F.W.Colqhoun

Vidět Micka Hucknalla střílet nácky není nijak překvapivé - co čekat od někoho, kdo zpívá v Simply Red? Přestože mě trochu odrazoval zdánlivě silly název (o dánském odboji nemám ánung), vášeň pro severský film nade mnou u pokladny zvítězila a jsem rád. Když pominu Pancharty, které mají s nácky společné jen kostýmy, od Černé knihy jsem asi neviděl lepší druhoválečnej film. Celé mi to trochu připomnělo Strachovu vynikající Operaci Silver A. Dokonce jsem jak podezření, jestli nápad trochu polidštit český odboj nepochází odtud. Až po shlédnutí jsem zjistil, že český dvoudílný projekt je o rok starší... "Válka mi nevadí. Alespoň bylo co dělat. Dnes už je všechno takové šedé..." zazní z úst jedné z klíčových postav a to je to, co mne na filmu zaujalo nejvíc. Němčouři jsou chytří jako opice, národní socialismus se jim zdá naivní, špičky dánského odboje s nimi kšeftují, rozkazy přicházejí u Anglie a už ve čtyřiařtyřicátém se diskutuje o tom, jak a s čí účastí budou po válce probíhat školní přednášky. Zobrazení zmatku válečného stavu, kdy jsou člověku nakonec bližší Ti, proti kterým se bojuje, se myslím povedlo fantasticky. Strašidelné je pozorovat, jak může teroristický přístup dávat smysl. Válečný film jako noir. Sladké. Jak konstatovali mnozí, vychvalovat tradičně vynikajícího Mikkelsena nemá smysl, ale minimalistický Thure Lindhardt ho * ehm * přestřílel. A co Karel? Dobrý. Ve kterém dalším filmu hrají dva Bondovští záporáci?

Popel nebo démant? A jak na to? Tuhle otázku si v průběhu jediné noci pokouší zodpovědět hlavní hrdina Maćek, prozřivší právě následkem několika okolností z válečné otupělosti, a diváci s ním. Hrdina musí volit a jaksi není jasné, která z nabízených alternativ je ta pravá... Minimalistická polská klasika, odehrávající se na jevišti několika málo pokojů, lokálu, rozbořeného kostela a louky s kapličkou, je jedním z těch filmů, které přivádějí k zásadním otázkám lidské existence (jež vyvstávají osobám v mezních situacích), navedou Vás všemi možnými směry, naznačí a - skončí. Podziękowanie. Pro ty, jimž je nastolené dilema cizí, bude film prozření, pro osoatní, kterých je pevně doufám víc, mementem a trapným připomenutím jedné ze slepých uliček lidského úsilí. Jenže co by tak asi člověk mohl chtít, že jo? Kromě morálního zmatku film předkládá v tom nejlepším slova smyslu vytříbenou režii a v rámci výše vyjmenovaných skromných exte-a-interiérů moc pěkné obrázky, které si asi vychutnáte o to víc, oč větší si dáte práci s hledáním nějaké remasterované verze; ta má stála za prd.

Spoilerů řada jako obvykle. Doufal jsem v Jamese Sadera v jeho úchylné (přirozené?) poloze. Romantické tóny saxíku mě nejdřív trochu postrašily, ale scéna s blowjobem od Susan Sarandon utvrdily... tedy utvrdily v přesvědčení, že mne instinkt neklamal. Solidní drama muže, který se zabouchl do někoho, s kým nemůže mezi "přátele" (a ženy, jež to až příliš dobře chápe) kazí nepřirozené notlivých scén (Spaderovy poblázněné návraty do postele, závěrečný výbuch vášně na prostřeném stole) to, čím film v zásadě není - totiž romantickou sračku. Když budete shovívaví, anebo budete ve správný čas na záchodě, film si lze užít, protože téma snobského studu je podáno vkusně (vezmete-li v úvahu datum vzniku, je to téměř zázrak) a hlavní představitelé zaslouží za jedna.

Bílé peklo se mi tu v různých DivX verzích válí už léta. K projekci mě vyprovokovala a)levně obstaraná trafiková originálka, b)přítelkyně s lehkou úchylkou na filmy o náccích, c)kombinace shlédnutí Útěku ze Sibiře a bratrova hodnocení, že je Bílé peklo lepší. Souhlasit jsem – musel (i když myslím, že shlédnutí čehosi na způsob „původního Weirova sestřihu“ by můj názor možná změnilo). Oba filmy spojuje nutně se vkrádajícícké divácké pochyby, zda je něco takového možné (alespoň u Weirova filmu je podložené, že nikoliv; ne že by to na sugestivnosti obou no-road-movies něco ubralo) a mytická síla vyprávění o putování. Cca 160 minut stopáže, kdy událost střídá událost, zpracuje diváka tak spolehlivě, že už ho někdy v ve třetině filmu jednoho v křesle zebou nohy a nutí ho mávat rukama a zasvěceně radit protagonistovi jak dál. Režisér a scénárista (na rozdíl od Weira) nechávají hlavního hrdinu trčet v lágru dost dlouho na to, aby měl útěk řádný katarzní účinek i za těch okolností, že uprchlíka v okolí tábora nečeká nic než zmrzlá tundra. Za jedna je dle očekávání obligátní „příroda“, což je ale v žánru pokládáno za samozřejmost. Na druhou stranu filmu trochu podráží nohy skutečnost, že tvůrci jakoby nevěděli, jestli chtějí být dokumentární, anebo se poddat pokušení vyrábět Odysseu (v tom měl Weir nejspíš jasno). Příběh nakonec není ani tak drsný, jak by věrohodnost cesty přes CCCP vyžadovala (jsme svědky odpravení jediného by-standera a všechno jde po všechna ta léta na cestě tak nějak hladce), ani tak „pohádkový“, jak si alespoň moje gusto žádalo. Předkládaný kompromis přinejmenším mně nehoví. Některé ze situací, v nichž se hrdina nachází, budí svou nepravděpodobností oproti navážno režírovaným (potyčka s úhlavním nepřítelem na nádraží) rozpaky.

Kde jsou ty časy, kdy Woody Allen točil prodělečné filmy... Hodnocení (zatím) 81%? Možná už chápu, co po něm všichni ti žehrající na vyšumělost chtějí. Na Půlnoc v Paříži jsem se těšil dlouho a velice. Poslední várka Woodyho evropských zastavení mě vícero-méněro oslovovala a rozhodně se neřadím k těm, kteří jej považují za odepsanou osobu (resp. byly tu horší časy). Film vykazuje všechny příznaky období zhruba od Match Pointu – sází se na turistickou atmošku fotogenických metropolí, ale to důležité se odehrává mezi Američany, kteří na starý kontinent přicházejí cosi hledat. Humoru není mnoho; vyskytuje-li se, nejde o žádnou řáchandu jako v případě „těch srandovních prvních filmů“ a slouží výhradně sdělení. Ty sestávají z životem nabytých Woodyho duchovních objevů, o nichž sice lze diskutovat, ale alespoň je o čem, že? Vrcholů nabývá Půlnoc kdykoliv je naplno využita hlavní premisa - časový posun do „Zlatého věku“. Některá setkání jsem si vzhledem k ignoranci americké literatury nejspíš neužil tak, jak jsem měl, ale soudě dle těch, která jsem ASI plně pochopil (rady Owena Wilsona Bunuelovi ohledně zápletky Anděla zkázy, Dalí a jeho nosorožci), jsou vážně vtipná. V porovnání s poněkud plytkou hlavní linií Wilsonova neperspektivního vztahu z republikánskou píčou jeden lituje, že těch kulturních celebrit nebylo víc. Velmi zábavná je kombinace několikanásobného propadávání se čase za účasti Marion Cotillard; chvílemi jsem doufal, že se propadnou do Pustiny. Film ale v mých očích a po prvním shlédnutí nepatří ani mezi Woodyho průměrné bijáky. Na intenzitě nabývá Woodyho povrchní a co hůř - průhledné slovníkové intelektuálství. Citelně schází Woody jako herec. Přestože se Wilson snaží (stejně jako ti před ním – Kenneth Brannagh, Scarlett a další) a sledovat jeho pokusy je nadmíru zábavné, abnormálně vysokou laťku neurózy a ironie Woodyho mezi filmy putující postavy úplně nahradit nedokáží (ale Scarlett byla vážně blízko). Dle dostupných zpráv by s tím mohla udělat příští zastávka – Řím.

Mr. Spielberg jako obvykle předkládá obvyklou dávku zábavy a poučení. Prvého mnoho, druhého * alespoň z pohledu diváka, jenž se doma neklaní oltáříku amerického kultu rodiny a národa * málo. Za pozornost film stojí přinejmenším kvůli režii "podívané" a takových těch drobných vychytávek, které člověku usnadní nemyslet na tu spoustu blbostí všude vůkol. Všechno vybuchuje přesně jak se na invazi mimozemšťanů sluší, takže fakt ani nevadí, že v jedné scéně zpopelňují, zatímco později "rozprašují", aniž by bylo zřejmé, proč pokaždé upřednostňují jiný způsob, a postupují tak neefektivně, že by se z údajů o některých epochách lidských dějin mohli leccos přiučit. To neznamená, že se odkazů na holokaust a Starý zákon nedočkáme. Destrukce je servírována s bravurou Spielbergovi vlastní, scény davového šílenství mi připomněly to nejlepší ze zombie-filmů a jsou pro mne důvodem, proč si možná film ještě někdy v budoucnosti pustím. Ne že by všechno ostatní stálo za-vyliž-prdel, ale masařky jsou tu značný - Cruise je pochopitelně trapný (hravě přehrává i mladičká Dakota Fanning, všechny na hereckém poli ovšem popravuje republikán Tim Robbins), příběh jednoduchý jako facka a rozuzlení je bez ohledu na morál z něho plynoucí tak nepravděpodobný, jak by se od předlohy z roku 1898 dalo čekat. Sentimentálnější diváky, mezi něž se řadím (ne tak má přítelkyně, která jej shledávala směšným), potěší pomrkávající oldskůlový design potvor. Přes všechno žbrblání dávám za čtyři, protože jsem víc než zábavu a příležitost smát se Cruisově kdesi v průběhu poslední dekády nabyté Stanislavského křeči nečekal. Děkuji.

Christopher Nolan nejspíš uzavřel smlouvu s ďáblem resp. Warnery. Jednou za 3 roky vyrobí miliardového Batmana a v přestávkách bude točit filmy typu „The Prestige“ a „Inception“. Atraktivní témata průmyslové špionáže, kontroly podvědomí a několikanásobně zanořených snů jsou jen záminkou k remixu celkem triviálního příběhu do rébusu, na němž si možná leckdo při první projekci vyláme zuby. Je podivuhodné, že Nolan dokáže současné publikum, které se většinou na náročnější kousky nesbíhá, donutit trochu pracovat, byť více-méně jen na rozumové rovině. Kde Wachovští vycházejí z animácké tradice a krmí diváky záležitostmi typu podzemní města a lidmi jako baterkami (srovnání s Matrixem nabízí), přichází Nolan s podobným, zároveň ale originálním konceptem, který se navíc dokáže maskovat věrohodností jasných pravidel a jednoduchých kreslených schémátek. Snové světy jsou možná záměrně – ostatně se jedná o díla „architektů“ – zvláštně nesnové a nesurrealistické. Až budou Nolanovy chytré filmy i trochu hlubší (= kdyby na dně zvířené vody bylo k nalezení něco víc, než tuctová motivace chlapíka, který má výčitky a chce vidět svoje děti) – a není to úplně vyloučené – dostojí svému hype. Technicky samozřejmě těžko co vyčítat. U scény, v níž Joseph Gordon-Levitt (pro mě osobně velký objev, který hodlám sledovat) podstupuje bitku v rotující budově, mi běhal po zádech mráz v tretrách. Přes všechno žbrblání musím dát tomuhle über-popcornu za 5.

Takhle to vypadá, když dáte (v podstatě) amatérovi na povel tatínkovu sehranou produkční společnost (Zoetrope), pár desítek miliónů a necháte ho si hrát. Na Marii Antoinettě je precizní všechno až na režii. A nemyslím to ve zlém. Ne že by nevykazovala fantastické okamžiky a v byznysu vzácnou lehkost. Ortodoxně „holčičí“ přístup historickému tématu vlastně svědčí, protože se svou spontánností, subjektivitou a ostentativní projektivitou – těžko říct zda záměrně, ale určitě vědomně – demaskuje. Když se do záběru s dobovými lodičkami dostanou i ólstárky, jeden alespoň ví, že nás režisérka na rozdíl od jiných nehodlá šálit falešným pozlátkem dobového dokumentu. Když na to přijde, všichni Rakušáci a Francouzi v tom mluví anglicky, že jo. Hudba – super. Použití „Plainsong“ od The Cure v po-korunovační scéně je boží nápad, Bow Wow Wow k obědu a Siouxsie na maškarním plese fungují jen nepatrně méně. Vlhký sen osmdesátkového fetišisty. Sofii (a sobě) přeju jen to, aby byly Zoetrope a milióny nadále k dispozici.

Spoilery. Blade Runner: Final Cut. Final Indeed. Už nechci vidět žádnou verzi, která by zpochybnila Deckertovo replikantství. Ne že by šlo o to především, ale v některých záležitostech mám rád jasno. Přestože příběh z Dickova pera není nezajímavý, herecké výkony jsou fajn, všechen um, který byl do filmu vložen, bledne před tím, co na divákovi páší Scott s Vangelisem. Audio-vizuální koitus je v některých pasážích (sklem probíhající replikantka se zevnitř zakrvavenou pláštěnkou, otevírací scéna, Rachel & Deckert u piana) tak intenzivní, že jde i zhýralému cinefilovi i po několika dekádách mráz po zádech. To přesto, že tempo řídkého děje uspává spolehlivěji než počítání oveček, trhavý pohyb létajících dopravních prostředků svědčí o kolejnicích a Ford je znuděný i tam, kde to nejspíš nebylo na pokyn režiséra. Drtivý dopad filmu beru jako jeden z četných důkazů, že na kompozici geniálního díla participují „chyby“ stejně jako silné stránky. Nesrovnatelné, ale pro mě lepší než Vetřelec.

Když si chci odpočinout, ale koukat na sračky se mi nechce, britská televizní tvorba představuje ideální alternativu. Michaela Cainea jsem cenil už v Jacku Rozparovači, zde mohl navíc uplatnit své nadání žlučovitého vzteklounství, které na gentlemanské tváři působí až nefilmově strašidelně. Předlohu R.L. Stevensona jsem nečetl, ale asi by to nebylo od věci. Jako dítě jsem Ostrov pokladů zbožňoval (nyní vím, že plně nedoceňoval) a jako ne zrovna cílevědomý student se často oháněl esejem Obrana zahalečů; argumenty jemně ironického spisku, pořízeného v antikvariátu za nepatřičných 5 Kč, tahám z rukávu příležitostně v práci i doma – kde se to právě nabízí – ovšem dodnes. Soudě dle televizního zpracování jde v případě Jekylla & Hydea o neméně zajímavé a poučné čtení. Verze z roku vykazuje stopy adaptování pro současné publikum, ale kdo hledá, původní message, kterou ani po těch drahných letech nelze odbýt jako triviální, si pod nánosem v tomhle atraktivním podobenství najde. Béčkově horrorový konec mi nevadil, v originálu jej asi nenajdu... Jediné, co bych SVÉ verzi tohoto vkusného zpracování vytkl, je neskutečně zprasená konverze z původního formátu.