F.W.Colqhoun

Dostojí REC hype? Ne. REC nevychází dobře ani z srovnání s Blair Witch (což se vyloženě nabízí), ani z nasledovníků (Open Water, Cloverfield atd). Největší průšvih: Na rozdíl od matky všech novodobých home-made-horrors působí neustálé natáčení, nepřerušené ani v těch nejvypjatějších okamžicích, nevěrohodně; jestli si dobře pamatuji, mezi postavami v Blair Witch probíhala vypjatá diskuze, o co té bestii (= autorka projektu) po několika dnech v lese vlastně jde. Nevěrohodnost plyne z těžko obhajitelných prvků, jako je střih a snímání s vyloženě nedokumentárních úhlů nebo míst; daň za vizuální ozvláštnění je vysoká. Za druhé: Zatímco Blair Witch budila hrůzu, přestože/protože nebyla VŮBEC vidět (chápu sice, že čarodějnice není zombie, ale přece...), v případě REC je to naopak: vidět je vše a děs se nedostavuje (témeř - neboť nadchází až s rozpínající se tmou,; ale ani efekt nightvision není nic objevného - The Descent, El Orfanato).). Za další: STRAŠNĚ špatní herci, pozadí příběhu roubující biohazard na exorcismus vice versa, papundeklové prostředí, přehrávané rvačky, kdy sebou "nakažené/posedlé" postavy vzpouzejí fakt jen na oko, nesympatické charaktery a co je u horroru nejneodpustitelnější, ošklivé Španělky; a nemluvím o hudebních nástrojích. Nechtěl jsem riskovat, a tak jsem to s odstupem času dával dvakrát. Posun v dojmech = nula. Ale ani to mi nezabrání zkusit vol.2 a možná i americký remake (který v mých očích zachránil třeba Ringu). 2 a půl MAX.

"Kulháte - to po obrně?" / "Ne, včera jsem hrál tenis. A proč kulháte Vy? Taky tenis?" / "Ne. Obrna." Mám zvláštní vztah k italským filmům natáčeným v zimě. Domorodci to určitě vnímají jinak, ale pro diváka, pro něhož Itálie představuje Bibione zalité průdkým letním sluncem a obrázky z katalogů CK, je ve výjevu italské krajiny se stromy bez listí a Makarónů zavinutých do šál a kabátů, cosi těžce melancholického. Zločin a la Neapol je zástupcem klasické italské komedie, snad i pro tu atmošku celkem vkusné, přestože se Corbucci nezdržel obligátně přezvučených fackovacích scén a rozbíjení předmětů o lepky hromotluků. Určitou pojistkou jsou Mastroianni a Piccoli, podávající v limitech nastavených scénářem standardní (= víc než dostačující) výkony. Výkrok scénáře směrem k Hitchcockovi, který na nás opakovaně zírá z billboardu pro případ, že bychom byli v neděli odpoledne při 378. repríze nedůvtipnými, se pochopitelně příliš nezdařil, ale protože nejde o krok polovičatý (není takřka žádný a omezuje se na okolnostmi zkoušenou postavu nevědoucího hlavního hrdiny) a nabízí lecco jiného (ne úplně blbá legranda, detektivní zápletka a nepřioděná Ornella Muti), ani to nemrzí. Doslova iritující je ovšem hudba resp. hlavní, vokodérem zkreslený motiv, jenž kurví atmosféru pokaždé, když zazní. Paradoxní, že film se dvěma hlavními postavami ze světa hudby (Mastroanni - hráč na mandolínu, Piccoli - dirigent), a který se točí okolo hudebního motivu, který "zabíjí", ztrácí body právě na soundtracku. Film právě pro jistou naivitu a neskutečnost vybízí k opakovaným odpočinkovým zhlédnutím; já podléhám. Kdy už v ČR konečně vyjdou Amici miei? Asi bych měl provětrat místní videotéky... 3.5*

"Se dvořilosltí jde všechno líp." Život na dálkové ovládání, ale bez Sandlera. Hanekeho funny game funguje, dokonce i když ji prokouknete hned na začátku. Ustát (je otázka, zda je to to nejdůležitější) ji lze jen tehdy, když nebudete hrát, když dálkové ovládání použijete k tomu, že film předčasně (ještě dřív než začne) ukončíte - pak lze uhrát pat. Když to nevzdáte, na každý pád projedete; buď se ziskem * to když se tomu do jisté míry poddáte * anebo tak, že projedete zcela... ale v tom případě nejspíš už dávno nevíte, o čem tady kvákám. Budete maximálně zpruzení, jelikož jste prodělali boj se sebou samým, se svou fascinací násilím (= kulturní predestinaci) a nyní zpětně dobudováváte nadrobený val alibi. Ale takoví neprozíraví lidé snad na ČSFD ani účet nemají... Zvolil jsem variantu "prohra se ziskem". Ne že bych byl tak prozíravej, ale už jsem viděl Pianistku, Ukrytého a Bílou stuhu, a ono je toho rakouského dobytka zajímá jen jedno: násilíčko, a co my na to. Haneke zakládá na rafinouvanou hru hned pro DVA diváky: prvního, s nímž dění na plátně "hýbe", podléhajícího vykalkulovaným impulsům a stereotypně reagujícího. Takového, který je v každém, kdo není identifikován jako sociopat. Za pomoci fines jako řečnění postav do kamery a scén s "remote control" pak povzbuzuje diváka č.2, který by měl v každém filmovém fanouškovi resp. každého se zájmem o cosi-jako-přesah být, toho, který operuje s reflexí, pozoruje diváky č.1 (s jistým opovržením, ale vědomím o jeho nepostradatelnosti) a pomáhá mu uvědomovat si, co si zpravidla (a to je škoda) neuvědomuje. Hanekeho film je v podstatě apelem na polo-probuzeného diváka; divák bdělý TO o sobě VŠECHNO už dávno ví. Jelikož těch je nejspíš velmi, velmi málo, film nelze považovat než za maximálně záslužný. PS Zdá se mi to, anebo posledních 10 minut filmu odkazuje na Nůž ve vodě? A jestliže ano, jak?

Nechci být zase sentimentální, ale: který z českých filmů za posledních řekněme 5 let disponuje scénářem alespoň srovnatelně povedeným, jako tahle malá osmdesátková televizní komedie? Dialogy (resp. monology) jsou důvody, proč jsem i v poněkud krušném období před výplatou NEVÁHAL za dývko, na které jsem náhodou v obchoďáku narazil vedle regálů se ženskými časopisy, odevzdat svých pár stokorun, a to i přesto, že jej samozřejmě dlouhodobě přechovávám v mizerném TV-ripu. V době, kdy jsou ženy i muži v nepřetržitém pokušení, sice působí kultivovanost, chytrost a jemnost humoru Svatební cesty do Jiljí takřka archaicky. Vtipně zpracovaný střet typicky ženského a mužského přístupu (můžeme-li o něčem takovém v době gender-studies ještě hovořit), který sice zakládá na ne právě objevných postřežích, na dobytka mého formátu působí stále velmi osvěžujícím způsobem. Přestože nejde o žádnou psychologickou sondu, obsažené pravdy ale nelze, zvlášť s ohledem na über-elegantní formu (přes mile naivní romantické zpracování), odmávnout jako banální. Druhou polovinou úspěchu je výše míněná herecké dvojice. Zvlášť Abrhám je jeden z těch, kteří ustojí i blábol; když má pak co hrát, je to prostě maximální divácké blaho. Chci víc a častěji!

Je naprosto nezbytný úvodem zmínit to, o co jde v tomhle filmu především: Kozy. A hned čtyři. Komu je to málo? Když tak sjíždím místní hodnocení, asi jsem se jimi nechal unést příliš. Nešť! I tak se poměrně nízkému skóre divím. Ano, film nemá nijak závratný tempo, ale to věru nejspíš nebyl záměr. Tím, jak Egoyan nechal všechno vyšumět, si mě naprosto získal. Z toho, jak Amanda Seyfried čeptá Julianne Moore mezi ňadra své Mamma Mia, Freud trčí vrchem i spode, a bůhví, že jsem jistě všechny odkazy tímto směrem za přispění svých obdivuhodných obranných mechanismů nepochytil, ale neméně trčí i z každého Hitchcocka (who-is-all-over-this), a tomu to nikdo nevyčítá, že jo? Jinak samozřejmě gratuluji každému, komu to krze jeho sofistikovanost doteklo. Tím shrnuji vše, co mě napadlo filmu vytknout. Amanda je nádherná a znám podstatně ošklivější herečky, co hrají hůř - její frekventované sideboobs nejsou zdaleka jedinou ozdobou. Každý, kdo žehrá na nudu, asi nezachytil značné sexuální napětí. Při lesbických scénách mě, přiznávám se, jímalo pokušení sundat si kalhoty, ale promítalo se na společenské akci, takže jsem se ovládl. Nenapadá mě jediná herečka, která by dokázala stárnout * herecky i tělesně * důstojněji, než Julianne Moore. Scénář, který vzdáleně připomíná v duchu queer překopaných Prolomených vln, alespoň mě ne snad úplně překvapil, ale udržoval v nejistotě a očekávání. Žánrová vyjebávka odehravší se zhruba na 60-té minutě mne vyprovokovala k jásotu. Promo na Raised By Swans záslužné, kamera velmi pohledná, práce s architekturou pozoruhodná, nejen kvůli záviděníhodnému baráku a la Ledová bouře. Takže co chtít víc? Fulll frontal? Na závěr je třeba zmínit, že Atom Egoyan je skoro tak dobrý jméno pro režiséra, jako Bruno Ferrari pro herce.

My lovely Danny boy, jsou tam SPOILERY. Snyder rozvázal zombíkům nohy a Boyle dokonal dílo zkázy, když na kopyto neblahého žánru narouboval ryzí drama, aby ho v poslední čtvrtině v béčkových vodách utopil, nebo alespoň řádně okoupal. Co na tom, že to během kariéry dělá vcelku pravidelně (Sunshine, Mělký hrob, nakonec i ta Pláž), některé triky se ocitají v repetici dokonce doslovně (srovnej planespotting se 127-mi hodinami), ten anarchistickej, destruktivní přístup k žánru pořád tak nějak funguje. Alespoň pro mě, i když to už samozřejmě nemá tu sílu, jako když po hodinové idylce ukousne žralok hipíkovi nohy... Kromě scénáře, který směřuje (SPOILERY!) k povědomému infu, že schovávat se před "zombíky" u lidí je rovno přesunu z deště pod okap (homo homini lupus bla bla bla) v rámci (pokřiveného) žánru docela originálně, film ozvláštňuje digitální kamera, z níž Boyle atypickým "průmyslovým" šmírováním ždímá autenticitu co to dá, hudba navozující v liduprázdném Londýně pocit krušného rave-rského rána i civilní herecké výkony hvězd nižší svítivosti, ale většího talentu (Cillian Murphy, Brendan Gleeson). Třešničkou na dortu je samozřejmě hořko-sladká atmosféra, jakou umí právě a jen Boyle, maniodepresivní (pardon - bipolární) a v globální zkáze naprosto opojná. Jestli je to o nějakých 27 týdnů později stejně zajímavé plánuji zjistit co nevidět...

Já vs. Lovec hlav byla náhoda, jíž jsem šel naproti obsedantní potřebou návštěvy kina, kam jsem chtěl více-méně stůj co stůj. Podezření, že se někdo pokouší vytěžit na senzaci Stiega Larssona (podle vzoru seveřan-jako-seveřan), se nepotvrdily; tedy vlastně ano, ale s ohledem na kvalitu by to mohlo být i obráceně; v Aeru ani tentokrát neudělali chybu. Film je totiž podstatně lahodnější, než poněkud klišoidní jednička (a dvojce a trojce nemá cenu hovořit) zpracování Milénia. V ohnisku nacházíme postavu zamindrákovaného kariéristy s dobrým srdcem (práce v personální agentuře napoví), který se svými handicapy bojuje diskutabilním, ale sympatickým způsobem. Osírá totiž idioty. Kolem jeho ženy, valkýry, která měří přibližně o půl metru víc než on, se to ale rojí nadsamci, a tak se má co ohánět. Věčný nedostatek peněz ho přivede do několika nezáviděníhodných situací... Příběh je jedním z těch, pro něž mám obzvláštní slabost – o nešťastníkovi stíhaném mocnými nepřáteli. Hlavní představitel během sta minut morfuje mezi podobami Jamese Spadera, Stevea Buscemiho (jak poznamenal už někdo rychlejší přede mnou) a Michaela Stipea circa v období „Daydreamer“. Ideální antihrdina. Se scénářem (a asi i předlohou, které jsou nyní plná knihkupectví) se to má tak 40:60. Syžet se v celku drží osvědčených schémat, ale v hojných detailech je dost chytrý a překvapivý, aby nepřestával ani na okamžik bavit. Film funguje naprosto bezchybně právě do té doby, než začne vysvítat „morál", ovšem i s tím je nakládáno s citem a jelikož jako takový není úplně od věci (mindráků a nešťastné způsoby vypořádávání se s nimi nebylo téma nikdy tak aktuální jako dnes), nedokáže vyznění filmu zruinovat. V celku z norských tvůrců vypadlo něco, na co u evropských kinematografií nejsme zvyklí – inteligentní a velmi, skutečně velmi zábavný popcorn. A tak mě nakonec rozladily jen bonusy. Před začátkem filmu do mě v Cinestaru napumpovali trailer na Hranaře. Vezmeme-li v úvahu, že je Norů 4,5 milionu a je možné, aby se točily filmy jako Hodejegerne, zatímco si kdosi v produkčích společnostech spočítal, že pro nás bude dobré tohle, jímá mindrák pro změnu mě.

Sofie, jak ji známe, v nejlepší formě a dosud s nejlepším playlistem. Od toho se v jejím případě odvíjí téměř všechno, protože její filmy jsou jen něčím nepatrně víc, než impresemi k oblíbeným písničkám. Z výsledku můžeme vinit režisérské geny, autorčinu evidentní zálibu v nové vlně i girls-touch, já vidím geniální volbu spolupracovníků (Bill Murray, který volné tempo sytí humorem, Kevin Shields, jenž do záběrů kydá emoce, Scarlett, která upoutá hned na začátku svým zadkem) a notnou dávku tvůrčího štěstí. To zní skoro jako bych jí podceňoval, že jo?

Nejlepší fraška všech dob a důkaz, že film nemusí být chytrý, aby byl geniální. Vcelku vzato se jedná o chatrný slepenec často nelogicky navazujících scének, gagů a situací, v jejichž rámci protagonisté dokazují, že základem komiky je umět zahrát buzeranta, ožralýho a koktavýho; tuším, že to někdy někdo znalý věci říkal... Přestože by výše uvedené šlo brát jako kritika, tempo a kvalita obsahu natolik strhává, že si nerealistických nulových prodlev mezi gagy a hláškami (od "co se to se mnou děje, cítím se jako kuře" přes "zbytek života strávím Cores" až po "neberte mi mé dítě, sociální paní..."), které v nudných komediích dráždí, ani nevšimnete. Rachel Welch je v tom skutečně jen pro ty kozy; její výkon je jinak žalostný, což se tak nějak od prsatic očekává, ale co do výčtu slabých (řekněme) hereckých výkonů jsem zmínkou o ní u konce. Ne-u-vě-ři-tel-ný Belmondo jako kaskadér Mike / Bruno Ferrari (Tarantino evidentně nesjížděl jen americký béčka) se v mých očích tímto pasoval na nejlepšího francouzského šaška, který příležitosti vystřelit si ze sebe i ze změkčilých kolegů vytěžil naprosto vše a mám podezření, že to snad ani nemohlo jít bez čehosi na bázi kokainu. Maniakální. Zdatně mu sekundují "Sergio" Aldo Maccione, Fechner v podání Juliena Guiomara a skoro všichni další. Herecké výkony jsou v českém znění zbytněny odvázaným a invenčním dabingem - zkrátka takovým, jaký se už nedělá. Jedním z hlavních důvodů, proč je člověku jedno, že je to celé úplná pitomost, je opojně eskapistická hudba Vladimira Cosmy. Everlasting spin!

Méně než 3 hvězdy dávám filmům málokdy. Ne snad, že by byly všechny úžasné, ale dávám si prostě pozor, do čeho jdu... Tentokrát jsem to nevěděl a nakonec jsem se * jak nerad to přiznávám * občas i nudil. S Jámou & kyvadlem jsem měl od začátku jeden velký problém (koncept Cormanových adaptací jakožto jakýchsi kompilátů jsem ještě neznal). Edgara Allana jsem čítával před spaním, takže jsem měl jasnou představu o tom, co od filmu chci. Tedy pozour, nejsem žádný knižní purista, odchylky od předloh většinou neprožívám, ale tento film má se slavnou existencionalistickou povídkou společného jen velmi, velmi málo. Na druhou stranu Vincent Price je k popukání, atmoška delikátní, trikové záběry skoro zemanovské. Rozpočty nejspíš nebyly z nejopulentnějších, všechny kamenné zdi jsou z polystyrénu a patinu jistí syntetické pavučiny, což je dnes svým způsobem osvěžující. Chvílemi se lze kochat slušnými filmařskými nápady (záběry do místnosti skrze plameny krbu), na které se už dnes jen tak nenarazí. Chvála Cormanovi, že se z chatrného scénáře nepokusil podojit víc než těch 80 minut.