Vančura

Ačkoli to obsahuje spoustu kouzelných momentů (nadšení dětí z pirátského přepadení, Porcovo líčení jeho prasečí proměny...) a 17 letá Fio si v roztomilosti nezadá s hrdinkami starších Mijazakiho filmů, přesto jsem se neubránil lehkému zklamání. Subjektivně mám prostě problém s tak zvláštním hrdinou, jako je pilot s prasečí vizáží (a nesedla mi ani ta kombinace anime & noir), a zklamal mě i závěr, protože to nedopadlo tak, jak bych si přál (tedy v duchu klasických příběhů o krásce a zvířeti). Takže navzdory krásné animaci a všem přednostem snímku jsem k němu bohužel cítil odstup (možná i protože mi to přijde jako snad jediný Mijazaki, který není moc vhodný pro dětského diváka - ostatně zde v komentářích se opakovaně objevuje názor, že je to jeho nejdospělejší film - a pro mě je to asi příliš velký nezvyk).

Fajn příběh a super obsazení, přesto si myslím, že z toho šlo dostat ještě víc - některé motivy a zvraty tam vyšumí trochu do prázdna (např. překvapivá informace, že Alex je novinář, kterého šéf vyšle na místo činu, šla určitě využít mnohem víc, než jen pro jednu kratší sekvenci), dávkování informací mi přišlo poněkud nepřehledné (není vždy jasné, co která postava ví), a konečně i tempo filmu mi přišlo poněkud nevyrovnané a střídají se tam poněkud nezáživné pasáže a naopak velmi zábavné. Pro seznámení s raným Boylem a McGregorem to ale každopádně funguje víc než dobře.

Alžběta Báthoryová je nepochybně divácky vděčný námět, v tomto zpracování jsem se k tomu ale stavěl rezervovaně. Primitivní animace mě moc nenadchla, v některých momentech to má fakt divný humor (pták používající deodorant - a vlastně celkově mi ta kombinace hororu o sériové vražedkyni a roztomilých zvířátek přišla jaksi bizarní a nepatřičná), a především jsem vůbec nepochopil ten ústřední moment, který vysvětluje Alžbětinu proměnu jako následek dobrovolného darování vlastního srdce (doslova) muži ze srubu, do kterého se pravděpodobně zamilovala, a který se jí později její srdce pokouší vrátit, ale bezúspěšně. Proč s ním vlastně nemohla zůstat a proč ho musela opustit? Jaktože si mohla vyndat srdce z hrudi a dál po tom žít? Proč toužila po mladistvém vzhledu, když se stejně neměla komu ukazovat a o přízeň mužů jí nešlo? Film vyvolává hromadu otázek, na něž odpovědi nedává. Přitom po většinu doby tam hraje úžasná hudba a místy je to skutečně strašidelné, takže se nemůžu ubránit dojmu, že pokud by se to drželo čistě jen hororového žánru (třeba jako Kábrtova Svatební košile) a mělo by to propracovanější kresbu a vypustila by se z toho všechna ta zvířátka a blbinky okolo (a klidně to mohlo mít poloviční stopáž), přišel by mi výsledek mnohem lepší. Takto zůstalo bohužel jen někde na půl cesty.

Z počátku mě to moc nebavilo a trochu mě odrazovala ta dvouhodinová délka, ale postupně mě to zcela okouzlilo, a to jak samotným motivem tajemného létajícího města a jeho krásným výtvarným pojetím (+ ti fascinující roboti!), tak i sympatickou dívenkou Sheetou, která je stejně roztomilá, jako ostatní Mijazakiho animované hrdinky. Za zmínku stojí též nádherný soundtrack a dojemný závěr, který člověka vyloženě potěší na duši. Trochu mě mrzí, že jsem Mijazakiho filmy neznal už v dětství, ale možná o to víc je teď pro mě zážitek objevovat je na stará kolena a těšit se z jejich krásy.

Dodnes si pamatuji můj dětský šok z toho, když to premiérově šlo v telce - Arabelu hraje jiná herečka (!), Menšík je po smrti a ze Sováka, Brodského a Filipovského jsou starci nad hrobem (naopak 44 (!) letého Zedníčka a 55 letého Nárožného seriál vydává za dědky, což je přinejmenším komické), z Honzíka s Mařenkou jsou dospělí lidé (jejichž vzájemný vztah je v celém seriálu tak nepochopitelně cudný, až s tím o to více kontrastuje jejich nečekané finální rozhodnutí spolu bydlet jako milenecký pár, což u vdovy Majerové vyvolá podobně nepochopitelné zděšení), z Xenie je najednou kladná postava, mnohem více prostoru zde má postava Fantomase jakož i zcela nové postavy (Pompo, Papp, Natálka, Roxana, Karel s Hyacintem...), a v případě Rumburaka zde zazní překvapivá informace, že má smůlu na ženský, protože byl mj. ženatý s krasobruslařkou, která mu utekla s trenérem, čímž seriál vtipně navazuje na filmový spin-off z r. 84, a narážek na tento snímek je v seriálu víc, a dokonce se v seriálu i objevuje jedna postava z filmu, a sice inženýr Zachariáš, který Arabele pomáhá s vývojem Arafonu, ačkoli mu zůstala nenávist ke zvířatům (seriál ale kupodivu nijak nepracuje s filmovou kouzelnou formulkou pro přesun do světa pohádek, a místo ní ji nahrazuje Fantomasovými vynálezy, které často dublují funkce cestovního pláště a kouzelného prstenu z původního seriálu). Když ale opadlo to zděšení z příšerné první epizody, rychle jsem tomu přišel na chuť, a každý týden netrpělivě očekával další epizodu (a platonicky zbožňoval milionářskou dceru Natálku). A když jsem si to teď po 30 letech pustil znovu, zjistil jsem, že mě to baví úplně stejně jako v dětství, a ještě se z toho mezitím stalo úžasné devadesátkové retro, které nádherně zakonzervovalo podobu dobových aut, pražských ulic, bydlení, účesů, oblečení (ta děsivá mikina Mařenky, kterou nosí v celém seriálu!) apod. Přijde mi kupříkladu dnes zajímavé, že snad všechny interiéry v tom seriálu jsou extrémně devadesátkově hnusné, což asi nejvíc platí o bytě Petra s Arabelou, ale překvapuje mě to i u vily pana Pappa, která mi tehdy přišla jako vrchol luxusu, a dnes žasnu, jak odporně vypadala uvnitř (nemluvě o komických detailech typu, že ač je Papp v seriálu vydáván za superbohatého člověka, který má dokonce vlastního sluhu - analogicky k pohádkovému králi coby král hraček ve světě lidí - tak jeho venkovní sezení představuje nejobyčejnější bílý plastový stůl s plastovými židlemi, který by se hodil tak maximálně někam na chatu - podobných bezděčně komických či nepřesvědčivých momentů je tam více). A ačkoli chápu nízké hodnocení, které si to zde vysloužilo, a souhlasím s tím, že to byl Vorlíčkův sestup dolů (a například všechny scény s děkanem a docentkou jsou extrémně stupidní), přesto mám toto pokračování v podstatě stejně rád jako původní seriál, a a možnost ho znovu vidět po tolika letech mi připravila velmi příjemný návrat do dětství, ze kterého se jen velmi neochotně vracím zpátky.

Přiznávám, že jsem vůči tomu měl nejdřív značné předsudky - možná o to víc jsem pak byl příjemně překvapený, jak moc se mi to nakonec líbilo. Ačkoli je závěr samozřejmě dokonale předvídatelný (a nevyhnulo se mu ani to stupidní americké klišé s tleskáním čumilů), stejně je megadojemný, a vůbec celý film je prostoupen neuvěřitelně pozitivní atmosférou, která člověku vyloženě dodá optimismus do života (byť mi úvod filmu přišel naopak strašně depresivní kvůli tomu všemu, co se hlavní postavě děje). Queen Latifah, respektive její postava, je prostě strašná sympaťačka, kterou si člověk nemůže nezamilovat a nedržet jí celou dobu palce, aby vše dobře dopadlo. Pro českého diváka je zde navíc samozřejmě ten "bonus", že je to dějově zasazeno do hotelu Pupp v Karlových Varech a že se tam vyskytuje pár českých herců, což je opět pro člověka, který si to pustí naslepo, velmi nečekaným - a milým - překvapením.

Jméno Džundži Itó mi až doteď nic neříkalo, v bídné nabídce Netflixu ale toto vypadalo docela slibně, tak jsem tomu dal šanci, a nakonec se k tomu stavím spíš rozporuplně. Určitě to má něco do sebe, animace je perfektní (byť mi vadila pro mě nepochopitelně vysoká míra statických obrázků) a pár příběhů se mi celkem líbilo, ale vadila mi ta forma, jakou je to podané (jak to, že jsou ve většině epozod scuknuty k sobě dva zcela nesouvisející příběhy, tak to, že závěr většiny příběhů je protivně useknutý, bez nějaké výraznější pointy). Občase se mi tam i vkrádala nuda. Trochu problém jsem měl i s tím samotným hororovým stylem - ta bizarní strašidelnost mi byla spíše nepříjemná, a občas jsem nevěřil svým očím, jak někdo mohl takové šílené výjevy vymyslet. Nicméně když jsem zjistil, že autorovi už vyšlo i pár knih v češtině, zatoužil jsem je vzít do ruky, protože mi to možná na papíru sedne víc, a protože to na mě pořád působí dojmem, že to má v sobě snad všechno, abych to zdánlivě miloval - v případě netflixovského seriálu se tak ale nestalo.

Dlouho jsem váhal, jestli to chci vidět, ale nakonec zvědavost zvítězila a pustil jsem si to jakoby "ze studijních důvodů", protože mě téma starých továren trochu zajímá. A určitě je to kvalitní dokument a muselo to dát strašný práce a přináší to i nějaký nový pohledy a tak, ale osobně mi to přece jen přišlo v této podobě dost nezáživné - jednak jsem původně myslel, že to půjde fakt jen po historii jednotlivých podniků, takže mě překvapilo, kolik dalšího kontextu se s tím svezlo (a místy mi to fakt přišlo informačně přehlcené a moje pozornost se už nechytala), a jednak mám alergii na servírování informací stylem mluvících hlav, a zde jich je skutečně požehnaně (trochu jsem u toho žasnul, kolik se u nás uživí historiků, protože v tom dokumentu jich skutečně figurují desítky), a navíc jsou jejich promluvy do kamery podané stylem, že za nimi běží zcela redundantní obrázky z aktuální výroby v té které fabrice, u čehož jsem si připadal dost nepatřičně, protože nechápu, kdo dal Bystřičanovi právo točit obyčejný lidi v jejich práci a používat to jako ilustrační záběry pod žvanění historiků - fakt mi ta forma nesedla, byť obsahově je to bez debat velmi hutné a informačně přínosné. Navíc mi byl strašně protivný voiceover Zbyška Horáka, ale chápu, to je čistě můj osobní problém, že nesnáším jeho hlas i dikci.

Vizuálně mě to úplně ohromilo a byl jsem z toho paf (obzvlášť z těch animovaných sekvencí), ten požitek z dokonalého obrazu a zvuku zde byl skutečně mimořádný. Billie Eilish mám rád už dlouho, a když jsem navíc viděl, že to režíroval Rodriguez (!) a že orchestr diriguje Gustavo Dudamel, což je manžel mé nejoblíbenější herečky M. Valverde, tak už jsem si skoro připadal jak v útulné společnosti starých známých. Navíc něco, co se jmenuje A Love Letter to Los Angeles, nemůžu už z principu nemilovat (podobně jako titulní píseň Happier Than Ever, která je podle mě zatím asi to nejlepší, s čím BE přišla).

Působilo to na mě trochu jako vykrádačka Gran Torino (před projekcí jsem ještě nevěděl, že to je remake filmu Muž jménem Ove, což ho dodatečně ale v mých očích deklasovalo ještě víc), respektive pokus vystavět divácký hit z podobných ingrediencí a ozvláštněný tím, že hlavní postava jeví zřetelné známky lehkého autismu, resp. Aspergerova syndromu (sociální a komunikační neobratnost, dodržování rituálů, omezená mimika, preferování samoty, intenzivní zájem o motory a mechanické stroje, úzkostlivé lpění na pravidlech, geometricky zarovnané odhazování sněhu...), což ve filmu není kupodivu nijak tematizováno (zazní tam pouze informace o jeho zdravotních problémech se srdcem, což nakonec má i zásadní vliv na finální rozuzlení). V kinosále jsem občas slyšel dojaté posmrkávání a vůbec jsem se tomu nedivil, i já jsem byl trochu naměkko. Přesto mi přišlo, že Ottovi v životě všechno spadlo do klína až moc snadno, resp. že si to autor předlohy značně ulehčil, aby ten příběh sděloval to co chtěl - mladého Ottu sbalila sama jeho budoucí manželka, navzdory jeho zoufalé nepoužitelnosti v seznamování, a starému Ottovi se "bezpracně" do života hrnou noví přátelé, domácí mazlíček, netrpí bytovou ani finanční nouzí (když se mu zachce, koupí si nové drahé auto), a ani ty opakovaně sebevražedné pokusy mu samozřejmě nikdy nevyjdou, aby si mohl v závěru uvědomit, jak je život vlastně fajn, navzdory smutnému údělu vdovce (k naprosto kýčovitému happy endu by už chybělo snad jen to, aby si v závěru našel novou partnerku). Když to shrnu, neříkám, že je to špatný film, ale na můj vkus až moc sází na prověřené cestičky, jak z diváka dostat kýžené emoce, a na tenhle kalkul se mi nikdy moc přistupovat nechtělo.