Vančura

Od autora excelentního Dne v Jurjevu ani nešlo čekat špatný film - Serebrennikov je v současnosti rozhodně jedním z nejtalentovanějších režisérů v Rusku. Nevěra je zvláštní film - ve fragmentárně vyprávěném ději je toho spoustu nevyrčeno a divák si může jen domýšlet; některé scény navíc zdánlivě nedávají smysl (auto, které nepochopitelně najede do lidí na zastávce, policejní vyšetřovatelka, která od obviněného vyžaduje polibek, atd.). Když se k tomu přičte takřka 2 hodinová stopáž a pomalé tempo děje, vychází z toho film, který určitě nebude pro každého. Mně se ale líbil moc - bavily mě obě ty ruské fešandy v hlavních rolích, jakož i krásná kamera a celkové vyznění, které skýtá hodně látky k přemýšlení. Při sledování se mi spontánně vybavila vzpomínka na jiný ruský snímek Milenec, který se také věnuje tématu nevěry, jeho styl vyprávění je ale na rozdíl od Nevěry nekomplikovaně chronologický (a celkovým laděním je mnohem pochmurnější) - snad i proto se mi do vkusu trefil o něco víc - Nevěra mi přece jen přišla trochu zmatená a obtíženě uchopitelná. UPDATE 11.5.2020 - Na podruhé se mi to líbilo o něco míň - přišlo mi, že se v tom filmu prostě děje příliš mnoho divných věcí a byl jsem z toho poněkud otrávený (jako třeba scéna, v níž se vdova zuřivě holí po celém těle strojkem po prvním manželovi a dokonce pozře několik jeho chlupů, které po něm zůstaly v koupelně). Nejvíc divný je asi ten zlom cca. ve 2/3 filmu, kdy dojde k posunu děje vpřed o několik let, aniž by to bylo jakkoli řečeno, a člověk kvůli tomu prožije malý otřes, kde se tam vzala nová postava druhého manžela (všechny postavy ve filmu jsou mimochodem bezejmenné, což je další divný rys toho filmu). Takže jak říkám, není to film, který by byl po chuti každému, a Serebrennikov to svému divákovi rozhodně neulehčuje; na druhou stranu mi přijde zajímavé, jak dokázal tak banální námět o manželské nevěře ozvláštnit do formy, která se rozhodně vymyká obvyklým standardům, na které jsme zvyklí.

Strašná blbost, ale stejně jsem to chtěl vidět, protože mě zaujal námět, a mám rád herectví Jirky Langmajera, který je zde excelentní jako vždy (byť nastupující stáří už je na něm znát). Minimálně zpočátku mě to hodně bavilo - některé scény jsou fakt vtipné - ale postupně, když mi docházelo, jak moc je ten film špatný, můj zájem o něj opadal - a v momentě, kdy se děj přesunul na Kanáry, už jsem se v tom dokonale ztratil a nechápal jsem, o co tam jde - a bylo mi to vlastně i jedno. Co mě na tom filmu potěšilo, byla skutečnost, že se tam vyskytuje spousta hezkých holek, ale jinak je to vážně hrůza - scénář je naprosto debilní a od reality odtržená slátanina, a herectví některých jedinců je jedna velká katastrofa (Gondíková, Kubelková). A celkově mám z toho hodně špatný dojem, a vadilo mi, jak je ten film prolezlý product placementem. Nevidět ho, člověk o nic nepřijde.

Není to film dle mého gusta a během jeho sledování jsem dlouho odolával, abych šel za těmi emocemi, které to ve mně chtělo vyvolat - nakonec mě ale přece jen dostal a titulní postava si získala mé sympatie - když v závěru vítězně odchází se svými dětmi, člověk jí nemůže nedržet palce, protože její kuráž je skutečně obdivuhodná. Je to film, který ví, co chce říct a jak toho dosáhnout, čehož si cením, ale přesto jsem měl pocit, že občas je toho fakt už moc - mám na mysli to, čím si musí Precious projít. Občas jsem se dokonce neubránil smíchu, protože se to podle mě přehouplo až do nechtěné směšnosti. Co mě ovšem na tom filmu dostalo bez výhrad, byla postava učitelky v hereckém ztvárnění Pauly Patton - její úchvatný zjev mě zcela okouzlil a v té roli si ji prostě nejde nezamilovat, tak moc je v ní skvělá, a tak moc je její postava skvělý člověk. Což lze však na druhou stranu brát i jako určité negativum filmu - všechny postavy mají dosti černobílé charaktery: buď jsou naprosto kladné nebo dokonale záporné, nic mezi tím. (V případě matky se to dosti změní až v drásajícím závěru, kdy jsou její motivace konečně vysvětleny). Čili, jak už jsem řekl, osobně takové filmy nevyhledávám a není to můj cup of tea, ale když už jsem se k němu dostal, dost to mnou otřáslo a budu to z hlavy dostávat dlouho. Když nic jiného, člověk si u takového filmu minimálně uvědomí, jak se má dobře - ve srovnání s tím peklem, kterého je v tom filmu svědkem, se prostě najednou většina starostí jeví strašně malicherně.

Není to špatný film, ale osobně mi moc nesedl. Navzdory relativně krátké stopáži se mi to zdálo úmorně dlouhé (sledovat tu paralelu mezi životy 2 hlavních postav mě jednoduše nebavilo, protože toho zase tolik splečného nemají - s výjimkou toho, že jsou obě těhotné), ladění obrazu do studených barev mi přišlo tak nějak zbytečné (resp. samoúčelné), a neoslovilo mě moc ani obsazení (ten film působí zvláštním "feministickým" dojmem, protože se v něm muži téměř nevyskytují, nebo zde mají jen marginální význam - milenec policistky, otec Petry). Nejvíc mi na tom ale asi vadilo to celkové vyznění - co si z toho filmu má člověk odnést? Že v našich životech hraje roli náhoda a že za chyby by se mělo platit? Ech, na to by vážně jeden nepřišel... Woody Allen ve filmu Match Point sděluje totéž, ale dochází ke zcela jinému, cyničtějšímu závěru - a snad i proto je mi bližší (protože závěr Výstřelu na mě působí skoro až přeslazeně). Za mě dojem dosti zbytečného večera v kině.

Výtečná věc, která mi hodně sedla. Bavilo mě to hlavně po vizuální stránce - některé scény jsou obrazově vyloženě skvostné - a potom i soundtrack - perfektní hudební podkres skvěle doplňuje vyznění některých scén. Scarlett Johansson taky velmi dobrá - časy, kdy jsem z ní šel do mdlob, už sice minuly, ale pořád se mi na ni dívá příjemně, byť vidět ji v té černé paruce je docela nezvyk (a vyloženě jí to nesluší). Sice jsem tam asi ne všechno pochopil, a občas se mi tam vkrádaly nepatrné náznaky nudy - hlavně v opakovaných záběrech na SC, jak řídí tu dodávku - ale jinak za mě velmi příjemné překvapení - ten film určitě není pro každého, ale mně se do vkusu trefil. Předlohou jsem nedotčen, ale celkem jsem teď dostal chuť si to sehnat - nemuselo by to být špatné čtení.

Na podruhé už mě to tak nebralo. Přišlo mi, že je tam příliš nelogických věcí, obsazení je celkem slabota (Josh Hartnett rozhodně není žádný velký herec), a ani samotný závěr už u mě moc nefungoval, když jsem ho znal předem. Navíc mi přišlo, že ten film i trochu vykrádá Carpenterovu Věc, hlavně ze začátku. Filmu ovšem nelze upřít slušnou atmosféru, fajn efekty i masky, a spoustu výborných momentů, které z toho nakonec dělají velmi příjemnou odpočinkovou podívanou. Komiks mi přišel lepší, ale i filmová adaptace má své kvality, kvůli nimž určitě stojí za vidění.

Po všech stránkách průměrný film, který mě ničím nezaujal, naopak jen umocnil můj dojem, že horor je v současnosti asi nejpokleslejší filmový žánr. Obsazení no name herci nijak nenadchne (s výjimkou zestárlé Marie Bello, která pod svými vráskami dává už jen matně tušit, že jsem ji kdysi za jejích mladých let obdivoval v seriálu Pan a paní Smithovi), triky působí hodně nízkorozpočtovým dojmem, scénář žádnou větší filmařskou invencí zrovna nehýří, a samotná atmosféra i celkové vyznění filmu je postaveno v první řadě na infarktových lekačkách, které já osobně fakt nemusím. Nenároční fandové žánru si u tohoto filmu asi přijdou na své, ale osobně od kvalitního hororu čekám přece jen něco víc. Psát o nějakém zklamání by však u mě nebylo na místě - od toho filmu jsem už předem žádná velká očekávání neměl, což se v posledku i potvrdilo - je to jen další přiblblý horor, jakých se dnes točí mraky a po kterém za chvíli ani pes neštěkne.

Těžko k tomuto filmu dodat po letech něco nového, tak za mě jen pár subjektivních postřehů - psaných bezprostředně po dočtení stejnojmenné Hrabalovy předlohy a druhém zhlédnutí Menzelovy filmové adaptace. Dějová linka ze současnosti (s Kaiserem) mi přišla lepší než ta retrospektivní (btw. samotný scenáristický nápad rozdělit film na dvě dějové linky ze současnosti a minulosti se mi velmi zamlouvá - kniha je oproti filmu vyprávěna chronologicky) - Ivan Barnev mi typově do hlavní role celkem sedl, ale vadilo mi, že byl předabován Kaiserem, a nesedlo mi tam víc věcí. Ačkoli je z toho filmu znát, že musel stát (na české poměry) docela dost peněz, stejně na mě občas nepříjemně působil, jakoby byl šitý rychlou jehlou - z textu předlohy toho bylo navíc samozřejmě spoustu vypuštěno (mj. dítě hlavní postavy či sexuální explicitnost některých pasáží, byť se to ve filmu holými zadky a prsy i tak jen hemží). Celkově na mě ta retrospektivní linka strašně působila dojmem, že se chce jakoby vézt na líbivé (a falešné) nostalgii po idealizovaných časech první republiky, což bylo příznačné i pro řadu předchozích Menzelových snímků, hojně dodnes reprízovaných v televizi. Jakoby měl člověk skoro povinně jihnout, jak to bylo všechno tenkrát lepší a tak nějak nevinnější - což zrovna u mě nefunguje, je mi to spíš protivné, a obecně vlastně ani moc nechápu, proč si monopol na Hrabala zabral zrovna Menzel - zrovna u tohoto filmu podle mě platí, že je tak špatný ze 2 hlavních důvodů - 1) protože už Hrabal v době jeho vzniku nebyl naživu a nemohl se podílet na scénáři, a 2) protože Menzelovy tvůrčí síly jeví s nastupujícím stářím znatelný úpadek, který se bolestně projevil naplno v děsivě špatných Donšajnech z r. 2013. Možná je už na čase, aby pověsil kariéru definitivně na hřebík (pokud to už nedělal) - v nejlepším se má přestat, jak se říká. Přes všechny výtky, které bych k tomu filmu našel (mj. mizerné herecké výkony představitelů některých rolí, špatná úroveň trikových záběrů, odklon od ducha literární předlohy), mě však přesto i podruhé bavilo ho sledovat, a navzdory dlouhé stopáži jsem se u něj ani chvíli nenudil - mj. i díky tomu, že se tam vyskytuje tolik hezkých holek (Petra Hřebíčková jasná TOP), a že někteří herci jsou vážně výborní (Zdeněk Maryška, Oldřich Kaiser, Milan Lasica, Marián Labuda, Martin Huba), takže za mě nakonec relativně velkorysé 4 *, ač cítím, že by si ten film spíš zasloužil 3* i méně.

Film jak z jiného světa, a to doslova - spousta věcí v tom filmu se vzpírala mému chápání (už jenom samotný začátek, kdy všichni prchají z hroutícího se domu, aniž by se někdo pozastavoval nad tím, proč se ten dům vůbec hroutí, a jak k tomu mohlo dojít - je tam sice záběr na nějaký bagr podemílající základy, ale tím se pořád nevysvětluje, proč ničí dům, ve kterém žije spousta lidí - to je fakt íránská realita, že vám jednoho dne zbourají barák, aniž by se vás někdo na něco ptal?). Když se ale zkusím oprostit od kulturní bariéry, nemám za sebe problém napsat, že mě ten film v podstatě dostal. Má to hutnou atmosféru, herci jsou velmi přesvědčiví, a bavilo mě to od začátku do konce (byť mi to na můj vkus přece jen přišlo trochu dlouhé - možná bych z toho vystříhal ty scény na divadle; a potom mi taky trochu vadilo, že se tam vůbec neukáže ta předchozí nájemnice, ačkoli se o ní neustále mluví). A přišlo mi, že je to skutečně hodně podobné Rozchodu Nadera a Simin - oba filmy sledují manželskou dvojici, jejíž vztah prochází krizí, na pozadí íránských reálií (což mj. obnáší to, že většina lokací vyhlíží poměrně neutěšeně, a kde - opět k mému neobyčejnému údivu - po ulicích jezdí v převažující míře samé Peugoty 206 - to tam jiná auta nemají? zaujalo mě to už u Rozchodu Nadera a Simin, kde jsem si toho všimnul taky). Celkově si nemyslím, že by na tenhle film u nás přišlo do kina nějak moc lidí, ale cílovka, která na něj vyrazí a která je podobným filmům otevřená, by si to měla myslím docela užít. Za mě to byl rozhodně zajímavý divácký zážitek.

Do toho filmu jsem se zamiloval už při zhlédnutí traileru, protože mi došlo, že to bude stejná pecka jako loňské filmy Noční můra a Neon Demon, které mi připravily podobně výjimečný divácký zážitek a ze kterých žiju dodnes (btw. považuji za symptomatické, že si všechny tyto 3 filmy na ČSFD vysloužily relativně nízké hodnocení, protože jdou hodně proti většinovému vkusu a jednoduše nejsou pro každého). Raw pro mě v první řadě znamená velký objev v podobě herecké představitelky hlavní role - Garance Marillier mě bezmezně nadchla a vpíjel jsem se očima do každého záběru na její výjimečný zjev. Jaké úchvatné stvoření, jaká fantastická role! Dál mě ten film naprosto dostal svým výtvarným pojetím a delikátním sountrackem - při některých scénách jsem v kině umíral blahem. A konečně - v momentě, kdy ten film v samotném šokujícím závěru konečně vyloží všechny svoje karty a konfrontuje diváctvo s bezprostřední hrůzou z prolomení jednoho z posledních tabu v naší kultuře - jsem seznal, že mě naprosto dostal a že mu prostě nemůžu nedat plné hodnocení. Když následně naběhly závěrečné titulky na červeném pozadí a celý kinosál se zalil zlověstným krvavým přítmím, vrcholně jsem si užíval ten výjimečný zážitek, kterého jsem byl svědkem. Narazit v kinech na takový film se poštěstí 1-2 krát do roka a díkybohu za to. A zrovna tomuto filmu už nikdo neodpáře ještě jedno specifikum - je to myslím první film v mém životě, u něhož jsem zažil, jak se někdo v kině pozvracel (jakási nešťastnice o dvě řady přede mnou - myslím, že ta na ten film taky jen tak nezapomene, haha).