F.W.Colqhoun

Jestliže mi chtěli tvůrci naznačit, že Hitler nebyl (alespoň před skonem) z celé party ten nejstrašidelnější, mají bod; z Evy Braunové jsem se málem podělal hrůzou, a nesouvisí to jen se symbolickou podobou jí a mé středoškolské němčinářky. Poslední dny milovníka pejsků, pečeného masa a psychotika, do něhož si mohly jisté osobní potíže promítnout milióny oddaných fanoušků, jsou podány s odpovídající německou střízlivostí. Nejsem historik a věrohodně natočeným filmům prostě věřím, takže i mnohou dezinformaci považuji za vědomostní přínos. Bruno s rozhozenou patkou a rozklepanou ručičkou, kterého jsme mohli kdysi vidět třeba v Hoších z Brazílie, vládne, ale není zdaleka sám; někteří vedlejšáci (k Evě přihazuji ještě třebas trochu přestřeleného Pepu Goebbelse a jeho choť, která nechce žít ve světě bez národního socialismu) mu sekundují víc než zdatně. Ačkoliv se jedná v podstatě o hraný dokument, skoro tři hodiny filmu utekly tak, že jednoho skoro zamrzí, že ta válka netrvala trochu déle. Dovětek filmu, kde se dovídáme * jak to tak bývá * kolik ultimátních bláznů přežilo válku a "kupodivu" se jim podařilo zapadnout do světa slušných lidí (promiňte mi tu jedovatost), i na po-x-té funguje.

Nejvybroušenější spolupráce Scorsese + DiCaprio a taky jeden z nejvěrohodnějších trenažérů paranoie, jaký je k mání. Skvostný příspěvek do kolonky iniciačních příběhů. Při každé ze čtyř dosavadních repríz jsem objevil další trik, jímž se mnou režisér společně se scénáristou vyprcal. Celkem slušná stopáž filmu mne i napočtvrté nechala hladového. Podkres z per moderních mistrů (Ligeti, Ingram Marshall) - triumfální tour-de-froce práce s nepůvodní hudbou. Herecké výkony bez jediné výjimky perfektní. Jestliže by příběh snesl rýpání, formální a technická stránka nemohla být dokonalejší. Můj nový skoro-nejoblíbenější film.

Výtky ve smyslu, že se Sluncem takto nakládat nelze, obstojí jen v případě, že budeme předpokládat, že je to o Slunci, a jak s ním nakládat. Takže se nebudu ztrapňovat. Dannyho Boyla mám rád. I když už dávno netočí úplně nezávisle, independent-touch stále má. Obsazuje neokoukané britské herce, kteří podávají neokázalé výkony, ale když dojde na podívanou, servíruje razantněji než Michael Bay. Sunshine jsem zachytil až na DVD; škoda - scény jako "průlet kolem Merkuru" by mi v kině asi ublížily (ale v dobrém). Vedle obrazu byl Boylovou zbraní vždy skvělý soundtrack. Nejinak zde.

"Dnes už nikdo nemluví." "Je to už dávno, co jsem viděl, že by někdo na ulici zpíval..." Za mraky se mi po několikerém zhlédnutí jeví jako povzdechnutím nad tím, jaké filmy (a svět) bývaly resp. pokus o novovlnný film v devadesátých letech. Chápu, že současnému divákovi musí některé prvky jasně odkazovat k autorově mrtvici, ale když Za mraky srovnáte s Identifikací ženy nebo i staršími mistrovými kousky, zas až takový rozdíl mezi nimi není. Některé ze scén působí absurdně nejen co do textu (když Malkovich s výrazem ultimátního úchyla pronásleduje Marceau po kšeftu nebo dvojice provozující skoro-sex). Shledávali bychom na nich něco podezřelého ve filmu z éry La Notte? Pochybuji. Zadumanost filmu občas vítaně nabourávají střípky čehosi jako humoru, třeba když žena v poslední ze čtyř povídek odpoví na mladíkům dotaz, zda je spokojená, vyděšeným "nebuďte směšný". Kdyby takových ironických šlehů bylo ve filmu víc, možná by vedle nich působily nerealistické dialogy nerealisticky méně... Jenže je jasný, že Antonionimu o realitu, alespoň v běžně chápaném významu ani za mák nešlo. Tak, jak hovoří postavy, dnes už ANI VE FILMU skutečně nikdo nemluví. Na to, abychom zvládli být takhle nabubřelí, jsme moc cyničtí. Slovům se po jejich fiasku nějak přestalo věřit. Škoda. Co film od předchozích výrazně odlišuje, je přínos Wima Wenderse. Vidět Antonioniho obrazy, naslouchat jeho úvahám (mimochodem velmi zajímavé spojovací a takříkajíc klíčové komentáře průvodce filmem, Antonioniho alter ega, kdy se nám dostane třeba odkazů na Zvětšeninu) a za kulisu mít U2 / Ena je zážitek spíš zvláštní; osobně jsem byl u jeho filmů zvyklejší na sytější, méně sentimentální (anebo žádný) doprovod. Perfektní atmosféru snivého snímku podtrhuje pečlivý výběr ex- a interiérů. Mlžný italský podzim je podmanivý v každém filmu a byty, v nich se básniví nešťastníci filmu zpravidla peleší, jsou úchvatné. Že je vše geniálně, ale střídmě a střízlivě nasnímáno, se má samo sebou. Herecké výkony jsou uspokojující, ale ne všichni se s vícero-méněro recitačními rolemi poprali úplně důstojně. Zejména mladší herci občas špatně zakrývají, že svůj part chápou jen obtížně. Přes určité výhrady, které k filmu mám, se nemohu ubránit se k němu čas od času nevrátit.

Spoilery. Jó, na rodinu se nesahá, ať už je jakákoliv. Po filmu jsem sáhl z nouze, takže se nemůžu ničemu divit. Vezmu-li v úvahu jen akční složku, je to fajn důkaz, že s s brokovnicí se dají dělat (nejen filmařsky) divy. Jestli něco ve filmu něco stojí za pozornost a lze se na tom popást, je to kamera. Skoro všechno ostatní (až na 1-2 příjemná scénáristická překvapení) za moc nestojí. Dramatická první část je kýč jako hovado (kroutil jsem se už při citacích ze statistik o škodlivosti nerodinného života) a vůbec všechny promluvy šustí brakovým papírem fakt nechutně. Humor na nule, nepočítáme-li nevinné rodinné kočkování. Film je napěchován nelogičnostmi, ačkoliv v tomto směru nejsem jindy nijak náročný divák (beru to většinou tak, že stát se může leccos a motivy osob jsou temné), ale tohle se vážně nedalo (anebo jsou na tom gangsteři s anatomií tak špatně, že považují průstřel boku za smrtelný? Skoro papírové zábradlí na patrovém parkovišti? Výběr životních úspor v situaci, kdy jde po člověku policie? Že by? Urputné bolesti estetického citu mi způsobovala zvlášť hudba na bázi ukňouraného pop-rocku, načichlého country. Přestože Kevina Bacona považuji za slušného herce, tady nebylo z čeho brát. Trousit hlášky jako z odpoledního seriálu a zároveň usilovat o Oskara asi moc nejde; nejste-li Daniel Day-Lewis tedy... Mno, jak to shrnout. Nikdy víc?

ZCELA JISTĚ nejlepší Carpenterův film a s ohledem na mistrův pozdní sběr (ale zdaleka nejen v porovnání s ním) zázrak. Pamatuju si naprosto přesně, jak jsem se, tuším že to bylo posledního dubna přibližně roku 1995 (sáhl jsem toho dne na Čarodějnice spolužačce ze ZŠ na prsa, jinak bych si to nepamatoval). Když jsem se povznesen tím zážitkem vrátil domů, v televizi běželo tohle svinstvo. Doufám, že mě to nějak sexuálně nepoškodilo - ale potenciál tu byl. Za prvé: Hudba. Tuším, že Morricone jaksi těžce nesl režisérovy zásahy do partitury (dá-li se minimalistické drnkání na basu vůbec nějak zapsat), ale výsledek už nemohl lepší nemohl (naposledy jsem zřejmou citaci z hlavního motivu zaslechl v The Descent nadaného carpenterovského epigona Neil Marshalla). Za druhé: Scénář. MacReady je sice typické macho, ale Plisskenova formátu nedosahuje. Postavy skutečně mluví a herecké výkony jsou v rámci žánru luxusní. Dusno a čiročirou hrůzu odlehčuje jen svěží humor. Věřím, že si kluci během natáčení / mimo kamery slušně zablbli. Za třetí: Věc. O "hlavním hrdinovi" se za celou dobu takřka nic nedozvíme. Kdybych byl v kůži postav, poleju se na cca 15. minutě filmu benzínem a jdu si zakouřit na mráz. Geniální. Za čtvrté: Režie. Co si budeme vykládat, triky strašně zestárly, ale i když po základně pobíhají gumové hlavy s pavoučíma nohama, napětí mezi úvodními a závěrečnými titulky neklesá pod infarktovou hranici. Kdyby si Carpenter odpustil pár béčkových propriet (pistole u pasu na antarktické základně - próóóč?), bylo by to za čistých sto. Takhle je to za devadesát devět a půl.

Reprízy tohohle bijáku mi navozují pocit pohody. Bodega Bay vypadá jako hezké místo pro život - všichni jsou takoví fajn, chovají kuřata, loví ryby, scházejí se v hospůdce - skoro jako v Twin Peaks. Ale jsou tu ti ptáci, sakra. Pro Hitche mám slabost. Vždycky, když si dopřávám, se mi vybaví cosi, co prý na jeho adresu utrousil Bergman: formálně zajímavý, ale dětinský. Platí to i pro Ptáky? Nejsem si vůbec jistej. Co má ta historka s útočícími ptáky vlastně znamenat? Eko-horror? Anebo jde o něco ne-pa-tr-ne jiného...?

Spoilery!!! Tohle není vůbec špatná verze, a to překvapivě přesto, že jsem koupil DVD od Riťka Video... Mnohé z komentářů zmiňují vzpomínky na nefalšovaný dětský děs, k nimž se hlásím za sebe i za mladšího bratra, kterému v jeho cca 8-9-ti letech film věru neudělal dobře. Snímek má i ve srovnání s pozdější Coppolovou verzí, k níž chovám o něco větší respekt, skvělou gotickou atmosféru, je nabit výraznými vizuálními nápady, obdařen nečekaně dobrou hudbou (Williamse jinak nijak nezbožňuji) a odehrán kvalitními herci - Olivier mžourá jako obvykle a geniální Langella má oči doširoka tak moc, že je má na xichtě málem na výšku. Za karambol považuji těžko obhájitelné změny oproti původnímu textu, kdy dochází ve vztahu k záměně Míny s Lucy. První jmenovaná se ukazuje navíc být Van Helsingovou dcerou, nejspíš jen proto, aby se mohl režisér incestně vyřádit ve scéně, kde ji otec probodává mocným kolíkem - asi pokus o vytvoření soudržnějšího ansámblu, ha ha ha.

Jo - hodnotím film i Havla; jinak by to v tomto případě asi nešlo. Nejspíš procházím stádiem stesku po iluzi - iluzi, že vrcholný politik může být člověk a ne panák, a že může být politika i o něčem jiném, než o moci a penězích (skutečně si nemyslím, že o tom být nemá, ale určitě ne jen a pouze o tom) a imponovat lze jen podlézavostí průměrnému, které je, jak v dokumentu konstatuje pan Medek, vždy spíše podprůměrem. Pakliže se o iluzi jedná (v současnosti by tomu přesvědčení člověk mohl propadnout), Havel ji uměl navodit dokonale a já jsem mu za to ve svém stesku vděčný. Včera jsem si po cca čtyřech letech dopřál znovu 119-ti minutovou verzi a nedostupnost sestřihu, který je označován jako "SE", mne zamrzela ještě víc než kdysi - už proto, že hodnota dokumentu není jen historická, když ukazuje, jak se v jakémsi pomatení smyslů davu podařilo do politiky proniknout osobám, které si označení elita zaslouží ne jen z hlediska politiky, ale může sloužit i jako doklad jasnozřivosti některých (já se mezi ně nepočítám) a dokladem, že (a jak) to k současnému stavu nenávratně schylovalo od počátku, a mnohými označovaný snílek Havel to prostě věděl... Ale to už komentuji trochu něco jiného, a to bych musel s hvězdičkami hodně dolů. Tááákže - prosil bych zdvojnásobit stopáž!

Já to nechtěl. Přítelkyně byla nějak na měkko, odkudsi tohle vytáhla a neobvykle vytrvale se vzpěčovala mým nabídkám - ve formě "The Thing" (té původní samozřejmě). O osobě jménem Nora Efron jsem věděl jen to, že natočila Samotáře v Seattlu, kde Meg Ryan odstraňovala Tomu Hanksovi ze rektálního parazita (alespoň to tvrdí Will Farrell v The Other Guys a potvrzovala to Eva Mendes, takže to musí být pravda, ha ha ha ha ha). Film netáhne. Dokážu si představit, jak Nora vstupuje před zodpovědné osoby studia a bije se do povadlých prsů, že na to přišla: Co je zaručenější, než adaptace jednoho bestselleru? Adaptace dvou bestsellerů - v jednom! Crap. Hlavní hrdinka v podání Amy Adams se tak moc snaží být puťka, že se podezření toho, že je ve skutečnosti hrozná p*ča, málem shoduje s jistotou. Její přítel je trouba a dívají se spolu přiblble na televizi (výstup Dana Ackroyda je jedním z mála zábavných momentů filmu) nebo žerou, aby zapomněli, jak se jim nedaří. Povalují se po posteli a zvlášť ona se po ní debilně převaluje... Nechci bejt zlej, ale dokonalejší by obrázek ubohosti už snad být nemohl. Hlavní hrdinka pochopí, že nahoru se dostane jen přes ramena obrů, a tak začíná vykrádat ikonu americké kuchyně (která loupila pro změnu v kuchyni francouzské...) a psát o tom blog. Tato strana mince je rozhodně rub. Lícem je cca polovička, v níž excelují Meryl Street a Stanley Tucci, ale jen relativně, protože/přestože přinejmenším první z nich je režisérsko-scénáristickým bičíkem popoháněna ke karikatuře a druhý hraje druhý housle. Co do formy to nestojí ani za zlámanou grešli. Nuda nuda šeď šeď. Aby toho málo nebylo a diváci vždycky naprosto přesně věděli, co si mají myslet resp. jak se mají cítit (a mají-li se smát nebo natahovat), vpodstatě celým filmem nás provází příšerný zvukový kýč, za nějž nese odpovědnost jindy slušný Alexander Desplait. Máte-li chuť na romatickou komedii bez špetky originality, nadsázky a ironie, Julie & Julia je přesně pro vás.