vesper001

Nechápu, co ti doktoři, vědátoři a ostatní (bez)mozci řešili tak dlouho. Měli brnknout Chucku Norrisovi, o kterém je známo, že když řekne „ruce vzhůru“, poslechne i had, a že všichni hadi, co ho uštknou, do půl hodiny zemřou. Tím by se aspoň stopáž zkrátila na snesitelnou dobu.

Esence nudy, zapříčiněné několika realizačními přešlapy. Mělo se to jmenovat Plytké známosti a neměl to být film, ale uspávanka pro holčičky pod deset let.

Podle názvu a plakátu by jeden skoro doufal, že to bude romance s hezkými záběry na moře. No. Pláž je rozbředlá, postavy se brodí blátem, bojují s poryvy větru, je lezavo, mokro a neustále prší. A je skoro pořád večer nebo noc. A to je vlastně podstata příběhu. Pachatelé dobra, kteří udělají pro sirotky správnou věc, ale v podstatě je vyženou do deště a chladu společnosti, která s nimi jedná jako s méněcennými otroky pro všechno. Jo, pro všechno. Někteří do toho bahna spadnou, z jiných se stanou přízračně odcizené bytosti jako je Pierre. Nepříjemný film, příliš odtažitý, než aby se vám dostal pod kůži, ale ledový, vlhký závan pocítíte. A nepřítomný pohled Gérarda Philipa, jehož asexuálně náměsíčný zjev je tu dovedený do extrému, člověka zahřeje asi jako mokrá rybářská síť. (titulky zde)

Ale jo. Líbily se mi vlasy Gwyn i ty úhledné průhledné kruhy na vztahovém jezírku. Litr Sexu, špetka Woodyho a snítka humoru, podávejte v pokojové teplotě.

Henri-Georges Clouzot mi dluží polovinu zubní náhrady, kterou jsem si samovolně vydrkotala strachem o osud těch dvou. Náklaďáků, samozřejmě. Dlouhý rozjezd mi nevadil, alespoň jsem zjistila, že u Yvese Montanda mě tankuje výhradně jeho postarší verze a při sledování ranního flinkání, odpoledních lehárek a večerních zevlovaček mi vrtalo hlavou jen to, z čeho jejich provozovatelé vlastně žijí, když o práci zakopnou jen nešťastnou náhodou. Ale aspoň teď vím, že když budu s kýblem nitráku skákat panáka, udělá to strašně bum.

Je-li láska skokem, tady se skáče po schodech dolů. Na nejvyšším schodu, odkud je nejlepší rozhled, stojí povídka o staré lásce, co rezaví, ale rez ji zdobí. Jinak se newyorská skládanka jako moderní vitráž, kterou někdo prohodil shnilou meruňku. Barevné střípky jsou ve slunci pěkné, ale smysl raději nehledejte.

Já taky ne. Nechápu, jak dokáže SJP hrát celou kariéru jen a jen Carrie. Tady dramaticky volí mezi katalogovým manžou, dvěma smráďaty a kariérou s Piercem Brosnanem navrch. Je o děsně napínavé a samozřejmě vám nepovím, čemu dá přednost, protože pak byste nebyli překvapeni, až uteče za huhulákem. Ooops, a je to venku. Ale třeba jsem právě někomu ušetřila 89 minut času, během kterého může vynalézt nový filozofický směr, vyvrátit teorii relativity, nebo jej spokojeně věnovat seriálu, který mu zrovna nahrazuje život.

Krása střídá nádheru? Ne, tady cválají bok po boku. Pohádka z pouště o koních a lidech, trnité cestě za svobodou a o tom, že když máme někoho opravdu rádi, měli bychom ho umět od sebe odpoutat, i když si pak s sebou odnese naše srdce. Aladdin (Lucky), Fat Albert (Caesar), Kateefa (Grey Mare), Noodle (Beauty) a Nisha (malý Lucky) hráli fantasticky a dvounohá část ansámblu je zdatně doplňovala. Dávám tisíc bodů.

Show must go on, válka neválka. Tančící Jurášci vyvážili notnou ukecanost příběhu, bylo by mi ale sympatičtější, kdyby šlo postavám víc o zvířata než o zachování besídky jezdecké školy. Ale to je stejně zbytečná polemika jako jestli koně zachránili lidi nebo naopak.

Peklo je uzavřená místnost s DVD přehrávačem a bambilionem německých romantických filmů. Očistec je, když jsou v těch filmech koně. V nebi jsou opravdický koně.