Sandiego

Sorelácké shéma ve své nejkrystaličtější podobě - film, na němž si jde udělat nejlepší představu o tom, co znamenal a k čemu sloužil československý film první poloviny padesátých let. Motivy emblematické pro tuto dobu jsou neuvěřitelným způsobem nacpané do jedné zápletky, která jen zázrakem drží pohromadě a má nějaký vývoj. I když ten je samozřejmě postavený na malicherných pseudoproblémech a dynamice plynoucí z výživného kontrastu mezi vesnicí, v níž byla kolektivizace úspěšně dotažena k dokonalosti a vedlejší obcí, kde dosud nebyla rozorána jediná ves a veškeré dění řídí hospodský parazit. A když dojde ke skutečnému konfliktu, dokonale jej zadusí jeho převod do jediné dialogové scény. Pokud jste shcopni přijmout Usměvavou zem jako možnost výborné analýzy fungování dobového schematismu, rozhodně jde o podnětnou a rozhodně ne nezajímavou podívanou. Navíc jde o jedinou skutečnou utopii (považme: kantýna kde se asi bude vařit jako v Grandhotelu Moskva, astronomické platy družstevníků překonávající příjmy samotného předsedy či vhodnost ponechat název Darmochleby - protože nyní už bude zadarmo i chleba!), zvláště vezeme-li v potaz, jak neúspěšná byla dobová venkovská kampaň, což mělo za následek přistoupení k daleko tvrdším metodám. Podíváme-li se na film z objektivnějšího hlediska dobové kinematografie, rozhodně se najdou díla daleko diletantnější a nesnesitelnější. Gajer na tom není řemeslně nejhůře, zápletka je i přes svoji zahlcenost svižná a přehledná, filmu pomáhá i mírná komická nadsázka a oživující typy postav (drbna Zdeňky Baldové jako jediný zástupce "včerejšího" v Darmochlebech). Do odpadových hlubin patří diametrálně odlišné filmové "zážitky", kterých v dané době vznikla přehršel, jakkoli jejich ideový základ a zločin na pravdě byl stejně zavrženíhodný.

Vůdce Kim rozhodl o tom, že severokorejský cirkus bude nejlepší na světě a dal profesionálům několik velmi užitečných rad, díky nimž je možné tohoto cíle dosáhnout - a soudružce s velkým snem a o něco menším talentem tato slova vyléčila z deprese z vlastní nedostatečnosti... Jasně, je to na první pohled nevinná zábava, kde ani tak nevadí, že se odehrává v prostředí dolů či na stavbě, hold to jsou reálie dnešní Severní Koreji, ale podrobit všechno "Kimovi ze stroje", který náhle vyřeší krizi, stejně jako uvědomělý vůdce dolů, jenž velkoryse obětuje svoji největší údernici, protože sny se maj plnit nejen o Vánocích? Propagovaná nevinnost filmu je jen součástí propagandy a i když v daném žánru často realita prochází přikrášlujícím filtrem, kolchozy jako vystřižené z Disneyho technicolorových pohádek přeci jen překračují únosné hranice. Připočítáme-li stylistické postupy, které skutečně odpovídají úrovni našich půlstoletí starých filmů, otravný výkon hlavní představitelky či animační předěly které odpovídají vga počítačové grafice počátku devadesátých let, nelze snímek označit za nic jiného než filmový debakl. Odpad nedávám jen proto, že film je dokoukatelný do konce, vypráví srozumitelně a poměrně svižně, navíc dokáže zaujmout alespoň svými akrobatickými sekvencemi. A na závěr jeden postřeh: zaujala mě obtloustlá postava cirkusového akrobata, mezi nímž a Kimovou se zrodí láska - až příliš připomíná současného severokorejského tvůrce. Že by se s jeho nástupem prosadil i nový ideál mužské krásy?

Jiří Mádl svým debutem rozhodně mile překvapil - film nemá žádné přehnané ambice, vypráví prostý příběh, pokorně se drží snahy evokovat upřímnou dětskou výpověď o okolním světě. I když jde ve výsledku o skrumáž dojmů, zážitků a drobných nápadů natočených na fotoaparát, výsledné struktuře se daří udržovat diváka v napjatém očekávání a nepolevujícím pobavení, a přitom se několikrát dotknout i jeho emocí. Ohromnou podporu Mádl našel u dvou dětských představitelů, jejichž uvolněné a spontánní výkony dávají vzpomenout na dávno zašlou zlatou éru žánru dětského filmu. Trochu v rozporu s prosazovaným autentickým viděním světa je dosti silně konstruovaná zápletka, která působí tak trochu, jako by byla vystřižená z několika epizod seriálu Ulice, i přehnaná prosluněnost, která napomáhá jak reklamní prezentaci Mádlova rodného města, tak vlezlému zmrzlinovému product placementu. Kdyby si Mádl udržel jemnější a vyrovnanější přístup i v těchto složkách, klidně by snesl srovnání s díly takových tvůrců jako byl Kachyňa či Plívová-Šimková. Jenže třeba první jmenovaný dovedl vykouzlit skvělý dětský film i z tak banální situace, jako je nuda na sídlišti v parném létě, kdy všichni kamarádi odjedou na venkov či k moři. Pomine-me li zápletku, je těmto klasikům Mádl v odzbrojujícím uchopení dětského světa a klukovského přátelství tak blízko, jako žádný jiný tvůrce, jenž se po roce 1989 o žánr dětského filmu pokusil. Pojedeme k moři je nakonec podmanivou podívanou, která zvedne náladu a má na to stát se nepodlézavou rodinnou klasikou.

Přesně ten typ evropské artové komedie, který mi sedí. Absurdní komickou polohou v lecčems připomené nedávné počiny nového řeckého filmu (především Špičák a Alpy), ale při bližším prozkoumání režisérovy filmografie je jasné, že si svůj osobitý styl udržuje už od počátku devadesátých let a nejde tedy o imitaci úspěšného modelu. I přes všudypřítomnou nadsázku a záměrné úlety ve vyprávění si Borgman udržuje znepokojivou působivost, i když podmanivá atmosféra plná otázek a šokujícího narušování očekávání k závěru viditelně slábne a film pouze setrvačně splní to, co už divák tuší. Škoda, že režisérova podvratnost nevydržela s dechem, ale i tak množství bitarních motivů a nečekaných žánrových příměsí stačí na samovolné podráždění bránice a poměrně otevřenou hru s dorážejícími hypotézami.

Docela ubíjející zážitek, přesto je podmanivé sledovat, jak si íránská každodennost podává ruku s minimalismem latinskoamerického filmu. Navíc příběh muže, který se po padesáti letech "osamostatní" - a tento akt osvobození z řady vlivů dovede do nejzazších důsledků, má svoji sílu. Jeho nevyzpytatelný portrét sahá na straně diváka od původně ironického postoje, přes lítostnou empatii až po mrazivý pocit z dosaženého ovládnutí vlastního okolí. Společně s ním poznáme, jak nebezpečný a přitom slastný je pocit, když se náhle zbavíme všech všech determinant našeho bytí a zajistíme si bezvýhradně nadřazenou pozici i právo mít poslední slovo.

Nymfomanka může být tematicky spjata s předcházejícími Trierovými snímky a tvořit společně s nimi trilogii, přesto je jim na míle vzdálená - naštěstí v tom nejsprávnějším směru. Zatímco Melancholie mě rozčilovala svoji vyumělkovanou efektností, jež převládla nad slibným psychologickým dramatem a pohltila zvláštně znepokojivou atmosféru, Nymfomanka mě učarovala svoji zábavnou bezuzdností. Navršené etudy propojené oslími můstky jsou teprve přípravou na dramatický konflikt a díky tomu se vyznačují hravým, provokativním a neustále překvapujícím rozměrem. Nešetří humorem ani velmi dráždivými, leč stále decentními scénami, a občas si neodpustí pro Triera příznačné emocionální šoky, z nichž pořádně zamrazí. Mistrovským kouskem je hlavně tragikomická etuda, v níž figuruje manželka jednoho z milenců, jež se snaží bez jakýchkoliv ohledů a na prahu hysterie zachránit poslední zbytky rozbitého vztahu skrze vlastní děti. Nečekejte tedy žádný odtažitý arthouse, ale zábavné studie na překvapivě vděčné téma nymfomanie, které připravují půdu pro závěrečný obrat. Po něm už bohužel, jak ukazují reakce na další díl, může být vše docela jinak...

Nejsmutnější a nejbezvýchodnější film o staří, který jsem měl čest zhlédnout. Alexander Kliment napsal dechberoucí scénář, který každým slovem vytváří působivou síť probouzené nostalgie, nemilosrdně ubíhajícího času, naděje podávající si ruku s beznadějí a vzletných představ uzemňovaných krutou realitou. Antonín Moskalyk jej plně podpořil střídmou režií, která nabízí maximální prostor pro (životní?) herecké výkony Jarmily Kurandové a Ladislava Peška, z nichž jednoduše nelze spustit oči plnící se téměř od samého počátku hořkými i vřelými slzami. A samozřejmě vše završil Lubomír Fišer svoji hudbou, která vždy i navzdory své nenápadnosti dopomůže emocím k maximálnímu vzepjetí. Unikátní dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže odrazit celý život, lidský úděl v dějinách připomínajících zblázněný barometr i zvláštní magnetismus české krajiny, si zaslouží absolutorium a orůzračnou silou zážitku bych jej osobně přirovnal k úžasné Romanci pro křídlovku.

I statické televizní pojetí klíčových okamžiků našich moderních dějin může navzdory náloži dialogů a dlouhých detailů nemusí budit vzpomínky na normalizační medailonky pokrokových hrdinů. Robert Sedláček se snaží i na omezeném prostoru hledat možnosti k filmovému vyjádření a společně s Pavlem Kosatíkem nevynechají příležitost, kdy promísit vznešené události a jejich aktéry s přízemními a ironickými momenty. Přesto se jim jednoznačný pohled odpovídající sdílené současné ideologii ne vždy podaří zcela potlačit a především úvodní masarykovský díl doplácí na všudypřítomnou pietu a setrvává tak v rámci strnule vznešeného portrétu. Jinak je na místě pochválit prozíravé dramaturgické členění jednotlivých epizod, které nejprve poměrně hutně představí kontext a různé protisíly v daném konfliktu a hlavní jádro poté vystaví na klíčové konfrontaci nejčastěji probíhající mezi dvěma postavami zastávajících zcela opačné póly. Škoda jen, že jsou důsledky těchto osudových okamžiků většinou omezeny jen na několik závěrečných titulků. Co se týče hodnocení jednotlivých dílů, nejméně se tento model osvědčil u úvodního medailonu TGM a u ne tak dramaticky nosné Kulky pro Heydricha. Den po Mnichovu a první Gottwald působí daleko sevřeněji i díky výslednému pocitu plíživé beznaděje, Skutečně mistrovským kouskem, který si zaslouží plný počet, je ovšem zobrazení vztahu Slánského, Gottwalda (a zprostředkovaně i Stalina) v Zabíjení soudruha. Mrazivě groteskní analýza drolícího se kultu osobnosti a mocenské paranoi dosahuje atmosféry Kachyňova Ucha a na malé ploše sugestivně rozprostírá jádro systému, který začal požírat sám sebe. Výborný herecký dialog Jiřího Vyorálka a Davida Novotného představuje komunistické exponenty v lidských barvách, jako oběti mašinérie, kterou samy nerozvážně rozpoutaly a nyní si plně uvědomují svoji nicotnost chorobně prorůstající se strachem o vlastní životy. Vrcholem již minulé televizní sezony je tak vedle Hořícího keře i tento daleko nenápadnější, ale pronikavostí svého "řezu" srovnatelný snímek, který oproti předchozím epizodám cyklu v mé hlavě přetrvává i týdny po zhlédnutí.

Ani bluegrassové melodie, ani působivý vizuál nedokážou zakrýt, že tento belgický oscarový kandidát je velmi prvoplánovou a vyspekulovanou variací na tisíckrát ohrané téma. Snaha o nelineární vyprávění skrze efektní střihy a skoky v čase jsou jen prázdnou zástěrkou, která se snaží vzbudit alespoň nějakou emoci tam, kde od počátku žádné hlubší a autentické city nejsou. Ve výsledku průměrné drama plné protivných scenáristických kliček, na něž se hezky dívá a jež se hezky poslouchá, ale nezanechá vůbec žádnou stopu.

Unikátní zážitek, který s chutí mění pravidla filmového vyprávění. Po uchvátně zašifrovaném a vizuálně opojném rozjezdu poodkrývajícím roušku podivné nákazy hlavní hrdinky, ovšem následuje snaha zobrazit její začlenění do vyšší organické formy společně s dalšími jedinci a narace se už spíše setrvačně plouží k povrchní ezoterické bajce s vepři. I přes čím dál větší bizarnost, která ve mě přestávala zbuzovat hluboké zaujetí, náleží Upstream Color koruna nejvíce vizionářského díla za rok 2013. Opravdu je ostudné, že k českému divákovi se tato poutavá prapodivnost nedostala žádnými distribučními kanály.