radekgfx

Pastiš pastiše. Tvůrci se seriál snaží vystavět na bedrech skvělé předlohy; pokud totiž člověk nečte mezi řádky, seriál úplně nefunguje. Původní anime je žánrový mix všeho možného – akce, westernu, filmu noir, komedie, jazzu, hororu, sci-fi apod. Animovaná forma tohle všechno dokáže sjednotit, netflixovská adaptace si z ní ale pouze vyzobává jednotlivé scény a nevyhnutelně tak vypadá jako chudý příbuzný. Mustafa Shakir jako Jet obstojí, John Cho neurazí, Ed ale spíše vyděsí. Hudba je skvělá, zde je stále z čeho brát.

Kolonka filmové zklamání roku 2011 zaplněna. Na první pohled i poslech lákavá kombinace sci-fi a westernu v tomhle případě vůbec nefunguje, jelikož nejzajímavější byla paradoxně čistě westernová část filmu. Craigův výraz permanentního naštvání (a celých deset vět jeho postavy), krásná Olivia Wilde (SPOILER) která dokazuje, že má své mimozemské srdce a make-up na pravém místě (KONEC SPOILERU), komparz hrající Ford, 160 mil. rozpočet a deset scénáristů nevyváží tu velkou nudu a zmařené očekávání nějakého slušného rozjezdu, který se ani ve finále nedostaví. Otázky, nakolik je tenhle film vlastně myšlen vážně, jsou součástí balení.

Usedlé historické drama bez zbytečných dějových odboček stojící na zemi a razící si svou cestu vpřed asi jako oplátovaný oř zástupem pěšáků oděných do lněných prošívanic. Docela umně je zde zkombinována relativní příběhová strohost, pomyslné rozestavování figur a opulentní živelná středověká rubanice, na kterou se v budoucnu bude mnoho lidí odkazovat. To vše v nádherných přírodních exteriérech. Film je uvěřitelný ve schopnosti vykreslit člověka jako omezeného hybatele děje. Někoho, kdo je do svých činů nucen hlavně vnějšími okolnostmi a přirozeným pohybem věcí spíše než vlastními svévolnými rozhodnutími. Což je úspěch, vezmeme-li v potaz hlavní zápletku. O to víc zamrzí závěr. Náběh na pochmurně doznívající melancholický konec je nahrazen lidským rozměrem, naběhlými žilami, řevem a lehce negující snahou o opsání určitého dějového kruhu. Snahou zavděčit se. Snahou stojící na viklavé stoličce, jež se infantilně rozplácne v bahnité kaluži asi jako neohrabaný rytíř v těžké plátové zbroji.

Umně vystavěné syrové scény omotané zpřetrhanou dějovou linkou. Příběhové zkratky maskovány vizuálem a širými pláněmi ostrovních reálií, emoce jitřené zdařile, byť nepřenosně, spíše výjevy a pozadím jednotlivých scén než příběhem jako celkem, nitra postav obnaženy hlavně v částech jednotlivých aktů. Film funguje velmi dobře v rovině komorní, pozvolné a lehce přidušené kontemplace; v okamžiku, kdy si chce pomoci osudovými výjevy, zaskřípe soukolí filmové logiky a účelnosti jednotlivých scén.

Spíše než céčkový akční film je Kronika mutantů jedná velká mate-painting koláž která svojí (ne)kvalitou evokuje snahy začínajícího matchmovera o co nejvěrnější zrealizování tutoriálů na videocopilot.net. Stejně jako u spousty podobných filmů se tvůrci zuby nehty snaží držet ideologie velké obrazové postprodukce, snad v naději, že de-saturace barev & spol. skryjí všechny ty ostatní nedostatky. Na druhou stranu se zde jedná o nepříliš viděné steampunkové pojetí ztvárnění světa, které už z definice má jisté prvky originálnosti. I přes ne zrovna neočekávaný příběh nejvíce potěšila absence klišé při vývoji osudů hlavních postav.

Naprosté vytracení psychologické stránky, která tak dobře působila v prvním dílu. Celý příběh se posunul do čistě vizuální roviny, která výrazně omezuje vaši představivost. První díl byl hodně o domýšlení si nastíněných situací a jejich možného průběhu, včetně gradujícího a ne zrovna předvídatelného příběhu. Tohle všechno v pokračování chybí. Spousta hororových klišé, jako záhadná postava objevující se za vašimi zády, příběh, který nemá nějaké výraznější dějové zvraty, klasické „lekací“ scény přilepené kam jenom to šlo, vše je zobrazeno, nulový prostor pro fantazii. Tyhle typy hororu vzbudí tak maximálně úsměv, ne strach. Pozitiva: Naomi Watts, scéna se samospouští.

Výtvarně zajímavý ale příběhově velmi chudý filmový počin. Dějová linka se táhne pouze první čtvrthodinkou, poté se celý děj smrskne na pouhé za sebou poskládané skeče, které navíc utečou velmi rychle, a ani vám to nějak výrazně nevadí. Charaktery postav opět fungují, prostředí zasazené na dálný východ opět nadchne ale celé to sráží mizerný scénář a nulová dějová gradace. Jako 30-ti minutová epizoda animovaného seriálu dobré, jako celovečerní film nedostačující.

Pojem „televizní film“ se za poslední roky asi docela posunul, ale jsou to právě výtvory jako Oxygen, jež člověka vrací zpátky do reality. Netflix se tu už několik let snaží s pomocí jmen jako Cuarón nebo Fincher budovat obraz katalogu vyšší filmařiny, problém ale je, že většinu z jeho nových, neáčkových produkčních přírůstků strčí bez větších problémů do kapsy Ryan Reynolds se zapalovačem a starým Blackberry v přízemně – nebo spíše podzemně – analogovém Buried (2010). A nepotřebuje k tomu ani rámování do vzletných vesmírných dálek nebo těkání dějových linek ve snaze překlenout omezenou expozici a diváka na těch sto minut nějak zaujmout.

Precizně zrežírovaný noční schizofrenní trip s neuvěřitelně sexy Patriciou Arquette střídající Lynchovy trademarky snové logiky s překvapivě uchopitelnými narativními dějovými úseky. Člověk si místy až říká, jak něco tak rozlétaného a dějové neuzavřeného může dávat takový smysl.

Tvůrci animovaných filmů to mají v současné době těžké. S příchodem 3D grafiky a jejím uplatněním na poli animovaných filmů se na jedné straně tvůrcům otevřeli nové možnosti v procesu tvorby a i když to mnohým na první pohled nemusí být zřejmé, také tento proces výrazně zjednodušil (pozn. to je např. důvod, proč se v současné době využívá 3D technologie i ve 2D animovaných filmech - příkladem budiž Simpsonovi ve filmu a použití 3D modelů pro vykreslení perspektivy při Bártově jízdě na skateboardu ulicemi Springfieldu). Na straně druhé se ale výrazně prodražil proces samotné výroby, jelikož už si rozhodně nevystačíte s partou animátorů a hromadou pastelek, popřípadě s pár tablety a nějakým tým sériovým PC. Nárůst výrobních nákladů se pak mnoho tvůrců rozhodlo řešit tak, že se snaží film zacílit na všechny věkové skupiny, aby si zajistili prodej jak u dětí, tak u dospělých. Ve většině případů tento postup nicméně končí blamáží (viz český pokus Kozí příběh). Druhou možností je úzká profilace na jednu věkovou skupinu. V tomto případě jsou jí ve většině případů děti a sem bych koneckonců zařadil také tento film. A to je také důvod nízkého hodnocení. Věková skupina je nastavena až příliš nízko. Nutno ovšem podotknout, že to není problém filmu, ale problém pro mě, jako potenciálního hodnotitele. Začátek filmu je velmi slibný. Velmi hezký design prostředí a postav na pomezí pixarovské uhlazenosti a Burtonových ostře řezaných rysů z Corpse Bride. V okamžiku prvního dialogu (v tomto případě monologu) vám nicméně dojde, že opravdu nebudete cílová skupina. V deseti letech bych tento film hodnotil jistojistě jinak a tudíž je mé současné hodnocení spíše poplatné věku. Bohužel teda.