Willy Kufalt

„...než něco zavrhnete jako nudné či nepodstatné, tak mějte na paměti, že chcete-li skutečně porozumět současnosti či sobě samému, musíte začít v minulosti.“  Jak krásně řečeno. O učitelství, jeho poslání či vztahu učitele k žákům (včetně přesahů mimo vyučovací hodinu) je v každé době dobré přemýšlet. Přestože se tento příběh s nenápadně stylově vybroušeným retro vizuálem odehrává v počátcích 70. let (místy díky atmosféře až můžeme nabýt pocit, jakoby v oné éře snad i vznikal) a doba za těch pár desítek let též pokročila, promlouvá Alexandre Payne ve svém nejnovějším filmu směrem k nadčasovým hodnotám, tak důležitým i v dnešku. Od pana režiséra mě už nadchla Nebraska (která pro mě z Payneovy tvorby pořád vede) a vnímám ryze pozitivně, že se Payne po následném, za mě tedy nepříliš zdařilým pokusem o sci-fi (Zmenšování) vrátil tentokrát zase k tomu, co mu nejvíc jde – tedy laskavě citlivým příběhů obyčejných lidí – a ukázal, že tato odnož amerického nezávislého filmu pořád funguje... Plně přicházím na chuť i Paulu Giamattimu (Můj svět, Bokovka), který do ztvárnění profesora Hunhama opět vnáší malý kus jemné komiky, ale zároveň zůstává plně civilní, s vystižením té charakterní hloubky postavy, odehrané s humornou nadsázkou, ale zároveň navzdory pár negativněji vyznívajícím črtům i sympaticky polidštěné. Moc se mi líbil jeho výkon, možná bych to u postavy Hunhama ani nenazval úplně proměnou, spíše velmi pozvolným odhalením jiné tváře s nacházející situací během zimních prázdnin. Kdybych měl popsat film dvěma slovy, možná by to bylo nacházení lidskosti nebo nacházení pouta. Ale ukrývá se toho zde i víc a pokud ono kouzlo Zimních prázdnin pocítíte, možná zjistíte, že zažíváte u filmu podobný hřejivý pocit zážitku, k jakému dospějí nejen díky svátkům i hlavní postavy. Překvapivě jsem si nestěžoval na rozsáhlou stopáž a po dojemném závěru, podaném tak přirozeně, bez zbytečného sentimentu, se přikláním k plnému hodnocení. [90%]

Čekal bych leccos, ale rozhodně ne, že takový film začne poetickou scénou v baru, kde ústřední akční hrdina (byť v první scéně spíše evokuje jakousi hongkongskou obdobu Felixe Slováčka :D ) hraje sólo na sopran saxofon a celý tento úvod vtáhne nesmírně podmanivou melancholickou atmosférou. Vůbec to snímání prostředí, v němž se už záhy rozjede první velká akce plná výstřelů a smrtelných kulek, mi v úvodních minutách připadalo geniální a stejně tak dobrá první půlhodina, která ubíhá až na jednu sérii přestřelek dost pomalu, mě spolu s objevující se zádumčivou atmosférou, např. u opětovného návratu do baru, navnazovala na luxusní žánrový zážitek. Ten částečně zůstal, protože takto z každého koutu a až do posledních minut stále souvisle gradující, nabité zpracování akčních scén, které již za chvíli začnou zabírat téměř veškerý zbytek další stopáže a stále přecházet do většího masakru s ještě větším množství postav do akce zapojených, jsem snad ještě neviděl a celkem dost scén s nějakým nápadem a prvkem (zvláště celá sekvence, kde policisté rozbíjí náboje a vnitřní obsah v rámci další akce využijí jinam...) mi tu přišlo památných. Už jen pro tenhle aspekt zážitku spolu se zmíněným úvodem a taktéž, že mě Hard Boiled drželo u pozornosti po celou dobu, přestože fanda do žánru tak úplně nejsem, se přikláním k (slabším) 4 hvězdičkám. I přes zřídkavější chvilky krátkého poklidnějšího se zastavení u pár slov a vět mimo neustálé honičky, přestřelky, inscenované výbuchy a jiné akční úkony, musím ale na druhé straně říct, že mě vývoj filmu v rámci děje částečně zklamal, protože po bohatěji rozehraném začátku jsem to čekal... trochu jiné, dramaticky barvitější, možná i lehce hlubší. [75%]

Ale jo, zatracenej Fernande, pobavils' mě ve společnosti s Andrém na cestách dost, i když na styl filmu jsem si chvíli zvykal. Jednou fajn absurdní humor míchnutý groteskním putováním zločince na útěku ve společnosti slepého kumpána, občas velmi jemný kousek filozofie vtěsnaný do řízných bonmotů („Je rychlé někoho zabít. Mnohem rychlejší, než někoho porodit.“ ), k tomu svěží a často vtipné herecké výkony hlavní dvojice, kdežto mezi Lhermittem a Yannem tu funguje i přes rozdílnost postav jistá chemie – ale jindy mě čekala nejen smršť vulgarismů, pro jistotu hned v několika jazycích (nad čímž jsem se většinou spíše bavil), ale i dodaných nechutností, úletů a vtipů jak z páté cenové skupiny (což mi dojem nasazené laťky už dost kazilo). Často jsem měl pocit, jakobych koukal na film z dílny Jeana-Marie Poirého, kterého moc nemusím – ač film, nímž se G. Mordillat se svým Fucking Fernardem patrně v oné groteskní verzi válečného odboje inspiroval (a v němž si také, byť na menším prostoru, zahráli Lhermitte i Yanne – Dědoušek se dal na odboj) se mi výjimečně docela líbil a obojí bych řadil k té lepší variantě „poiréovské“ blázniviny, která slušně ubíhá, má mě čím i přes kolísavou kvalitu humoru plně chytnout a také řada vedlejších až epizodních postav tu přidá do vína svou světlou chvilku. [70%]

Vzhledem k tomu, jak mě první minuty tohoto experimentálního zpracování akčního thrilleru naprosto ohromily, je pro mě výsledný zážitek dost zklamáním. Pokud jde o formu a kameru, tvůrci připravili pro diváka celou sérii neskutečně vytříbených detailů a svébytných vizuálních kompozic. Je to přímo omamná hra se smysly diváka, zvláště jeho zrakem a částečně i sluchem, jaká aspoň krátce uchvátí většinu vnímavých diváků. Problém mám v tom, že moje uchvácení po 10ti minutách začalo již mírně upadat, dalších 10 minut fungovalo už jen zčásti a čím déle film trval, tím moje pohlcení z vybraných scén s nadšením z vizuálních nápadů ubývalo a vracelo se stále výjimečněji. Často pociťuji cinefilní radost, když film ozvlášťňují takto fascinující formální nápady, jenže Nechte mrtvoly chytat bronz! je případ filmu, který po většinu času obsahuje jen ty nekonvenční vizuální nápady, jeden experimentální záběr zde záhy vystřídává druhý, zřídkavé konvenčnější záběry zapadnou v hromadě střihů, šance pohlcení do obsahu se stává obtížnější a pouze se dívat na experimentální výtvarné umění na pozadí celovečerního kolotoče násilí, honiček a přestřelek na jedné pevnosti uprostřed vylidněné pláže mě časem přestávalo uspokojovat. Obsah totiž navzdory artové formě zůstává až povrchně brakový a s částečně vyčerpávějící se formou dojde před koncem až do stádia, kde všechny postavy vzájemně na sebe střílejí bez toho, aby bylo jasné kdo a hlavně proč. Asi je skvělé, že si tento film a jeho tvůrci s evidentně podobně koncipovanou celou tvorbou našli své fanoušky, pro mě je to spíše lítostiplný důkaz toho, že jeden mimořádný umělecký aspekt ještě nemusí znamenat mimořádný film. [50%]

Tak jsem si doplnil žánrový rest, od nějž jsem neměl valná očekávání a výsledek dopadl hůře, než jsem čekal... Úvodních 13 minut přineslo (v rámci béčkového teen slasheru) slušný nápad vraždícího maniaka se zálibou v horrorových filmech a celé první řádění se mi zdálo (opět hlavně v mezích subžánru, do kterého Vřískot spadá) celkem zdařilé, i přestože jsem se více popadal smíchy nad potenciální parodií, než žebych se děsil, ačkoliv pár lekaček v průběhu filmu na mě zapůsobilo efektně. Větší problém je, že většina nasledujících minut mi připadala buď plná spousty nudné vaty, příp. občas okořeněná vesměs průměrně podanými i zahranými poutavějšími scénami. Řádění zabijáka dost upoutá v úvodní sekvenci, něčím snad ještě podruhé, do poloviny fungují jisté nápady, ale postupně se klíčové scény Vřískotu na můj vkus stále více jen cyklily v různých variacích až do šílené finální frašky, během níž mi bylo značně trapno. Nelogičnosti mi tolik nevadí, pokud mě děj plně pohltí napětím či atmosférou – zde se tak u mě mimo pár scén nestalo. Až na nápad s jednoduchým odkazováním na starší spřízněné filmy mi Vřískot nepřijde ničím víc, než tuctovým a průměrným slasherem, který navrch pěkně shodí závěr. Se zdejším vysokým hodnocením se neztotožňuji. Ale to je nejspíš tím, že mě v rámci horrorového žánru baví velmi často jiná pojetí a jiné filmy než zdejší většinu. [35%]

Roger Hanin v exotickém prostředí utíká, řítí se s auťákem, pere se s gangstery nebo nezaujatě předvádí rádoby stylového pomladšího morouse. Naštěstí občas u něj probleskne nadhled, stejně jako u tvůrců, takže vyúčtování sice jemně zranitelného, leč nepřemožitelného akčního hrdiny proti početné skupině gangsterů ve vejminku s neckami s barevnou náplní je za hudebního doprovodu koridy hodně zábavné. Jinak je toho nadhledu pramálo a většina rozehraného děje kolem tajného úkolu Solitéra budí dojem, že se bere tahle předražená koprodukce spíše vážně. Lefebvre se překvapivě netváří celý film jako ňouma, občas i přispěje k pozvednutí koutků úst, zvláště když dokáže zkušeného protivníka útočícího zezadu praštit k zemi pomocí úderu spontánně zrolovaným kouskem novin(!), to bylo něco – to jsem se fakt zasmál... Jinak působily na mě herecké výkony v obou hlavních rolích místy až nevýrazně, jako i scénář, více mě zaujalo snad rafinované zvukové heslo, s odemykáním výhradně za pomocí nahraného zvuku, pouštěného ještě na dálku přes telefon. Akce s výjimkou poťouchlého zúčtovaní přes traktor je málo nápaditá, někdy až staticky nudně snímaná. Prostě totální zaměnitelné eurospy béčko 60. let, u kterého zpětně tápu, proč mi na HDD tak dlouho zabíralo vzácných 5 GB... [45%]

„Na rozkaz drevo narúbeš, ale obraz na rozkaz nenamaľuješ...“  Pěkná to barevná historická romance z dávných časů, líbila se mi. Nečekal jsem navzdory žánrovému zařazení tradiční historické drama a jestli mě něco překvapilo, tak že od okamžiku malování prvního obrazu Júlie mi Posledná bosorka svými motivy připadala v nejedné scéně jako film se slušným náběhem k horroru (v té původní romantické podobě) a silně evokovala jak temné příběhy o čarodějnictví, tak „malířské“ horrory typu Podobizna, i jistou tajuplnost si v pár scénách s atmosférou dokázala zachovat... ač se později děj obrátí úplně jiným směrem a cokoliv temného časem zahladí, minimálně u malovaného obrazu děsivého mučení, jeho popisu s příběhem matky hlavní hrdinky či u varhanní hudby v napínavou chvíli mě dost mrazilo. Tenhle film však v malebných padesátkových barvách ukáže více tváří a jindy mi naopak příjemně lichotil lidově muzikálovými popěvky studentů a jejich humoru v času tráveném s malířem, bavil mě chvilkovým skoro-parodováním filozofické diskuze (třeba s hláškou o tom, zda je Boží zákon nakonec také nedokonalý, když Bůh coby jeho tvůrce ho může porušit). Na dobu vzniku mě překvapilo i vyznění závěru, který s vyústěním (ač pravda, hodně doslovně) předkládá hned dvě možná vnímání události nazvané zázrakem, fantaskní i realistické. Klasické provedení starého mělo pro mě v Poslední bosorce své kouzlo, stejně jako mladá Oľga Zöllnerová v titulní postavě. [80%]

„Právě uběhlo 10 vteřin vašeho života!“ Co mne od prvních scén na Hanákově filmu upoutalo, bylo jeho poetické kouzlo tkvící v obrazu kažodenního života, také pak v jednoduchém, ale příjemně jemném humoru, kameře se smyslem pro výtvarno i nádherné Hapkově hudbě, která tu doprovází nejen pošťákovy „růžové“ sny či scény s prostřihy na staré fotografie a lidová výtvarná díla. Zajímavé v rámci tohoto stylu, ve filmu zobrazujícím částečně nepropustnou hranici mezi dvěma světy romské a původní slovenské komunity na vesnice, je pak kombinace dvou hudebních stylů, kdy se Hapkovy „pouťové“ motivy střídají s klasickou romskou hudbou a zpěvy. Samotný příběh na mě však oproti oné poetice již tolik nezapůsobil. Zamilovanost přinesla i své momenty, ale tam, kde se zřejmě mělo prohloubit drama nebo jsem měl pocítit nezapomenutelné okamžiky vzácných setkání letní lásky postupně odsouzené k vynucenému konci či smutných procitnutí Jakuba mimo ně, tam se mi občas snímek trochu vlekl. V této chvíli mě tedy Ružové sny nezasáhly tolik, jak mohly, přestože svým náhledem do rozdílů dvou komunit v jedné vesnici přinesly v rámci čs. kinematografii své doby cosi jiného. [70%]

Občas se stává, že se u výběru filmů, které by mě mohly bavit a zlákají mě ke zhlédnutí, trochu seknu. Údajně kultovní švýcarská komedie, která má na IMDb z víc než tisícky hodnocení 71%, mě většinou nudila. Walo Lüönd a s mrknutím oka i Emil Steinberger jsou herci, na něž se celkem dalo dívat, ale slušel by jim spíše jiný rozsah i žánr, Lüöndovi tak jedna ze skupinky vedlejších rolí, Steinbergerovi snad větší epizodka a nejlépe ve vážné napínavé krimi, aneb v rámci komedie tu utáhli maximálně vybranou atraktivnější scénu, jinak působí nudně rutinně s občasným zábleskem lepšího potenciálu, jako asi celý film. Zápletka o dvou policistech, kteří bedlivě, zčásti tajně a zčásti přiznaně, sledují čerstvé imigranty s cílem, aby zjistili, zda se mohou stát nováčci v jejich státě reálnými Švýcary, má být údajně založená na dobové realitě systému, ale celý ten systém mi připadal přitažený za vlasy natolik, že jsem mu v takto vlažném podání nevěřil a nechápal jeho smysl. Stalking a odposlouchání, nejde-li o závažné kriminální případy, zrovna neschvaluji, ale komedii s takovou zápletkou bych si klidně uměl představit tak skvělou a vtipně nabitou, že bych se nad tím ani nepozastavil. Zde se nestalo. Je to žalostné konstatování, ale mimo jednu skvostně ztvárněnou epizodku postavy Itala na naturalizační komisi (Claudio Caramaschi / pan Grimolli) ten film v mých očích často zachraňovaly pěkné sedmdesátkové barvy a dobové městské reálie. [40%]

Michael Haneke je zpět, ve svém záběru pořád stejný, byť přeci jen již smířlivější a bez cíle více šokovat. V ironicky nazvaném Happy Endu shrnul řadu témat i formálních postupů z mnoha svých dřívějších filmů a zároveň se mu za mě povedlo natočit víc než kompilát. Nové i zajímavě navazující v tradici Hanekeho experimentů typu 71 fragmentů... jsou záběry točené mobilem na výšku jednou z postav, které mě často bavily svou výstižností (včetně titulků evokující statusy na sociálních sítích) a občas i černým humorem; dlouhé záběry chatu na PC obrazovce zas mj. podtrhly dojem citové vyprahlosti ve vybraných vztazích. Haneke mě totálně přikoval k dění, v němž rozehrává souvislou mozaiku vztahů a příhod jedné velké rodiny, přiměl mě plně k tomu, abych se zajímal o každou postavu a její osud, abych si nalezl ke každé z nich jistý vztah a přes různý stupeň (ne)sympatie či (ne)souhlasu s mnoha z nich aspoň ve vybraném okamžiku soucitit. Vůbec jsem neměl pocit, že by tu šlo o nějaký Hanekeho sešup, naopak mě dostalo, jak dokáže pevně udržet a vyvíjet film s tolika postavami a tématy, jak pracuje s dlouhými záběry, aniž by působily dlouze, a kolik uzemňujících scén do filmu vtěsnal, ať už šlo o silné dialogy nebo třeba jen vybrané statické záběry, jako když sledování dědy s vozíčkem na silnici a jeho (divákem neslyšeného) rozhovoru s partičkou Arabů je neustále rušeno přechodem spousty aut. Jako snad nejsilnější vnímám celý rozhovor mezi vnučkou a dědečkem. Uvnitř (v restauraci) bolavě, venku (u moře) zase až groteskně cynický závěr mě vlastně nemusel překvapit, ale stalo se... a to jsem si ještě říkal, že snad poprvé vidím Isabelle Huppert v pozdním věku hrát sympatickou(?) postavu. :o) No.. inu, opravdu „sympatický“ happy end, jen co je pravda... [90%]