Willy Kufalt

Tak jsem si doplnil žánrový rest, od nějž jsem neměl valná očekávání a výsledek dopadl hůře, než jsem čekal... Úvodních 13 minut přineslo (v rámci béčkového teen slasheru) slušný nápad vraždícího maniaka se zálibou v horrorových filmech a celé první řádění se mi zdálo (opět hlavně v mezích subžánru, do kterého Vřískot spadá) celkem zdařilé, i přestože jsem se více popadal smíchy nad potenciální parodií, než žebych se děsil, ačkoliv pár lekaček v průběhu filmu na mě zapůsobilo efektně. Větší problém je, že většina nasledujících minut mi připadala buď plná spousty nudné vaty, příp. občas okořeněná vesměs průměrně podanými i zahranými poutavějšími scénami. Řádění zabijáka dost upoutá v úvodní sekvenci, něčím snad ještě podruhé, do poloviny fungují jisté nápady, ale postupně se klíčové scény Vřískotu na můj vkus stále více jen cyklily v různých variacích až do šílené finální frašky, během níž mi bylo značně trapno. Nelogičnosti mi tolik nevadí, pokud mě děj plně pohltí napětím či atmosférou – zde se tak u mě mimo pár scén nestalo. Až na nápad s jednoduchým odkazováním na starší spřízněné filmy mi Vřískot nepřijde ničím víc, než tuctovým a průměrným slasherem, který navrch pěkně shodí závěr. Se zdejším vysokým hodnocením se neztotožňuji. Ale to je nejspíš tím, že mě v rámci horrorového žánru baví velmi často jiná pojetí a jiné filmy než zdejší většinu. [35%]

Roger Hanin v exotickém prostředí utíká, řítí se s auťákem, pere se s gangstery nebo nezaujatě předvádí rádoby stylového pomladšího morouse. Naštěstí občas u něj probleskne nadhled, stejně jako u tvůrců, takže vyúčtování sice jemně zranitelného, leč nepřemožitelného akčního hrdiny proti početné skupině gangsterů ve vejminku s neckami s barevnou náplní je za hudebního doprovodu koridy hodně zábavné. Jinak je toho nadhledu pramálo a většina rozehraného děje kolem tajného úkolu Solitéra budí dojem, že se bere tahle předražená koprodukce spíše vážně. Lefebvre se překvapivě netváří celý film jako ňouma, občas i přispěje k pozvednutí koutků úst, zvláště když dokáže zkušeného protivníka útočícího zezadu praštit k zemi pomocí úderu spontánně zrolovaným kouskem novin(!), to bylo něco – to jsem se fakt zasmál... Jinak působily na mě herecké výkony v obou hlavních rolích místy až nevýrazně, jako i scénář, více mě zaujalo snad rafinované zvukové heslo, s odemykáním výhradně za pomocí nahraného zvuku, pouštěného ještě na dálku přes telefon. Akce s výjimkou poťouchlého zúčtovaní přes traktor je málo nápaditá, někdy až staticky nudně snímaná. Prostě totální zaměnitelné eurospy béčko 60. let, u kterého zpětně tápu, proč mi na HDD tak dlouho zabíralo vzácných 5 GB... [45%]

„Na rozkaz drevo narúbeš, ale obraz na rozkaz nenamaľuješ...“  Pěkná to barevná historická romance z dávných časů, líbila se mi. Nečekal jsem navzdory žánrovému zařazení tradiční historické drama a jestli mě něco překvapilo, tak že od okamžiku malování prvního obrazu Júlie mi Posledná bosorka svými motivy připadala v nejedné scéně jako film se slušným náběhem k horroru (v té původní romantické podobě) a silně evokovala jak temné příběhy o čarodějnictví, tak „malířské“ horrory typu Podobizna, i jistou tajuplnost si v pár scénách s atmosférou dokázala zachovat... ač se později děj obrátí úplně jiným směrem a cokoliv temného časem zahladí, minimálně u malovaného obrazu děsivého mučení, jeho popisu s příběhem matky hlavní hrdinky či u varhanní hudby v napínavou chvíli mě dost mrazilo. Tenhle film však v malebných padesátkových barvách ukáže více tváří a jindy mi naopak příjemně lichotil lidově muzikálovými popěvky studentů a jejich humoru v času tráveném s malířem, bavil mě chvilkovým skoro-parodováním filozofické diskuze (třeba s hláškou o tom, zda je Boží zákon nakonec také nedokonalý, když Bůh coby jeho tvůrce ho může porušit). Na dobu vzniku mě překvapilo i vyznění závěru, který s vyústěním (ač pravda, hodně doslovně) předkládá hned dvě možná vnímání události nazvané zázrakem, fantaskní i realistické. Klasické provedení starého mělo pro mě v Poslední bosorce své kouzlo, stejně jako mladá Oľga Zöllnerová v titulní postavě. [80%]

„Právě uběhlo 10 vteřin vašeho života!“ Co mne od prvních scén na Hanákově filmu upoutalo, bylo jeho poetické kouzlo tkvící v obrazu kažodenního života, také pak v jednoduchém, ale příjemně jemném humoru, kameře se smyslem pro výtvarno i nádherné Hapkově hudbě, která tu doprovází nejen pošťákovy „růžové“ sny či scény s prostřihy na staré fotografie a lidová výtvarná díla. Zajímavé v rámci tohoto stylu, ve filmu zobrazujícím částečně nepropustnou hranici mezi dvěma světy romské a původní slovenské komunity na vesnice, je pak kombinace dvou hudebních stylů, kdy se Hapkovy „pouťové“ motivy střídají s klasickou romskou hudbou a zpěvy. Samotný příběh na mě však oproti oné poetice již tolik nezapůsobil. Zamilovanost přinesla i své momenty, ale tam, kde se zřejmě mělo prohloubit drama nebo jsem měl pocítit nezapomenutelné okamžiky vzácných setkání letní lásky postupně odsouzené k vynucenému konci či smutných procitnutí Jakuba mimo ně, tam se mi občas snímek trochu vlekl. V této chvíli mě tedy Ružové sny nezasáhly tolik, jak mohly, přestože svým náhledem do rozdílů dvou komunit v jedné vesnici přinesly v rámci čs. kinematografii své doby cosi jiného. [70%]

Občas se stává, že se u výběru filmů, které by mě mohly bavit a zlákají mě ke zhlédnutí, trochu seknu. Údajně kultovní švýcarská komedie, která má na IMDb z víc než tisícky hodnocení 71%, mě většinou nudila. Walo Lüönd a s mrknutím oka i Emil Steinberger jsou herci, na něž se celkem dalo dívat, ale slušel by jim spíše jiný rozsah i žánr, Lüöndovi tak jedna ze skupinky vedlejších rolí, Steinbergerovi snad větší epizodka a nejlépe ve vážné napínavé krimi, aneb v rámci komedie tu utáhli maximálně vybranou atraktivnější scénu, jinak působí nudně rutinně s občasným zábleskem lepšího potenciálu, jako asi celý film. Zápletka o dvou policistech, kteří bedlivě, zčásti tajně a zčásti přiznaně, sledují čerstvé imigranty s cílem, aby zjistili, zda se mohou stát nováčci v jejich státě reálnými Švýcary, má být údajně založená na dobové realitě systému, ale celý ten systém mi připadal přitažený za vlasy natolik, že jsem mu v takto vlažném podání nevěřil a nechápal jeho smysl. Stalking a odposlouchání, nejde-li o závažné kriminální případy, zrovna neschvaluji, ale komedii s takovou zápletkou bych si klidně uměl představit tak skvělou a vtipně nabitou, že bych se nad tím ani nepozastavil. Zde se nestalo. Je to žalostné konstatování, ale mimo jednu skvostně ztvárněnou epizodku postavy Itala na naturalizační komisi (Claudio Caramaschi / pan Grimolli) ten film v mých očích často zachraňovaly pěkné sedmdesátkové barvy a dobové městské reálie. [40%]

Michael Haneke je zpět, ve svém záběru pořád stejný, byť přeci jen již smířlivější a bez cíle více šokovat. V ironicky nazvaném Happy Endu shrnul řadu témat i formálních postupů z mnoha svých dřívějších filmů a zároveň se mu za mě povedlo natočit víc než kompilát. Nové i zajímavě navazující v tradici Hanekeho experimentů typu 71 fragmentů... jsou záběry točené mobilem na výšku jednou z postav, které mě často bavily svou výstižností (včetně titulků evokující statusy na sociálních sítích) a občas i černým humorem; dlouhé záběry chatu na PC obrazovce zas mj. podtrhly dojem citové vyprahlosti ve vybraných vztazích. Haneke mě totálně přikoval k dění, v němž rozehrává souvislou mozaiku vztahů a příhod jedné velké rodiny, přiměl mě plně k tomu, abych se zajímal o každou postavu a její osud, abych si nalezl ke každé z nich jistý vztah a přes různý stupeň (ne)sympatie či (ne)souhlasu s mnoha z nich aspoň ve vybraném okamžiku soucitit. Vůbec jsem neměl pocit, že by tu šlo o nějaký Hanekeho sešup, naopak mě dostalo, jak dokáže pevně udržet a vyvíjet film s tolika postavami a tématy, jak pracuje s dlouhými záběry, aniž by působily dlouze, a kolik uzemňujících scén do filmu vtěsnal, ať už šlo o silné dialogy nebo třeba jen vybrané statické záběry, jako když sledování dědy s vozíčkem na silnici a jeho (divákem neslyšeného) rozhovoru s partičkou Arabů je neustále rušeno přechodem spousty aut. Jako snad nejsilnější vnímám celý rozhovor mezi vnučkou a dědečkem. Uvnitř (v restauraci) bolavě, venku (u moře) zase až groteskně cynický závěr mě vlastně nemusel překvapit, ale stalo se... a to jsem si ještě říkal, že snad poprvé vidím Isabelle Huppert v pozdním věku hrát sympatickou(?) postavu. :o) No.. inu, opravdu „sympatický“ happy end, jen co je pravda... [90%]

Uff, to bylo docela náročné! Krimi děj kolem vyšetřování loupežné vraždy, analýzy případu, soudního procesu a rozplétání psychologie pachatele a vztahů, pojatý ve výsledku téměř jako meditativní film à la Tarkovskij...? Zní to velmi zajímavě a taky první třetinu na mě Třetí vražda působila ve svém stylu dost silně, upoutala mě ním i osobitými japonskými herci, zatraktivnila to vizuálně prostředím moderních úředních místností, kamerou plnou promyšlených záběrů i samotnou kombinací děje kolem profesního vyšetřování s tak specifickou atmosférou. Jenže plně na mě v tomhle stylu fungovala jen dočasně a pak ještě ve vybraných scénách. Tu tlustou skleněnou zeď, která ve vězeňské místnosti dělila vězně od návštěvníka, jsem obzvlášť u společných dialogů dvou klíčových postav přes zeď začal cítit podvědomě i já, ve vztahu k tomuto filmu. Pokud mi zůstával osud pachatele tak lhostejným a to i navzdory jeho emočním katarzím ve společnosti advokáta, zřejmě ten správný zážitek ve finále v mém případě úplně nevyšel. Nedotklo se mě to a na druhý den příliš necítím, že by to cosi ve mě hlouběji zanechalo, byť osobitou filmařskou stránku jsem ocenil. [60%]

Byl jsem připraven na dlouhý ponurý a depresivní zážitek plný psychologického náhledu do života notorického alkoholika a masového vraha policistů... psychologické a místy i depresivní na hraně smutně zdrcujícího prožitku to bylo dost, ale jaké překvapení mě zároveň čekalo, když jsem např. první hodinu sledoval až příjemně poetický a lidský příběh dvou přátel sousedů, kteří těžce fyzicky pracují na horách se dřívím a ve volném času si užívají v přírodě či pálí lihovinu s vidinou kšeftů mezi známými... po hodině se začíná ukazovat Pasiho obliba alkoholu, která rozhodně nespočívá jen v jeho výrobě. Velký prostor Mikko Niskansem ale věnuje autenticky zachyceným scénám kolem manuálních prací drvoštěpa a jeho kolegy traktoristy v lese, u vody, s koňskými záprahy a dalšími nástroji – fascinovalo mě sledovat pohltivé nasnímání pracovních činností, z nichž jsou mnohé prolnuté napětím (např. překážový průchod s koněm a plným záprahem v těžkém sněhu přes úzké stromy)... také nám film pak představuje Pasiho rodinu se ženou a několika dětmi, na něž si stále i přes zapálené pracovní nasazení a častá přátelská sezení najde čas. Tedy hlavně do chvil, dokud nezačne alkoholismus nabourávat rodinný klid. Co do prostoru dlouhodobě zůstává závislost na alkoholu, k němuž se Pasi dostává přes jeho výrobu a také zábavu, jakoby pouhé jedno z témat v životě Pasiho. Vzbudí konflikt, větší či menší, ten je záhy na čas utišen, vracíme se do normálu a mysl očisťující práce, ale ten vliv na nitro a proměnu směřující postupně až k rozkladu vrcholícího sebevražednou bolestí a náhlým obratem k útoku zanechává silný. Hodně se mi tedy líbilo zpracování, které dokáže skloubit jistý naturalismus s nebývalou poetičností, ba vyprávět takto pohnutý děj na způsob prakticky obyčejného příběhu jednoho obyčejného člověka. Mikko Niskanen, který se tu podílel jako režisér, scenárista a současně herec, má můj obdiv i za ztvárnění hlavní postavy, jednou v zářivě charismatickém světle, jindy posléze se uvnitř lomící a (s každým dalším zlomem stále více) nechutně se měnící v zuřící i zoufalou trosku. [85%]

Přiznám se, že jsem před zhlédnutím coby mladší ročník věděl o alžírských nepokojích v 50.–60. letech pramálo a samotného by mě film o rozpoutání terorismu a bouřlivých demonstrací za nezávislost okupované kolonie ani nenapadlo řadit mezi válečné. Dvouhodinová zfilmovaná kronika dnes již historických událostí je strhujícím způsobena vedena po formální i obsahové stránce. Ta syrově černobílá kamera, evokující dokumentární záznam, mě od prvního záběru nemilosrdně vtáhla a uvedla do zvláštně znepokojivého transu mísícího se s fascinací nad osobitým filmařským provedením. Díky takto osobitému provedení v autentických alžírských lokacích s bohatou přítomností arabských herců jsem se dokonce více cítil jako u (severo)afrického filmu, na jaké jsem zvyklý např. z pozdější egyptské produkce, než jako u italského. Dvouhodinová stopáž je slušně naplněná sugestivní akcí a i v případě, že se tempo místy zastaví, uzemní film pro změnu plukovníkovým projevem, jindy zkomplexní pohled na téma s rozhovory pro média. Doslova rozporů plný byl také můj vztah k hlavním bojujícím postavám z řad teroristů v čele s partyzánem Alim: fandil jsem jim v daném stavu ve věci boje se smysluplným národním cílem a jeho dosažení s vidinou vysvobození se z útlaku, na druhé straně ta enormní (často nijak explicitně zobrazená, přesto působivá) řada mrtvých obětí, kterou zejména jejich načasované výbušniny způsobily, ke mě doléhala až s pocitem menší hrůzy a značnému odporu k takto radikálnímu jednání. Ale vlastně nic mi nepřipadalo v tomto filmu stranné, mj. s pozdějším pohledem na zbrojní zásahy, a sám tu nečernobílost vnímám jako jednu z dalších velkých deviz této filmové Bitvy o Alžír. [90%]

Přestože víc než hodinu jsem tuto inscenaci dle divadelní hry dokázal sledovat téměř bez pohnutí a v tom následujícím zbytku se mnou nadále aspoň trochu emočně hnul příběh dospívající Hedwigy ve skvělém podání Anne Bennentové, celkově u mě zde přítomný typicky rakouský chlad v kombinaci s delší stopáží mírně převládl nad ostatními klady. Také jsem si opět potvrdil, že jestli např. Michael Haneke v mnoha svých filmech téměř nebo vůbec nepoužívá filmovou hudbu, není to zas možná tolik jeho osobitost, jako nejspíš dlouhodobě běžná tradice rakouské kinematografie v dramatickém žánru. Projevilo se to i zde, nicméně mýma očima také kousky vhodné doprovodní hudby Divoké kachně v některých scénách či tichých předělech scházely k prohloubení emocí. Díky kvalitně napsaným dialogům (aby ne, když se klasickým způsobem adaptuje léty prověřená klasika) a skvělým hereckým výkonům (snad víc než Bruno Ganze mě bavilo sledovat Petera Kerna v postavě Hjalmara s upadajícím životem, ale i ztvárnění mnoha vedlejších postav patřilo k excelentním) jsem se tímto kusem úspěšně prokoukal až do konce. Větší zásah se však pro mě konal pouze u sice zásadního, ale prostorově spíše vedlejšího příběhu Hedwigy, jejíž největší útěchou se stává odchycená raněná divoká kachna, jenže pro postoj jiných členů rodiny se stále zvyšuje oprávněný strach z blížící se ztráty milovaného. I její osud mě však více zasáhl během dialogů v průběhu filmu, než v závěru, kde jsem s jejím nesmyslným činem příliš nesouznil. [70%]