jasse

Jude Lawovi postavu ostřelovače Vasilije věřím do posledního puntíku, i ten milostný trojúhelník se tam mohl stát, proč ne. Milostná scéna je krásná, záběry na hořící Stalingrad úchvatné, herecké výkony vynikající, Hornerova hudba výborná. Co víc si může člověk od válečného filmu přát? Možná trochu míň toho hollywoodu...

Opravdu nechápu, jak mohl Johnny Depp na tohle kývnout. Někde jsem četla, že si prý spolu (s Angelinou) chtěli... zahrát. No, jak vidno, nefungovalo ani to...asi fugovalo něco úplně jiného, když je to u Deppa na rozvod...

Jsem člověk, kterého by víc jak týden bez elektrické zástrčky přivedl do ústavu choromyslných, takže nejsem ta správná cílová skupina. Přesto bych taky někdy chtěla zažít ten pocit naprosté volnosti a svobody, po které Christopher tak toužil. Jemu se to na chvíli splnilo, byť za cenu nejvyšší. Ani jsem nečekala, že se mu podaří vrátit zpět...na to byl příliš nezkušený, lehkomyslný, nepoučitelný, nezodpovědný... Film byl trochu zdlouhavý a myslím, že bez vynikajícího hereckého výkonu Emile Hirsche a nádherné hudby (a textů) Eddieho Veddera by byl poloviční.

Další vynikající Unplugged. Alexovi Colettimu z MTV se podařilo kapelu Alice in Chains pozvat opravdu na poslední chvíli - bylo to jedno z posledních Laynových vystoupení na veřejnosti, i když zemřel až o pár let později. Trochu mi připomíná koncert Nirvany. Oba tihle hoši geniálně poznali, které skladby budou znít akusticky nejlépe a proto se jejich Unpluggedy zapsaly do historie. Nikdy nepochopím, jak může člověk, který je v drogách až po uši, podat sice ne bezchybný, ale přesto úžasný výkon. A hlas měl pořád silný. Jako duo s Jerrym byli nepřekonatelní, já vůbec nepoznám, kdy ho Jerry střídá plánovitě a kdy improvizuje. - I dnes si je ráda poslechnu, i když s tím černouškem už je to o něčem jiném.

Náhodou to tu Orlandovi docela šlo. I když si spousta lidí myslí, že ne. Sedí mu historické role, v současných je to bída. Docela zajímavé, jak se hodně liší hodnocení. Příběh i myšlenka filmu mě zaujala a i přes délku filmu jsem ho celý shlédla, aniž bych se nudila.

Mám ráda dokumenty o komkoliv, kdo je něčím výjimečný a zajímavý, proto jsem shlédla i tento film. Svět F1 neznám, nikdy jsem neviděla jediný závod v celku, ale pamatuju si na komentáře ve zprávách o problematickém soupeření Ayrtona Senny s Alanem Prostem. Pamatuju si taky na zprávu o jeho smrtelné nehodě. Tento dokument, byť vědomě oslavující jednoho z nejvýraznějších jezdců F1, se mi moc líbil. Řemeslně perfektně zvládnutý, ukazující Sennu jako emotivního Latinoameričana, hluboce věřícího, i trochu komplikovaného. Nejvíc na mé city nezahrál závěr, ale spíš popis jeho prvního vítězství v rodné Brazílii, a záběry ze stupňů vítězů, kdy kvůli přetrvávajícím křečím ze závodu nemohl zvednout vlajku, pohár, šampaňské...ale přesto to dokázal, protože chtěl svým spoluobčanům tento zážitek dopřát. Tento moment vystihl jeho osobnost dokonale. V delší verzi je velmi zajímavé vyslechnout komentáře zainteresovaných lidí s odstupem 16ti let.

Tři hvězdičky za parádní výpravu a pohled na Hugha Jackmana. Ale jelikož jsem u toho usnula, už fakt nemůžu víc.

Jak správně píše kleopatra: za Stuarta Townsenda a Benátky...jinak nic.

Velmi, velmi silný příběh. Ten film není vůbec naivistický, ani roztomilý, je mnohými zde nepochopený. Jeho hlavním tématem je snaha milujícího otce nejen zachránit svému synovi život, ale především mu zachovat duševní zdraví. Podařilo se mu to za tu nejvyšší cenu. Vynikající herecký i režijní výkon Roberta Benigniho, ti dva oscaři mu právem patří.

Členové kapely Pearl Jam prý neměli vůbec v úmyslu vytvořit tenhle dokument, přemluvil je k tomu jejich obdivovatel a přítel, novinář a režisér, Cameron Crowe. Podle slov režiséra nevznikal lehce, hudebníkům se do vzpomínání na události, které s kapelou zažili za 20 let existence, příliš nechtělo. Dokument vznikal takovým způsobem, že Crowe zpovídal a natáčel jednotlivé členy každé zvlášť a když si pak společně film promítli, kolikrát podle jeho vlastních slov ..."nezůstával v místnosti žádný kyslík..." :). O kritické momenty v kapele (vyhazov Dave Abbruzzeseho, Mikovu závislost, krize kolem roku 1996) se jen lehoučce otřel, ale tohle skalní fanoušci ví a neskalní to vědět nemusí. Nakonec se vše podařilo skvěle. Závěrečná píseň Alive, prostříhaná historickými záběry, ukázala, jak tahle kapela uzrála - jako to víno, které Eddie Vedder pije na koncertech...:). Cameron Crowe o nich říká: "Každý správný rockový příběh prý končí tragédií, ale ten jejich tragédií začal. A to je příběh Pearl Jam. Je to příběh o radosti. Je to příběh o životním stylu, který jim ušetřil další tragédie. " Strašně jim přeju, aby jim to vydrželo až do důchodu....