kkarx

Vynikající vysvětlení a ukázka fungování manipulace s lidmi. Učitel historie dostane při výuce rychlého nástupu nacistů k moci impulz k provedení experimentu na vlastní třídě. Tématem i zpracováním naprosto nadčasová záležitost. Skvělý Bruce Davison v hlavní roli učitele.

Nekompromisní kosič Hunter a kočka McCallová. První dvě série skoro neměly chybu. Potom ovšem seriál začal měnit směr a už to nebylo ono. (Možná i kvůli rychle měnící se popkultuře, která směřovala čím dál tím víc k většímu kýči a veskrze ještě sedmdesátými lety, hlavně Drsným Harrym, silně ovlivněný Hunter nebyl v kurzu) Některé díly byly pořád výborné, ale většina už spadala do podprůměru. Hunter se s ničím moc nepáře. Drží vrah rukojmí? Žádné vyjednávání, odkládání zbraně, apod., Hunter prostě zamíří a násilníka zastřelí! Ne nadarmo získal Hunter pověst jednoho z nejnásilnějších seriálů 80. let. V seriálu se vystřídalo několik představitelů nadřízených Huntera a McCallové. Nejoblíbenějším kapitánem se stal Charles Hallahan (známý např. z Věci), ale já měl vždycky nejraději vynikajícího Bruce Davidsona z druhé série a hodně mě mrzelo když odešel. Na 80. léta je Hunter poměrně realistické krimi, bližší realitě než naprostá většina konkurentů v oné době. Až na ty akční scény, zvláště pak automobilové honičky, což byla taková nutnost dodat do seriálu, aby byl úspěšný. Je to zkrátka taková oddychovka po škole nebo po práci, kde většinou nejde ani tak moc o to kdo co udělal, ale jak ho dostat.

(Spoiler) Vynikající atmosféru a zoufalství ze ztráty dítětě, kde je téměř nulová šance vystopování únosce, kazí do nebe volající neschopnost policie. Příběh je totiž postaven na vratkých nohách. (To si ale kvůli našemu mylnému předpokladu, že nám autoři neukázali všechno, uvědomíme až na konci.) Když mám někoho těžce podezřelého z tak závažného zločinu jako je únos nebo vražda dítěte, tak přeci první co udělám je, že zjistím vše o minulosti takové osoby a jejím blízkém okolí. (To v USA nemají ani obyčejnou evidenci obyvatel?) Kdyby to udělal i ten macho, co si hrál na policajta, tak je případ vyřešenej během čtvrthodinky. A to ještě měl další celkem jasné indicie, kudy vést vyšetřování. 3,5*

Tak napodruhé se mi to líbilo o dost více. Matrix vykradl hlavní pointu filmu. Moje opravdu jediná větší výtka je, že film servíruje jednu otázku za druhou a nedává žádné odpovědi.

Od McBaina jsem přečetl několik knih a mezi nimi právě i Postrach. Při čtení jsem si říkal, že by to byl výborný materiál pro film a hle někoho napadla stejná myšlenka. Kniha je dost drsná a vraždy neobvyklé. Někdo vraždí nadějné mladé atletky. V knize je, jak u McBaina bývá zvykem, současně řešen ještě jeden případ opakovaných znásilnění. Ten ve filmu, a tady bych řekl ku prospěchu věci, není vůbec obsažen. Další motivy si film bere hned z první McBainovy knihy Cop Hater (1956), ve které Carella poznává svoji ženu Teddy a Heat (1981, rovněž jsem četl), kde Kling podezírá svoji ženu z nevěry. Velmi dobrý je výběr herců. Carellu jsem si sice představoval malinko jinak, nicméně Quaid ho hraje tak dobře, že se mi vlastně hodně líbil. Meyer a Kling nemají chybu. Film se předlohy poměrně věrně drží a celé pasáže jsou doslovně citovány z knihy. V tohmle se mi film strašně líbil. Nechybí McBainův humor, jemu vlastní. Monoghan a Monroe se dohadují jestli obět visí nebo je pověšena, z Meyera si kolegové střílí kvůli jeho nové paruce, apod. Malinko mě mrzelo, že oběti nevisely na lampách pouličíního osvětlení tak jako v knize, ale byly nalezeny někde ležet se smyčkou kolem krku. Tento aspekt dával vraždám jakýsi punc mysteriózna, který tu chybí. McBainův styl je také věhlasný jako procedurální, věrný skutečným policejním metodám. To se do filmu se to podařilo přenést tak napůl. Z oněch tří 87th precinct adaptací je tato asi nejlepší a vychází mi jako hezký nadprůměr. // Už aby někdo udělal víc filmů (a plnohodnotných) podle 87. revíru. :)

Zprvu to vypadá hodně dobře, ale zanedlouho se z toho vyklube jen obyčejné béčko. Tady autorům bohužel chyběla větší představivost.

Zastaralé i na rok 1971. Podstatná věc u filmu jehož hlavním tématem je pomsta není samotný mord, ale to co se stane před ním. Často hraje důležitou roli i samotný motiv, který bývá mnohdy skryt do samotného konce. (např. Tenkrát na západě) Není ani neobvyklé když hlavní hrdina na svoji cestě za pomstou prochází různými dobrodružstvími, setkává se s rozličnými lidmi, poznává nějakou ženu do které se zamiluje, mění se mu životní hodnoty a cíle, atd... Těch možností jak podobné téma uchopit je ohromné množství. Jak se ho tedy zmocnili autoři tohoto snímku? Čím udělali příběh zajímavý? Čím ho ozvláštnili? Nijak. Příběhovou kostru nechali zcela obnaženou. Dr. Phibes se zblázní ze smrti své ženy a vraždí. Je tu sice ještě vyšetřovací fáze, nicméně ta je nudná a nezáživná, protože my víme co se děje mnohem dříve než na to přijdou samotní vyšetřovatelé. Plochost celého snímku ještě podtrhuje neherectví Vincenta Price. On nikdy nic nehrál a vystačil si v každém filmu jenom se šklebením.

Solamente Nero opakuje většinu pozitiv (herci, atmosféra, některé vynikající scény) i negativ (malé posuny děje v čase) prvního Bidova pokusu. Tam, kde bylo možno hledat pararely Watch Me When I Kill s Deep Red lze tentokrát porovnávat Solamente Nero s druhým nejlepším pozdním giallem - La casa dalle finestre che ridono (House of the Laughing Windows). Bido si dokonce přizval stejného herce do hlavní role. Zlepšení je vidět na struktuře snímku, která je tentokrát dedikovanější příběhu. Kvality jsou víceméně pořád o třídu až dvě za originálem. 3,5 *

Když už bylo giallo na ústupu ze své největší slávy, přišla na scénu nová krev v podobě režiséra Antonia Bida. A jeho příchod byl vcelku impresivní využívající takřa všech charakteristických znaků utvořených v předchozí dékádě. Jedná se tedy o detektivní příběh s mysteriózním nádechem v hororovém oblečku. Nutností je vyšetřovatel pátrající na vlastní pěst a mnoho podezřelých. Pro inspiraci nešel Bido nijak daleko do minulosti. Zjevnou předlohou byl Argentův opus, nejslavnější giallo a současně jakási autorova defenitivní tečka žánru giallo Deep Red. Z toho Bido čerpal hlavně pro svoje vyjádření audio-vizuální složky. Charakteristickou barvou filmu je všudypřítomně prostupující tmavě modrá a hudební motiv je skvěle načasovaný a dobře zapamatovatelný podobný právě tomu nejznámějšímu v Deep Red. Ke cti Bidovi slouží i to, že si dokázal vybrat výborného herce do hlavní role. Corrada Paniho jsem díky jeho neobvyklému knírku a rezervovanému hereckému projevu až do konce filmu ani nepoznal! Ovšem nechtěl bych tvrdit, že Bido neměl svoji vlastní vizi. Bido udělal svůj film atmosférou výrazně trashovitý, drsný, těžkopádný, pro běžného diváka těžko stravitelný. Potěší některé vynalézavé momenty vyšetřovací fáze, jako třeba vydedukování přítomnosti podřelého pohledem na šálek čaje nebo těžko rozeznatelné děsivé zvuky na zvukové pásce, která má něco dočinění s vraždami. Kde Bido selhává nejsou jednotlivé scény. Autor zdánlivě všechno měl, nepovedlo se mu však tyto kvality dostatečně dobře pospojovat. Tenhle neduh se podařilo Bidovi téměř vymazat ve svém druhém pokusu Solamente Nero. 3,5 *

T2 mi přijde o chlup slabší než jednička. Ta sice nemá tak dobré efekty, ale tento nedostatek vynahrazuje hustou kyber-atmosférou, které T2 zdaleka nedosahuje.