náš svět v hlavách nás diváků, tady je to naopak. Od druhého dílu se mění narace na ten obvyklejší, tuctovější, bezpečnější typ: jednoduchá (byť geniální a klíčová, tak zároveň dekády stará) myšlenka se halí do záměrně příliš zamotané a zásadní informace vynechávající narace, kterou nemůžete sledovat jako partner-dobrodruh, ale které jste útrpně, pasivně vydáni napospas až do finále. Nechce se od Vás nic víc než se tím bděle pročekat, autoři Vás vláčí chycené na lasu za koněm, než Vám až na konci, kde Vás chtějí mít, vydají potřebné indicie a po lopatě k nim dořeknou i to poslední. Je to mistrně natočené, přiznávám tomu všechnu sílu, ale ty časté momenty, kdy nerozumíte, protože oni nechtějí, kdy musíte čekat bez dostatečných nápověd, až se Vám smysl sledovaného odhalí, mě cestou bolely do hloubi duše. Byla jsem připravená na spolujízdu, kterou sliboval první díl. Ale bolely mě hlavně proto, že to nejvíc prozrazuje o tvůrcích: jak málo věří v existenci evolučního diváka, který by jim stačil, kterému není potřeba názorně předvést, jak je zotročený a pasivní, a doslovně říct, že by se měl probudit, ale který by s nimi rovnou za běhu cestu za nový obzor utvářel. Tohle není iniciace, v jaké věří a pro něž se pouští do práce Ch. Nolan, tohle je zas jen typická detektivka starého typu, u níž si máte na konci nechat prostě vyložit, jak to celé bylo. *** Nicméně! Pořád zbývá velká naděje, že si tuhle divokou metakomunikaci a živý vztah s divákem tvůrci seriálu nechávají právě tak jako stvořitel Westworldu do chystaného nového příběhu – že druhá série bude v tomhle ohledu v narativní lince stejně nebezpečná jako nově slíbený nový příběh v parku: že diváci či hosté už dál nebudou chráněni před ranami, ale že vyprávění jim tentokrát bude moci vyrážet dech, ubližovat, brát jim jistoty a nutit je se v průběhu hry přizpůsobovat, měnit a rozvíjet, aby s jejich dosavadním světem představ nevzaly za své i holé životy. Že bude zvát dobrodruhy mezi námi na divoký hon po novém smyslu života, k němuž jsme se tu my všichni sešli právě tady a teď. Těším se velice, připravená na všechno, i nechat se po stotisící zklamat, tvůrci i diváky. Nic bezpečnějšího by nemělo smysl. *~

Když si předem vůbec nepřečtete, oč se jedná, a víte opravdu jen tolik, že tohle dílo má na svědomí mladší bratr Ch. Nolana, zdatný scénárista, se svou drahou polovičkou, je tenhle otevírák Westworldu jednoznačně za pět hvězdiček. Jen zkrátka nejprve nesmíte vědět nic a děkuji svojí intuici, že mě uchránila.Mistrně se tu do výjevů kladou indicie jako něžné i kruté miny a co chvíli vám v přesném načasování nějaká vybuchne v hlavě, rozbije dosavadní vystavěný svět a rozlije vám po tváři blažený výraz nového pochopení, tedy hned poté, co vám naskočí vyražený dech a splasknou puchýřky husí kůže. *** Miluju z hloubi duše ten vzácný pocit, když se smím tvůrci odevzdat, jistě vědět, že ví, co se mnou dělá, když smím spočinout v pevné náruči mistra vyšší školy valčíkové logiky a nechat se vést. Vše, co potřebujete, je znát základní kroky logického uvažování, mít cit pro hudbu a pro variace a samým rozplýváním se nepřipravit o bdělost vůči narážkám. Pak už jen sladce malátníte krásou hlubšího a majestátnějšího smyslu, což je krása par excellance. *** Tolik můj dojem z efektně a důkladně připraveného entrée do seriálu, ze vstupní haly do výjimečně slibného paláce. Jak to bude, pohádko, s tvou ozřejmující divukrásou smyslu v tomhle důmyslném zrcadle našeho lidství dál, uvidím a poznám. Zatím mě máš. *~

Trapno, rozbředlost, nezaostřenost, nedotaženost etc. v žádném případě nejdou navrub filmu, jsou nedílnou součástí docela svěže a přesně zachycovaného tématu. Umím si představit krutější, sžíravější i hlubší sondu, ale i tahle tomu fenoménu úniku třicetiletých bezradných lidí z tísnivé západní společnosti do Indie, kde se jen ještě očividněji míjejí s podstatou všeho, sluší dost.*~

Velice pomalé a velice názorné. A velice černobílé (ale ne noir). Z jiné doby, kdy správní skauti ještě mohli napravovat svět a drakovi stačilo useknout sedm hlav, aby bylo všechno na chvíli v pořádku. Alespoň zdánlivě, pro klid svědomí. Že ty hlavy začaly ihned mnohonásobně dorůstat a zaplétat se, až se z různých draků postupně stal jeden propojený moloch, a že svět je na tom o dost hůř, než tehdy byl, se oni ještě nemuseli dozvědět, i když to možná tušili. Snad proto se na rozcestí rozdělili, že nebylo jasné, která cesta může vést k lepšímu světu: stanout v čele L.A.P.D. a snažit se policii zevnitř umravnit, vychovat draka, anebo odjet s bývalou děvkou do Arizony a otevřít si obchod s oblečením, aby se arizonský holky trochu naučily oblíkat. * Well, I don't know how the Arizona girls look like today, but you can for sure see the Rollo Tomasi guys everywhere. Therefore I have a strong faith the girls look just fine. *~

Snůška surových, divokých filmařských nápadů, které mohly fantasticky fungovat, kdyby se podařilo je zpracovat a zkultivovat do filmu. Ale není to vůbec hotový film, jen kvapný, zbrklý koncept, předčasný pokus, z něhož je cítit především zoufalou snahu už někudy prorazit tu slepou uličku, do níž se česká porevoluční filmařina postupně vehnala. Najbrt si musel na dozrání počkat ještě pět let, během nichž získal soustředěnost, hravý nadhled i filmařskou pokoru, a Protektor a pak ještě bravurněji Polski film ty roky zúročily maximálně jako divukrásná zjevení. *~

Velice důstojné, elegantní a ve všech rozběhnutých liniích precizně dotažené zakončení s mnoha překvapeními. Vrchol může být v každém seriálu jen jeden, a jsem z té dramatické linky tady nadšená, že totiž byl přesně v bodě, kde to má největší účinek - na konci devátého dílu. Poslední díl byl uzavírací a hojivý, katarzní přesně tak, jak by měl být, a přitom potřebné rozuzlení a smíření proběhlo bez patosu, a dokonce i s grácií. *~

Těsně před koncem, po devátém dílu, mi dává smysl sem napsat. Totalitní past Světa pod hlavou je před sklapnutím Od prvních dílů, které místy budily rozpaky, mi seriál před očima vyzrál tak, že vyzrál i na mě. Okamžiky, kdy mi připadalo, že se příliš uměle tlačí na atmosféru nebo hledá prostor, kam umístit nezbytnou hlášku, jsou zapomenuty, respektive je to tak, že i atmosféru se podařilo vybudovat, konstituční prvky si s divákem dohodnout, vpravit mu rozmezí normality, v níž se pohybujeme, a nechat ho přivyknout. Estetika je akceptovaná. Logika je však nevývratná od samého počátku, sbírá se a zhodnocuje všechno založené a vývoj spěje samospádem ke smrtícímu úderu. Příběh, jak je vyprávěn, vás konečně polapí a zprostředkovaně na sobě i vy zažijete totalitní moc. Předposledním dílem se základní teze, na níž Svět pod hlavou stojí, rozvinula do své nejhrůznější možné logické podoby a maximálně využila svůj ochromující potenciál a vliv, aby dala divákovi úplně pocítit, jak vypadá a co je totalita. Nikoli pouze totalita jako společenské zřízení, to by ještě totalita nebyla, ale totalita, která si systémově učiní absolutní nárok na vaše myšlení sebe sama, vašeho světa a vašeho sebeurčení. Ze seriálu se tím konečně stalo - alespoň právě pro teď - špičkově sklapnuté, důsledně zrežírované dílo-past, které dovede zastavit srdce a rozběhnout mozek, ale také naopak. Nečekala jsem to a jsem upřímně nadšená. Chystali to pomalu a skoro nenápadně, ale mají mě přesně tam a přesně tehdy, kde a kdy mě chtěli těsně před koncem příběhu mít, přiznávám to, jsem jejich divák, vodí si mě - dovedu si teď představit i to, že postkomunistická budoucnost a naše přítomnost je jen fixní idea agenta Filipa Marvana, stejně jako všechny ostatní alternativně zlé konce, které se najednou děsivě a zcela racionálně nabízejí. Dovedu si představit i ty dobré, z nichž stejně nebude možné setřít pel nostalgie a nános prožité bolesti, takže přinejmenším nic laciného či plytkého tu nehrozí. Nemůžu se dočkat závěru a rozuzlení a jen si držím palce, aby bylo stejně překvapivé jako uspokojující. Šance je teď obrovská. *** Zvláštní poznámkou oceňuji, jak se jim podařilo, aby se v jednotlivých dílech vedle Případů majora Zemana odrazil a v novém světle zreflektoval a připomněl i žánr české normalizační televizní kriminálky, sám o sobě děsivý kombinací moralizační tendenčnosti a záměrně vyvolávané hrůzy z existenciální nahoty a civilnosti brutální smrti a vraždění zbavených patosu i jakéhokoli vyššího smyslu (Smrt stopařek, Na kolejích čeká vrah, Vrah skrývá tvář atd.), ať už v dílech o uprchlém bláznovi, který se mstí systému, v případu Orchideje na smetišti nebo paní Martičky, až po vraždu kolegy a pokusy o útěk přes hranice. *~

Totalitní past Světa pod hlavou je těsně před sklapnutím Od prvních dílů, které místy budily rozpaky, mi seriál před očima vyzrál tak, že vyzrál i na mě. Příběh, jak je vyprávěn, vás konečně polapí a zprostředkovaně na sobě i vy zažijete totalitní moc. Předposledním dílem se základní teze, na níž Svět pod hlavou stojí, rozvinula do své nejhrůznější možné logické podoby a maximálně využila svůj ochromující potenciál a vliv, aby dala divákovi úplně pocítit, jak vypadá a co je totalita. Nikoli pouze totalita jako společenské zřízení, to by ještě totalita nebyla, ale totalita, která si systémově učiní absolutní nárok na vaše myšlení sebe sama, vašeho světa a vašeho sebeurčení. Ze seriálu se tím konečně stalo - alespoň právě pro teď - špičkově sklapnuté, pečlivě zrežírované dílo-past, které dovede zastavit srdce a rozběhnout mozek, ale také naopak. Nečekala jsem to a jsem upřímně nadšená. Chystali to pomalu a skoro nenápadně, ale mají mě přesně tam a přesně tehdy, kde a kdy mě chtěli těsně před koncem příběhu mít, přiznávám to, jsem jejich divák, vodí si mě - dovedu si teď představit i to, že postkomunistická budoucnost a naše přítomnost je jen fixní idea agenta Filipa Marvana, stejně jako všechny ostatní alternativně zlé konce, které se najednou děsivě a zcela racionálně nabízejí. Dovedu si představit i ty dobré, z nichž stejně nebude možné setřít pel nostalgie a nános prožité bolesti, takže přinejmenším nic laciného či plytkého tu nehrozí. Nemůžu se dočkat závěru a rozuzlení a jen si držím palce, aby bylo stejně překvapivé jako uspokojující. Šance je teď obrovská. *~

Jack Kerouac, který jistě za svého života jednou projížděl i Patersonem:), napsal sbírku spontánních básní vydanou pod názvem Scattered Poems. Rozprášené básně. Takhle by se dala pojmenovat klíčová optika Jarmuschova posledního filmu i životní optika Patersona, jeho hlavní postavy. ***** Nikdy nikdo lépe nezachytil, alespoň tak se mi zdá, a popravdě se možná ani nepokusil přesně zachytit (a v tom nápadu, rozkrýt, zachytit, předvést a donekonečna i pro diváka prodloužit ten moment, z nějž nám u ještě nepoznaných věcí, bytostí a dějů emanuje poetično, vůbec spatřuji Jarmuschovu zrající klidnou samotářskou virtuozitu, s níž odhaluje celé nové roviny a řezy v lidské pospolitosti), jak to doopravdy vypadá, když někdo bytostně a nerozborně opatruje tu poetickou bublinu, v níž se všechno ještě teprve zdá být nadchnuté smyslem a významem, a vy se o tom nemůžete nijak ujistit. Nezkusíte to propíchnout, ukončit okamžik prvotního očarování a inspirace. Paterson žije opatrně tak, aby nic příliš nerušil, aby nic a nikoho ani náhodou, nechtěně nepřiměl se vysvětlovat, vyjevovat, stvrzovat či vyvracet. Aby se tón harfy nezbortil. Zůstává všemu poznání v předpokoji, možná proto, že se bojí prozaického zklamání, možná ale proto, že je to omamně krásné tam a tak bytovat a on o žádném možném zklamání ani nikdy neuvažoval. Je to pozoruhodně vykroužený a legitimní přístup k životu a z povahy věci nelze uspokojení z něj poměřovat s jinými. Ani s tou druhou poezií, k níž tíhnu já, a která se pracně rodí až ze smyslu poznaného a jeho zpětném obdivném odkrývání v jedinečných konstelacích a jejíž prchavnou a znovu dobývanou krásu provází setrvalá bolest a smutek z vědomí významů jako dvojčecí sestra. Zde, u Patersona, ještě všechno zůstává bezbolestně krásné proto, že neodhalené, a jen v možnosti toho v sobě tající vyšší krásu a hlubší smysl. Všechno významně promlouvá a on se tím nechává konejšit a neptá se, o čem to mluví a jestli slova dávají smysl. A vyžaduje to stejnou sílu nezasahovat, nenutit věci k jevení, a stejnou konzistenci, jako právě opačná cesta poznání. Tohle uvědomění a procítění je uhrančivé a Jarmusch mě jím obohatil o celý nový pohled do básnického bytí: dřív pro mne tahle prvotní naivita bývala iritující, není to moje cesta a s takovými básníky se nedá doopravdy u ničeho být, protože vás nevnímají, kdo jste, ale dnes, po tomhle Jarmuschově ponoru, z té své cesty tu jejich s hlubokým pochopením pro trvající emanaci té křehké, snadno zrušitelné krásy nahlížím. ***** Paterson se nikdy nedozví, jestli je jeho jedinečná dívka hloupá a bez talentu, nebo vše prohlédající, intuitivně napojená na okolí a geniální. On ji má poeticky, tajemnou, nevyjevenou. Nikdy se nedozví, jestli cestující v jeho autobusu jen tak prázdně tlachají, když si vyměňují střípky informací, které někde vyčetli, a snaží se navzájem na sebe udělat dojem, nebo zda jsou to vědoucí, pronikající bytosti, které se čehosi dobraly, a sdělují hluboká a osobitě promyšlená moudra, z nichž k němu dopadají odrazy a odlesky. Nikdy se nedozví, jestli psa své dívky nesnáší nebo ho má rád. My se to nedozvíme. A proto je to okouzlující a nelze se z toho vymanit. Nezjistíme, jestli barman umí hrát šachy. Zůstává charismatický, mluví v hádankách. Neví on, Paterson, a nevíme my, jestli ho život s jeho dívkou a jejím psem trápí a trýzní, nebo ne. A proto ho netrápí. Taková poezie je únik, svým způsobem, ale jako obstarávaná cesta, dotažený do vrcholného umění, se stává poezií sám o sobě. Paterson důsledně zůstává sobě v předpokoji, trvá u konejšivého přijetí, že všechno kolem je hebce opojné, vznešené a krásné. To ovšem vyžaduje absolutní vůli ducha nikdy žádné prvotní kouzlo nezrušit. ... Člověk jistě musí myslet na svět obalený "V melounovém cukru" Richarda Brautigana, ale na rozdíl od něj je to tady dokonale nerozhodnutelné, a tedy žádná hrůza z mylného vnímání a násilně sladkého výkladu neexistuje. Patersonův svět je v bezpečí před zjištěním, že všechno je jinak. On si nic nemyslí, on u všeho plyne. Paterson se neptá, nezkoumá, nechává se unášet na vlně, kde je všechno ještě prvotně okouzlující a protahuje tu slast nevědomí napořád. Je geniálním umělcem v nerušení. Půjde-li podzimním lesem, neotře se o jediný list, aby náhodou nespadl, aby pak všechny neopadaly a cosi ošklivého či smutného o životě se nevyjevilo pohledu a vědomí. Pod jeho pohledem volavka neuletí. Nic na světě se neprozradí. Paterson je básníkem nesetřeného pelu. Tam, kde se ještě v bližším ohledání nevyjevuje smysl, emanuje prvotní poezie. V procesu dozvídání se, projasňování smyslu, je to poměrně krátký interval, než setřeme pel z toho, co nás okouzlilo, a pohlédneme do nitra, abychom tam našli většinou zklamání, a jen někdy vzácně zrnko perleti. Paterson tento interval prodlužuje neomezeně, trvá v něm, nepokračuje dál. My se nikdy nedozvíme, jestli mu svačiny a večeře jeho dívky chutnají. Jestli se mu její "osobitý vizuální styl" tolik připomínající dekorace z Ikey líbí. Ani on sám se na to sebe nezeptá. Neví, jestli je osobitý. Ani my to s jistotou nevíme. Jarmusch nám ji neodhalí, udrží ji pro nás poetickou. A tak všechny a všechno v tom světě. Všude jsou střípky rozprášených básní. Dají se slovy vytahovat ven téměř namátkou. A tak se ani nikdy nedozvíme, my, vy, on ani ona, jestli Paterson je dobrý básník. ***** Slovo "aha" pronášené s významným pohledem Japoncem, kteří se vždycky u všeho tváří důležitě, se z citoslovce pochopení, že Paterson je opravdový básník, který to tají, stává pouze poetickou cézurou, škytnutím. ***** Úplně jiná věc je ale smutek, který plyne divákovi z vědomí o Patersonově osamělé existenci: neboť celý tento přístup k životu bezpodmínečně vyžaduje, aby člověk v něm byl sám. Pro sebe ještě v nevědomí i o tom, ale pro vědomého diváka ne. Tady je rozdíl: divák ví, že Paterson neví, že je sám. Nebo snad lépe: že neví, že člověk nemusí být sám. Že neví o perleti a živorodém smyslu života, na němž by se měl podílet. Tedy jeho to netrápí. Ale to neznamená, že osamělost takové existence bez perleti nemusí trápit diváka, nemá ho provokovat, neboť v reálném životě je nutné se k ní od sebe nějak vztahovat. Jak lze ve svém životě mít takového Patersona, když on v něm nemá vás, když vás nevidí? A co by to komu mohlo způsobit? (Rozměrujte si.) ***** A tím je tu důležitá vztažná harmonie, která mi z Jarmusche v jeho posledním, meditativním, kontemplativně tvůrčím období činí spřáteleně rozvažujícího a lidské spolubytí osahávajícího souputníka: to on přece ve svém minulém filmu ozřejmoval, jak vypadá dokonalé srozumění milenců majících věčnost času, a ozřejmoval princip, který jim umožňuje s animální radostí trvat dál - celý film je o kráse a životnosti vztahu dvou partnersky se vnímajících a přikládajících si bytostí a jejich klidném, měnlivém trvání a dourčování, nekonečném spění dál, které samo ze sebe generuje přirozenou vitalitu. Nyní tedy se stejným protažením za všechny hranice ozřejmuje jiný princip bytí, princip vědomí, které nezkoumá a nezapojuje se, ale zůstává věčně samo chráněné ještě i před sebou - princip prvotního básníka. ***** Tolik pro podpoření chuti k dívání výtažek z mého bezprostředního uchopení. A myslím, že i já se půjdu ještě jednou podívat, jak si tam to poetično emanuje. Fakticky, to zakoušení má v Jarmuschově fimu něco do sebe, dá se u toho očarovaně dlít. Ale o technických věcech, jak precizně je film zase udělán, mluvit nebudu. ***** A poznámka na okraj: věřte mi nebo ne, ale celou noc předtím, než jsem se šla na ten film podívat, se mi intenzivně zdálo o slově RYBA, od nějž rozvětveně se mi pak dával smysl celého světa, kontinuálního i diskrétního. Mám z noci dokonce výjimečně poznámky: Kde končí, začíná ryba? Ryba tvor v proudu, ryba znak, ryba origami. Ryba-pták. Ne že by mi ráno k něčemu dopomohly, můj sen ve mně zůstává jen jako tušení něčeho velikého. Tož tak ;) *~