vesper001

Potíž s tímhle nepřekvapujícím hororem je ta, že pointa poskakuje, pokřikuje a vehementně na vás mává sombrerem už od prvních vteřin. Takže zatímco hrdinka hledá ztracený rozum a ztraceného kluka, divák hledá maximálně brambůrek na zem spadlý. Lekačky spočívají hlavně v pohybech tlačítka volume a nejvíc mě zklamal závěr, který mohl být alespoň trochu, nepatrně, maličko zlověstný. Za odměnu, že člověk vydržel.

„Pabló! Pabló? Co je? Co to je? Co vidíš? Co tam vidíš? Musíme pryč! Musíme odtud pryč!“ Ach jé... Dabingu netřeba, projekce taky ne. Kdyby Pablo nebyl pablb, jebnul by reportérku roku kamerou hned v úvodu, šel na jedno a na světě by (mu) bylo mnohem líp. „Ááááá! Oni ji snědli zaživáááá!“ slyšíte, zatímco bez dechu a se vztyčenými vlasy sledujete rozmazané schody, když šťastný majitel kamery supí nahoru. Objektiv má taky příhodně zasviněný, takže ze zombíků zahlédnete jen siluety a sem tam v detailu červenou čmouhu. Finální scéna je bohapustá vykrádačka z Mlčení jehňátek a skutečně nervydrásající – člověk má hrozný strach, že to nikdy neskončí. No a jak to dopadne? Z mého pohledu pohádkovým happyendem.

Yesterday upon the stair / I met a man who wasn´t there… K Identitě jsem byla nespravedlivá. Přistupovala jsem k ní přezíravě, ale po skončení jsem se musela hluboce zamyslet. Nad sebou i nad tím, že vrátit se k ručnímu praní na valše, by vlastně mohlo být docela prima. Rozuzlení jsem rozhodně netipla, kdo je vrah jsem rozhodně neuhodla a od zahradního náčiní se rozhodně budu držet co nejdál. A že nechci spoilerovat, tak řeknu jen: líp zfilmovanou báseň jsem neviděla.

A víte co, pro jednou malinký spoiler: přízrak tam není!

„Vzpomínky si člověka neváží,“ zaznělo ve filmu 8 ½. „Někdy se člověk zlých vzpomínek nezbaví. Musíš s nimi žít,“ zaznělo v tomto. Některé jsou jako fúrie, přijdou bez varování-útočí bez slitování-zmizí beze stopy. Chcete s nimi žít, nebo si přejete odhlásit?

Tak po tomhle Woodym mi vůbec nebylo hej. „Nikdo za tebe ven chodit nebude,“ řekla jsem si jako jedna z postav a šla to vyběhat. Bála jsem se, že kdybych zůstala sedět, taky bych si mohla začít povídat…

Sloni jsou šedí, ale ne každá šedá věc je slon. Slečna Marplová je prima, ale na každý díl slečny Marplové je slon. Jazyková klička je v češtině koulí na noze příběhu, za to ovšem dáma Agatha ani tvůrci adaptace nemůžou. Koho jsem ale nezkousla, byl páreček amatérských detektivů, především jeho uječená, ztřeštěná a pitvořící se ženská polovička. Proč nepožádali Evanse, aby ji jebnul po hlavě lopatou a zahrabal ve skleníku?

Krása střídá temnotu a nadšení plíživě přechází ve zklamání. S Drsným Harrym, jinými filmy od Finchera a výletem na Kokořín se to nedá srovnat. Technicky, herecky, atmosféricky etc. etc. prostě super, jenže po dvou hodinách celá ta sláva uvadá. A já taky.

Proti jiným sitkomům (nejen) s Atkinsonem je to také nedochucené. Anebo mi vtipy o policajtech prostě nepřipadají moc vtipné. Hlavně ty pravdivé.

Ty, kdo jsi bez viny, kamaraď se s kým chceš a modli se, aby sis nevinnost uchoval. My ostatní to máme složitější. Vztahy mohou být nebezpečné a samota lidi mění. Barbara byla sama tak dlouho, až ji letitá frustrace a touha po blízkosti druhého člověka změnila ve zosobněné sobectví, které navenek nosí masku staré dámy, co snad a možná pod slupkou přísnosti a hořkosti ukrývá lidské srdce. Sheba není sama sebou tak dlouho, až i letitá frustrace a touha po změně pomocí jiného člověka změnilo v lehkovážnou fajnovku, která navenek nosí masku křehké květinky, co snad a možná pod slupkou obětavosti a zodpovědnosti ukrývá ryzí jádro. Fantasticky pojaté a nesmírně realistické a značně znepokojivé drama o tom, že každý máme svůj stín a stačí málo a splyneme s ním. A pak je pozdě své lepší já honit.