F.W.Colqhoun

Prostory [sauny] jsou společný? A jsou i oddělený? Popularitě filmů tematizující neběžné sexuálně identitní trable rozumím - osudy postav zrcadlí v aplifikované podobě úkoly, s nimiž se v éře posedlostí souběhu sama se sebou musí popasovat každý divák; snad i ten, který si může dovolit tyto úkoly považovat za poněkud triviální. Škoda nastává, když film nepřináší nic, co divák nezná z banálních heterosexuálních vztahů a zavdává tak důvod k podezření, že byl ve hře přinejmenším samoúčel. Hlavní hrdinka, civilně a citlivě ztvárněná Danielou Vaga, totiž nezažívá nic moc jiného, než co by v odpovídající situaci mohlo potkat netranssexuální, o mnoho let mladší milenku muže tváří Francisco Reyese, který s brýlemi vyhlíží ironicky jako kdosi na průsečíku Jeremy Ironse a Woodyho Allena. Spíše tedy Una mujer regular :-). Řemeslný způsob, kterým se zhošťuje přiblížení stresu z náhlého úmrtí staršího, milovaného partnera je nicméně slušný, decentní a poučný. Psychologická linie si drží úroveň a divák přehlcený almodóvarovkými excesy uvítá, že jich není moc, i když vůle zjevně byla, např. v podobě tanečních čísel. Santiago (de Chile, nikoliv de Compostella) navíc vypadá jako moc zajímavé město... :-)

Denis Villeneuve uměl v nezávisláckých časech snímat sněžení přinejmenším stejně krásně jako za krvavé prachy v Blade Runnerovi 2049. Pseudodokumentární pojetí rekontrukce masakru na polytechnice se moudře vystříhává prvoplánovému hraní na city, jakož i svůdnému pojetí filmu jako survival hororu. Villeneuve moudře nechává promlouvat to podstatné - výjevy školní rutiny, která ničím nevarovala, reprezentativní postavy svědků, obětí i aktivních účastníků. Skrze zanechané dopisy se dostane štědrého prostoru i strůjci jatek a je jen na divákovi rozhodnout se, jak moc byly motivy racionální. Distanc podtrhuje černobílý vizuál. Když ve studijní atmošce v aule a u kopírky k masakru skutečně dochází, je divák svým způsobem překvapen přesto, že věděl, na co do kina jde. Navození surreálného dojmu dostavivší se smrti a konkrétně této její podoby jsou největším uměleckým úspěchem filmu. Důkladná expozice polytechniky v rámci možností mile připomíná "barbarské" časy, kdy se psalo na papír a studovalo z knih.

Žena řidiči: Co to děláš? Zahejbáme přece... Filmy Věry Chytilové dělí obvykle lidské bytosti do dvou kategorií: Ženy a muži: první jsou naivní, druzí ubozí. Chlapi smilní z bytostně nedospělé sobeckosti, ženy z lásky, všichni páralovsky hodně. O spravedlnosti v soudu sice nemůže být řeči, málokdo z českých režisérů měl a má ale takové koule obcovat s pravdou. Přinejmenším s jednou z nich :-). Film prezentuje dialektiku muže a ženy jako hru a odhaluje tak tu polovinu pravdy, která je Chytilové bližší. Hra je ale možná pouze na základě dobrovolnosti a svobody. Ve válce pohlaví, ať tomu ženy věří nebo ne, dělají obě strany, tedy nikoliv jen ta jedna, pouze to, co musí. Chápu ale, že takhle bylo snazší se na muže hněvat a koneckonců proč ne, když je výsledek taková sranda. Kdo má rád ženy, tomu se bude tento typicky ženský film líbit. Myslím, že to budou tedy paradoxně opět muži. Nesnaž se být inteligentní, prosím tě. Víš, že to nesnáším.

Už nemám nervy furt někoho do něčeho tlačit. Arnošt Pánek, muž z okresu na jihu, je předseda za zenitem, který z kanceláře, z níž může pozorovat kapli sv. Šebestiána na Svatém kopečku, pase stádečko nohsledů, na které by se rád spolehl už je proto, že sám na sebe nemůže. Když jeden z nich oprcá za chlívem čtrnáctku a začne se prát špinavé prádlo, čelí tlaku ve formě nastavování zrcadel. A to co vidí, mu nedělá radost; není zlý, není hodný, jen má jisté potíže s konzistencí postojů, plněním slibů a deficitem zásadovosti. Vlastně je daleko pokrokovějším politikem, než by se v době natáčení mohlo zdát... Film vykresluje klientelistickou praxi ve vší její nevinnosti, rodící se spíš než ze zlého úmyslu z neschopnosti, a která stejně jako její předpoklady možná nejen u nás přežívá všechny politické zvraty. Roli hlavního mravokárce ironicky představuje sedlák jménem Havel, především se všude strašně chlastá, masy víc než revoluční duch prostupuje odpudivá zbabělost. Film musel do trezoru nikoliv proto, že líčí režim jako zlý, nýbrž proto, že jej prezentuje jako žalostně slabý. Slabý ne z titulu ideologického, nýbrž kvůli ubohosti prostě lidské, která je (nám) tak nějak společná a nejspíš i věčná. Velmi smutné tak filmově hezky sledovat, jak málo se změnilo; ještě smutnější, neboť připomíná, jak málo se změnit může. Tak čest.

Všechna ta chudoba a strádání jsou jako přírodní katastrofa. Svým způsobem je to Boží vůle. Nemůžeš se stavět proti osudu. Když jdete do filmu jménem Zimní spánek, není na místě se divit, když se jen dlouze převaluje a oddychuje v duchnách zvláštně bezútěšné, bizarně nepatřičné zimní Anatolie. Až potom zjistíte, že v tom byla metoda. Ostražitost bdění poleví a nejeden začne z pod deky mumlat leccos, co by si při plném vědomí nechal pro sebe. Pod pokrývkou klasicky krásných obrazů, v komfortu nor, které vyhlížejí jako Dno pytle s obyvateli Hobitů modlících se k Mecce, je útulno za cenu značné zatuchlosti. Bergmanovská kompozice vztahů se na opulentní stopáži otočí jen o pár stupňů, ale i tak se změní k nepoznání. Vybrané způsoby a inscenace etických disputací nad dopoledním čajem osazenstva nevytíženého karavanseráje zprvu budí kulturní údiv a závist, ve skutečnosti ale připravuje odkrytí hlubokého zoufalství. Hmatatelná mnohoznačnost, zaplacená minutami nahého bytí postav v kupících se bezvýznamných situacích, obvyklé klišé termínu drobnokresba nemůže docenit; protože tohle je mikrotečka. Rozkoš odhalování v náznacích se zakládá na velmi neokázalém režisérském mistrovství. Závěr servíruje morální mindfuck, který zaskočí i diváky, kteří jinak znají nejeden scenáristický trik. Nevzdorovat zlu? Takže Židi se měli sami deportovat, aby se Hitler moc neutahal? Zimní spánek nakonec dokáže, že se v jeho nehybnosti skrývá všechno - příběh, s jehož hloubkou může soupeřit jen panující nuda, figury, jejichž dech se vysráží na okně kinoplátna, otázky, které vás nenapadly, ale které tušíte i za svými odpověďmi. Věty, jež budou na dlouho vaše. Obraz a zvuk pravdy. Film nezaostává v žádném směru. Je asi příznačné, že byl natočen v končinách, jež jsou našemu kulturnímu okruhu těsně vnější. Uvnitř jsou již velké filmy vkusem zakázány.

Prachy na studium z gamblingu, ha ha ha ha ha ha, to jsem se nasmál. Nicméně když jsem coby fanatický zastánce veřejného školství překousl skutečnost, že jsou končiny, kde může být zápletka Brlohu považována za skoro věrohodnou, dostalo se mi tak slušné absurdní zábavy, jakou aktuální upřednostňovaná poloha Willa Ferrella [táta od rodiny] umožňuje. To znamená, že jí se sice méně, než když méně okoralý, o to šílenější Ferrell coby Ron Burgundy nebo Mugatu ztrácel jakékoliv komediální zábrany, o dost víc, než umí vyprodukovat skoro kdokoliv jiný :-). Solidní duševně hygienická vymývárna.

Oni žijí! podiví se divák při setkání s partou z Frat Packu, která sice chrlí, ale už moc nenadchne a k nám dorazí spíš do trafiky na DVD než do kina. Carpenterovský umrlec tuhle Invazi zlodějů nápadů unese, aby ne, moc přetížen není ani výkony, ani vtipem a cvakaje zuby na znamení smíchu, sune se od známého začátku k předvídatelnému konci, kde se recyklovatelně rozloží na prvočinitele. Však víte, jako ta sračka.

Tak si představ žako, že zatkli Polanskiho. Zelenkovu analytickou lásku k filmu a k jeho vytváření, vyjádřenou filmem již mnohokrát, sdílím a obdivbuji, ale ani tentokrát nemiluji. Koncept, který v první polovině nechá diváky sledovat nanejvýš podezřelý film, aby druhou polovinou objasnil, jak podivnost vznikla, je chytrý a na poměry české kinematografie vyloženě hazardérský, ale přes výborné jednotlivosti netáhne, jak by mohl, kdyby Zelenka nebyl sám sebou, ale třeba Truffautem nebo Gilliamem, Myšička Leaudem a Schneiderová Annou Kareninou; nikoliv tou od titulků, nýbrž od Belmonda. Jestli mladšímu příbuznému Americké noci a Ztracenému v La Mancha něco schází, není to hlava, ale srdce resp. orgány od něj na jih, které by naplnily koncept vášní takto jen tušenou, jež příznačně česky sublimuje kaděním a rozmazáváním žluklého patosu tzv. Mnichovské zrady.

Heil Hitler!, praví české titulky pod promluvou německého důstojníka v zákopech První světové války. Chtěl jsem, aby šlo o Renoirův jasnozřivý záměr; prý jen překlep mistra překladatele... Pověst Velké iluze jako Goebbelsova filmového nepřítele č.1 dává smysl. Vojáci ani ve vřavě nepostrádají Kinderstube, střet národů berou sportovně, primitivní vlastnenectví se nepěstuje, nechybí humor a chuť na vybrané francouzské lahůdky (z židovských zdrojů). Hranice vedou mezi lidmi a mezi třídami (a i to je zpochybněno), nikoliv mezi národy. Antisemitismus je vysmíván, pár let pár let po Dreyfusově aféře žádná samozřejmost, a je navíc v jedné z nejsilnějších scén pojednán jako cosi, k čemu člověk sklouzne nanejvýš v krajní krizi, aby se za to posléze styděl; je jasné, že takhle Goebbels jeden z pilířu národního socialismu prezentovat v kinech nechtěl. Když v poslední čtvrtině filmu dochází k mezinárodnímu sblížení na nejintimnější úrovni a Žid konstruuje pro německé Mädchen model jesliček, Norimberské zákony hrozí samovznícením. Slovy sympaťáka v důstojnickém zajateckém táboře: Strengt verbotten. Film svými osmdesáti lety skrývá sílu, která by měla být znovuobjevena.

Asylum, napadlo mě hned. A ono ne. I když fandím projektům mimo hlavní studia, někdy se na výsledku ukáže, že se zamítavé stanovisko velké produkce zakládalo na opodstatněných obavách z nevyhnutelnosti průšvihu. Stalo se. Skyline Colina a Grega Strauseových, odmítnutých, leč tvrdohlavých samo-producentů, opomíjí potenciálně silné stránky filmu - rozvernou béčkovost námětu, céčkovost scénáře, autentickou ošklivost herců a další neléčitelné sudby, a bere se nesnesitelně vážně. Základní situace vykradená částečně ze Dne trifidů by přitom mohla produkovat hodně legrace, kterou Strauseovi nicméně považovali zjevně za cosi, co se k jejich áčkovému trháku nehodí a žertů se vystříhali. Hladinu oceánu nudy nezáživných dialogů defloruje jistě nezáměrně jen několik šplíchanců srandy v podobě obětování postav. Vrchol nastává těsně před koncem, když hlavní hrdina umlátí emzáckou sentinelovou píču evidentně molitanovou tvárnicí. Ještě nudnější než Mortdecai.