F.W.Colqhoun

Spoilery? U filmu, kterej už od dob pravidelné relace Filmu pro pamětníky dávají tu či jinde každý měsíc? Ale jo. Všechny položky v alibiovské sérii spadají do kolonky "ultimátní nedělní film". A tenhle je ze všech tří nejlepší. Míra nadhledu je nastavena tak akorát (už se tolik nekáže jako v předešlém díle a nadhled nesklouzává k parodii jako u "Alibi na vodě". Ocitáme se ve fotogenických Karlových Varech, kšeftuje se s B-komplexem, hovoří se anglicky a francouzsky. To by v tom byl čert, aby se z toho buržoustskýho hnízda někdo nevypadl... řádně zavražděnej samozřejmě. Nešvary osob nenacházejících zalíbení v socialistickém zřízení se sice celou hodinu a půl tepou prakticky neustále a i rozuzlení se nese v duchu "vrah je živnostník", ale tahle povinná omáčka jde v mišmaši dobrých hereckých výkonů a zábavných dialogů strávit bez následků. Kromě celkem hezké filmařiny filma stojí a padá s herci. Ústředí dvojici to jiskří jak milencům, ostatní za nimi nezůstávají pozadu - Lohniský baví, Tříska zde našel uplatnění pro svou oblíbenou polohu na hranici romantiky a trapnosti. Do kapsy všechny pohodlně vkládá "v mezích zákona cynický" elegán Oldrič Nóvy (od "Dancer In The Dark" mu jinak neřeknu). Možná právě on v roli poněkud zatrpklého ředitele hotelu, který sice plní plán, ale myslí si své, je tou čtvrtou a pátou hvězdičkou v mém nadsazeném hodnocení, ale nemohu jinak. Tahle poctivá detektívka si pobyt v modrých číslech totiž nezaslouží.

Všechny časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové ve mě vzbuzují neurčitý dojem, že je dokumentaristika tohoto typu strašný svinstvo. Všechno dobro, které Katka páchá v rámci školních promítání, nejspíš neospravedlňuje zlo způsobené skutečností, že se na něj mohla podívat Katka sama, a v budoucnu (ta představa mne naplňuje upřímným zděšením) i její dcera Tereza. TOMU BY SE MĚLO NĚJAKÝM DRASTICKÝM ZPŮSOBEM ZABRÁNIT. Víc než kde jinde tu proti sobě stojí film a "hlavní postava". Film je úžasnej - a jen Bůh a Třeštíková vědí, kolik sebezapření resp. sadismu bylo potřeba, aby se to takhle povedlo - a Katka osoba je bohužel, účast stranou, naprosto nechutná bytost. Na začátku svou slabostí a blbostí, na konci naprosto vším. Naprosto nesouhlasím s názorem, že se jedná o "zbytečný film", který tu na ČSFD k mému údivu párkrát objevuje a který kupodivu nezaznívá na adresu desítek, stovek a tisíců fiktivních sraček, nemajících za úkol nic ušlechtilejšího, než nás krátit dlouhou chvíli při chroustání popcornu. I kdyby sloužil jen jako ilustrace drogového sešupu, nějaké výsledky mít může. Na druhé straně ochota sledovat autentické hrůzy takového kalibru, které navíc nelze shazovat omluvami, že se jedná JEN o film, vypovídá myslím nehezké věci o nás divácích. Kdybychom měli jako masa jen trochu úcty, nemohli bychom Katce udělat to, že to budeme své zhnusení ventilovat :-) Víceméně se ztotožňuji i s názory, že má dokument komediální rozměr. Hlášky, které Katka a Roman trousí, by jednoho přivedly k drogám, jen aby byl ještě vtipnější. Zejména s Romanovou invencí by člověk večírek jistě nezkazil. Jeho litanie s "namrdáváním, vojebáváním a odmrdáváním" mobilních služeb je dechberoucí. Naneštěstí jsem neviděl televizní verzi, vrhající světlo na Katčin sešup v letech po odchodu z léčení. Jestli se někde objeví nějaký obsáhlejší sestřih, jdu do toho. Poučnější a výživnější příležitosti se mému voyerismu asi nedostane.

Na nedělní večer jsem si naordinoval francouzskou romantiku a dostalo se mi psycha. Tedy skoro doslova - Hitchcock's all over this. Ale vlastně docela v dobrém. A romantika vlastně taky ovanula. Zcela výjimečně jsem se chtěl rozpovídat o ději, ale už nejsem s to. Ztrácel jsem se už v průběhu, což bylo pro mě a mou přítelkyni příležitostí ke zděšeným výkřikům. Přestože jsem často plaval, stálo to za to - příležitost nechat se sebou narativně vyjebávat je nejspíš hlavní devizou snímku. Časové a osobní roviny se střídají stejně rychle jako představy s "realitou". Jestli bylo účelem toho kolotoče pobavit diváka, jsem spokojen. Morální ponaučení "lásku najdete tam, kde byste ji vážně nečekali" radím blahosklonně ignorovat. Film částečně sráží jakoby televizní zpracování - jen částečně proto, že lacině rozostřené barvy a aťasové interiéry zajímavě korelují se snovou neskutečností děje. Herecké výkony jsou fajn, ale ne tak jako prsa, kterými nás průběžně obšťastňuje Romane Bohringer. Monica Bellucci si své vnady šetří pro zámořskou produkci. I tak děkujeme.

Pro soudného tvůrce není o mnoho víc možností, jak naložit s opovrhovaným žánrem. Snad leda skrze duševní chorobu, na níž lze všechno to horrorové bahno bez ztráty kytičky naplácat. Bergman plácá moc hezky. Jeho horrový pokus (ovšemže v rámci nevýrazného vychýlení z osobního tvůrčího teritoria) dopadl, jak hrátky klasických mistrů výrazného rukopisu s pokleslými žánry dopadají – vylezl z něj prostě další Bergmanův biják. Ostatně trochu strašidelné jsou jeho snímky všechny, včetně velmi suchých pokusů o komedie. Ani surrealistické výjevy také nejsou v jeho tvorbě nic nového – poprvé mne děsil snovými sekvencemi už v „Lesních jahodách“, pro něž mimochodem i po drahných letech používá stejný efekt zvýšeného světelného kontrastu. Je mi samozřejmě úplně jasné, že Bergman točit horror vlastně nechtěl. Už pro jistou vyhrocenost ale snímek stojí za pozornost. Díky hrůzným výjevům a Nykvistovi se na film hlavně skvěle kouká. Bergman tahá z rezervoáru jeden absolutní výjev za druhým – loď, skály, ostrov, dům, rozkvetlá jabloň... Jako obrázek ...od šíleného malíře.

Bergmanova samomluva. K „Po zkoušce“ jsem přišel v okamžiku, kdy jsem neochotně zavrhl myšlenku pustit si k večeři oblíbenou „Devátou bránu“. Jaké bylo mé překvapení, když na mě z obrazovky málem vypadla Lena Olin; asi mi byla toho večera souzená. Alespoň jsem poměl, že je holka Švédka. Bergmanovy televizní projekty zdůrazňují, jak dobře by se většina jeho scénářů vyjímalo na divadelních prknech (bez toho, že by nám někdo neustále rozmazával ztrápený xichty přes celý zorný pole). Málokterý jeho film jde ve výpravě za to, co by se pohodlně vešlo na jeviště. „Po zkoušce“ jde ještě dál, když záznam režisérských meditací umisťuje do divadla a nechává hlavní postavu deklarovat cosi v tom smyslu, že toho co do rekvizit mnoho nepotřebuje a leccos používá opakovaně. Na rozdíl od „Obřadu“, který jsem viděl o den dva dříve (a také se mi líbil víc), není tématem paradox ubohosti a vznešenosti divadla, nýbrž spíš skoro řemeslnický rozměr režisérské práce. To, že jsou herci blázni, vyplývá z filmů obou. Chtěl jsem věřit, že nás Bergman nechává skrz dialogy hlavní postavy se ženamy-herečkami a rozplétání vztahových záležitostí nechává nahlédnout do své kuchyně. Ať už lze či nelze slova hlavní postavy přičítat samotnému Bergmanovi-režisérovi, ne jen jeho postavě, poslouchání je to zajímavé. Říkám poslouchání, protože pokoukání to nijak šťavnaté není. Herci samozřejmě vládnou, ale nasnímání nese bohužel jasnou známku televizního punku, což zajímavými postřehy špikovaný snímek trochu diskvalifikuje a činí jej poněkud hůře konzumovatelným.

Po více než 10-tiletech jsem podlehl sentimentálnímu vábení a pustil si 8MM, na nichž jsem byl v drahných gymnazijních letech v kině. Tenkrát jsem byl nadšen, tentokrát nikoliv. Tedy abychom si rozuměli, zhnusení se nekonalo, ale skoro celé dvě hodiny jsem zůstával neohrozitelně chladný. Filmu vděčím za úvod do problému „nejodvážnějšího“ pornografického žánru, ale ani to už v době, kdy si na YouTube můžete přehrávat uřezávání hlav do alelujá a „Death On A Camera“ lze konzumovat z televizních obrazovek v době vysílání hlavní zpravodajské relace už taky takové labužnictví není. Pozornost budily nakonec jen drobnosti, jež na konci devadesátých let ještě neměly ten správný náboj – výklady postavy J. Phoenixe o změnách probíhajících v pornoprůmyslu – o tom, jak si prasáci „vyměňují fotografie přes modem“, nebo když jsme svědky toho, jak si Mašina, hrdina snuffu distrubovaného ortodoxně na 8mm, pouští Danzig z vinylu; tomu říkám konzistence! Ha ha ha ha. Čas vytřídil zrno od plev a 8MM už do stejného levelu třeba s o číslem nižším „Se7en“ neřadím - ach ty hřívhy mládí. Nemáte někdo na výměnu „přes modem“ nějakej biják od Dino Velveta?

Rád bych tady s jistotou konstatoval, že jsem to na dřeň pochopil, ale to bych asi kecal. Jestli šlo o to poeticky sdělit, že tyjátr provozují šašci, ovšem na jeho zničující sílu to nemá žádený vliv, tak oukej. Jako informaci to beru a musím se přiznat, že jsem se místy, možná i trochu nepřístojně, smál. K hereckým výkonům nemá cenu se vyjadřovat. Divadelní povaha snímku na nich stojí a Bergman neměl důvod dávat se jej všanc tím, že by experimentoval s neosvědčenými xichty. K formě: V souvislosti s filmem je místy řeč o minimalismu. Jistě - Bergman s Nykvistem si vystačí jen s plátnem a několika rekvizitami, ale i tak by se s každého druhého záběru dal vyrobit poster; dokonce poster, který bych chtěl mít doma. Nádhera.

Kam se tohle sere na Botu jménem Melichar... Na Troškovu klasiku jsem si vzpomněl víc než jednou. Nečekal jsem, že jednou budu kterékoliv jeho dílo stavět na cokoliv z francouzské kinematografie. Na film bohužel nemám, narozdíl od řady dalších, žádnou pamětihodnou vzpomínku z dětství, takže jsem vůči sentimentu přinejmenším v tomto případě imunní. Takhle jsem se už dlouho nenudil, a to počítám i hodiny strávené v práci, ch-ch. Sophie Marceau je na plátně ještě moc mladá a přestože stárnutí nemělo na úroveň jejího herectví žádný vliv, raději jí budu do rozkroku zírat v "Al di la delle nuvole", kde alespoň prokazatelně není pod zákonem, o čemž kromě data výroby filmu svědčí i viditelná monstrozita pubického ochlupení. Zpětně mě udivuje mě zejména zařazení do škatulky komedie. Vtipného se nestane * a to říkám s naprostou rozhodností * naprosto nic. Za celou dobu nedojde dokonce ani k ničemu, co by se nedalo čekat, takže jediným překvapením je právě a pouze TATO smutná skutečnost. Rozplizlost je ale až taková, že jinou škatulkovací altertnativu nenabízím. Situaci nevylepšuje ani nic, co občas vynáší i sračky do kladných čísel; na papíře by člověk mohl doufat třeba ve Vladimira Cosmu, bez jehož přispění by i takové L' Animal bylo o úroveň níž; tentokrát svými zamilovanými odrhovačkami vyloženě irituje. Před filmem na dývku běžela upoutávka na dvojku. Count me out.

Čím to, že řada režírujících z řad herců točí podobně? Možná jsem si ale na Eastwooda a Penna vzpomněl jen proto, že spadají jaksi do téže kategorie... Okolo se trousícím doporučením nechat část filmu ve střižně rozumím. Dával jsem to nadvakrát. Ale užil jsem si to a nevím, zda bych to dopadlo stejně, kdyby tenhle chvílemi táhlejší no-road-movie trval o půhodiny méně. Celkově lze biják cenit spíš pro řadu detailů než jako celek - postavy jsou beze zbytku zajímavé, hraničářem Pepperem počínaje, znuděnou ženou kuchaře v bistru konče (paradoxně Jonesův Pete mi byl nejukradenější). Některé z lakonicky snímaných scén z filmu V DOBRÉM doslova trčí, což navozuje notorickému cinefilovi známý stesk, proč si nejsou vzájemně v čase trochu blíž (rozsekal mně dvojitý výstup staříka živořícího v pustině), a které jsou někdy oproti pozvolně plynoucímu zbytku filmu šokantně brutální (kůň plašící se ve skalách, balzamování). Příběh se ubírá v zaběhnutých kolejích anti-westernu. I když se ale slovutný Guillermo Arriaga zřejmě pokoušel držet se ve svém zaujetí na uzdě a figury nejsou z těch "jak na Orloji", pohled na imigranty se bohužel nepodařilo udržet nezaujatý. Všichni tam od Tijuany jsou chudí, bodří; vždyť i ten převaděč, kterej jinak inkasuje litr za osobu, podá pomocnou ruku skoro zadarmo. Neuvolňujícím účinkem v běhu drsných událostí nepůsobí drobné vtípky v podobě absurdních situací (absolutně newesternově pípající auto, momentky z šerifových sexuálních selhání). Tommy Lee jako režisér s přehledem obstál, naneštěstí nevydělal a další biják pod jeho taktovkou se zatím nechystá. Útěchou nám budiž Men In Black 3... Kriste. Sláva neokázalé filmařině.

Domov šedých motýlů – proč nám tu trčící paralelu cpou už v titulu? Uvádím prskáním přesto, že se mi film celkem líbil. Splňuje většinu toho, co do severského dramatu očekávám – znělý jazyk, nádhernou kameru, „panoramata“, zlo. Jelikož se profesně pohybuji v příbuzných sférách, některé okamžiky jsem si vážně vychutnal. A jako bonus polonahé fešandy slunící se na studených skaliscích. Možná má částečná nespokojenost pramení z toho, že se mi severské dramatičnosti dostalo přespříliš, anebo snahy o ní. Zápletka je mustrovitá, pointa asi neměla být příliš překvapivá, nakládání s některými postavami vypadá jako zásah producenta nebo prostě deus ex machina scénáristické bezradnosti, vychvalovaná hudba je kousíček za hranicí kýče a po prvním, druhém klimaxu irituje. Skandinávská kinematografie by se měla ohlédnout za svými manifesty. Jejich zásady byly alespoň částečnou obranou před tím, co jinak umenšuje každé potenciálně slušné drama.