Willy Kufalt

Jde o střihový experiment ve stylu Final Cutu, akorát tohle je sestříhané výhradně z filmů Jeana-Pierra Mockyho. Režisér a střihač Bernard Sasia touto formou vypráví fiktivní příběh strýčka, který byl vášnivým milovníkem žen a politickým aktivistou a skončil tragicky. Děj je vyprávěn od prvního setkání kluka se strýčkem až po fantaskní dění v posmrtním životě, přičemž strýčka zde v použitých scénách představuje JP. Mocky, zatímco vyprávějící synovec účinkuje a promlouvá (stejně jako různé epizodní postavy) pomocí jiných herců a postav z Mockyho filmů. Nápadem a částečně i provedením je to zajímavé, jen se nevyhnu srovnání s maďarským Final Cutem, který je podobným experimentem, často mě fascinoval a zatímco Pálfi si v něm vystačil s vyprávěním použitými filmovými ukázkami s původními dialogy a přesto to fungovalo, Sasia si tady až příliš vypomáhá voice-overem. Měl jsem pocit, že šlo to s materiálem v jednotlivých střihových pasážích propracovat víc a také mě zamrzelo, že se tu např. neobjevila ani jedna scéna ze Zázrakem uzdraveného nebo Domu na prodej. Rušily mě i pasáže, kdy Sasia doslova ukazuje svůj počítač se střižnou, vkládá kurzor myšky do puštěného obrazu, občas nám ukazuje i proces výroby (po Švankmajerově Hmyzu tedy další film s „making of“ scénami zakomponovanými nesmyslně uprostřed filmu... asi nějaký nový experimentální trend?) a celé vyprávění tak jen rozmělňuje. Určitě se tvůrci snažili a vytvořili obstojný výsledek, ale pasáží, které by mě doslova posadily na zadek, tady oproti Final Cutu moc nebylo a vidím to jen jako lepší průměr na jedno zhlédnutí. Tak alespoň mě to potěšilo dalším potvrzením si toho, že Mockyho odkaz ve Francii pořád plně žije, když už ho z běžných diváků mimo Francii skoro nikdo nezná... a možná mě to i více nalákalo na Mockyho tvorbu po roce 2000, v níž mám ještě pořád značné resty. [60%]

Osobně příliš nefandím filmům, které staví na rapidně se zvyšujícím počtu zvratů k závěru. Tady to, i přes ocenění překvapivé pointy z mé strany, bylo na můj vkus už dost překombinované a zhodilo mi celkový dojem o půl stupně níž. Je to možná škoda, protože jako thriller má Uchazeč neskutečně (nebo napsat raději skutečně?) povedenou a hutnou atmosféru a z valné části si mě hodně získal. Vše je značně ponuré, temné, tísnivé a společně se samotným dějem přidává na zneklidňujících pocitech i roztřesená kamera, ale zároveň takovým zvláštním způsobem, že film ve mě nevyvolával žádnou velkou depresi, jen mě stále neustále držel v napětí. Což mě i mile překvapilo, protože v rámci severských thrillerů jsem měl zatím zkušeností s filmy zavánějící spíše tou depresí či naprostým chladem. Nikolaj Lie Kaas je tu se svým minimalistickým výrazem, nímž současně dokáže vyjádřit spoustu pohnutých a náhlých emocí, jednoduše excelentní a napomáhá svým výkonem i charismatem k strhujícímu zážitku. [75%]

Na tomhle slavném německém filmu mě asi nejvíc zaujala hra s hodně dynamickou střihovou skladbou či též nápaditá vzájemná souhra mezi vizuálem a hudbou. Jinak jako taková hra mi připadá prakticky celý film. Hra především na efekt, hra s různými možnými verzemi příběhu jakoby v hlavě hrdinky nebo paralelních vesmírech. Hra, která snad na ničem dalším nestojí a osobně mě nepřekvapila ani nápadem tří alternativních verzí příběhu, což jsem už viděl silněji provedené ve výrazně starší polské Náhodě. Hra, která s hlavní postavou mohla i tady doběhnout až k zajímavým myšlenkám či podnětům, ale raději poté, co doběhne na třetí pokus k poněkud neuvěřitelnému happy endu, se definitivně zastaví jako ta kulička v ruletě. A co dál s tím... Tak si říkám, jak by pokračoval Manniho život vzhledem k jeho práci uprostřed hodně pochybných kšeftů, i v případě, žeby jednou díky úsilí, dobrým nohám a štěstí ze strany své milující Loly vyvázl? Nemůžu říct, že by mě to jako celek nadchlo, nicméně sledovat nejen zmíněnou audiovizuální stárnku, ale také vyústění jednotlivých verzí bylo zajímavé... méně již pasáže např. z poloviny druhé verze, kde se mnohé scény v rámci kratké stopáže až repetitivně opakují. Za mě filmařsky osobitá jednohubka bez silnějšího zážitku. [65%]

Název filmu je v tomto případě záměrným a funkčním spoilerem, řekl bych. Divák díky němu ví, co se přibližně může přihodit hlavní postavě a tvůrčí dvojice Fegler–Fassbinder si tak do jisté míry může dovolit předkládat celý příběh vyloženě analyticky chladným způsobem. Dlouhé scény a záběry plné nekonečné prázdnoty, podivných dialogů, dojmu odcizení ve formě i obsahu či samotný náhled do přetechnizované konzumní společnosti tu začly postupně vytvářet pozoruhodně komplexnou sondu do psychologie hlavní postavy pana R. (a tak trochu i celé společnosti kolem něj). I zdánlivě vatovým scénám (např. záběry na kouřící manželku během zábavného povídání pana R. s jiným mužem) se k mému překvapení často dostalo účelu, jisté názavnosti a zpětně musím uznat silnou promyšlenost filmu ze strany tvůrců. On je to pro mě docela zvláštní případ filmu, který na jedné straně působí svou atmosférou strašně odtažitě, což mi obvykle překáží k silnějšímu zážitku, na druhé straně tato stylizace ve spojení s tématem dává smysl. Na jedné straně ve mě tento film nevyvolal ani v nejvypjatější chvíli k závěru vyloženě silné emoce (zatímco tematicky příbuzný Hanekeho Sedmý kontinent, na který jsem si dvakrát v poslední třetině vzpomněl, se mnou otřásl tolik, že jsem to ještě půl dne rozdýchával), na druhé straně celá výpověď je v hloubce svým způsobem úderná, přináší sebou jisté podněty a dokáže zneklidňovat. Hledání kluka na výletě uprostřed sněhu bylo pro mě zásadní scénou, u níž jsem definitivně pocítil, že ten film, konečné vyústění a veškerý předchozí děj mě i přes spočátku rozpačitější dojmy zajímají. [75%]

Viděl jsem už celkem dost filmů Davida Cronenberga, ale stejně jako honajz2 (se kterým jsme se na film dívali společně) jsem si vůbec nedokázal představit, jak může vypadat údajný Cronenbergův „vánoční“ film. Přestože se Východní přísliby značně vymykají snad všemu, co jsem od tohoto režiséra viděl, svůj rukopis ve vybraných (drsných) scénách Cronenberg ani zde nezapře, třeba scéna s rvačkou sauně působila na mě až vyloženě děsivě, a občas mi ještě připadalo, že svou obvyklou zálibu v úchylnostech tady Cronenberg netradičně posouvá až do roviny černého humoru (zejména v úvodu a mnoha zábavných scénách s ústřední mrtvolou). Přestože mafiánská témata patří zrovna k těm, v nichž se příliš nechytám a které jsou mi často cizí, příběh pojící dohomrady osudy několika lidí z různých „front“ mě pohltil... a nakonec i náhled do ruské mafie řádící na západě, včetně bizarních rituálů kolem tetování, mi přišel patřičně zajímavý. Příběh vyprávěný se správně gradovaným napětím.. herecké výkony skvělé.. Obzvlášť mě ve výsledku zaujala postava Kirila ztvárněného Vincentem Casselem, na kterého přes zdánlivě nezlomnou ukrutnost v jednání se všemi přeci jen přijde jedna emočně vyčerpávějící a těžká chvilka... a ano, i ty Vánoce, jež jsou tady symbolicky přítomné už od úvodních záběrů svátečních londýnských trhů, mají pro film svůj význam. [75%]

Pro mě rozhodně překvapení, byť jsem možná dostal cosi jiného proti původnímu očekávání... Muže se zaječíma ušima vnímám v jádru více jako drama, které zachází hluboko do psychologie, až směrem k neotřelé sebereflexi hlavní postavy. Ač nutno dodat, že Martin Šulík celé vyprávění hodně ozvláštňuje nejen osobitě zpracovanými pasážemi ve víru jakýchsi snů, přeludů ve jménu podvědomí (což má úžasnou atmosféru..) či monologických vstupů jako z dokumentu, ale nevyhýbá se často ani silnému, až sarkasticky podanému nadhledu. To vše je podpořené skvělým Miroslavem Krobotem, který v hlavní roli opět skvěle zužitkoval svůj um pro mininalistické herectví i onu komickou nadsázku. Pro svou nekonvenční, značně psychologickou výstavbu si Šulíkův film žádá plné soustředění, ale spolu s požitkem z vytříbené formy se může na druhé straně stát odměnou i pohltivé rodinné drama s velmi zdařile formovanými postavy (včetně ryze vedlejších). Už od počátku mě film zaujal a ani jsem nepostřehl, jak mě brzy vtáhl do svého nitra, a oslovil mě i spoustou obsáhnutých podnětů a motivů... Ať už je to dvojitý (vnitřní i mezilidský) boj v lince kolem komise schvalování uměleckých děl pro podporu ve jménu fondu, včetně zabrouzdání do tématu neúmyslného plagiátorství, nebo v souvislosti s postavou Josefovy ženy překladatelky teď ještě víc aktuální ukázka vlivu politické situace Ruska na radikálně odmítavé kulturní postoje vůči všemu ruskému (včetně umění). Připadalo mi často, že ve filmu se sice v jistých scénách méně mluví a někdy se i mlčí, ale o to větší význam nebo postřeh přináší každý dialog či monolog. Za mě v rámci současných artových filmů (a to nejen domácích, ale i obecně) rozhodně silný a výjimečný nadprůměr. [85%]

Švankmajer se loučí s filmovou tvorbou – dílem, v němž zůstává jako vždy svébytný a věrný svému stylu, avšak zároveň jsem se nemohl zbavit dojmu, že už šlape jen na půl plynu. Hmyz na mě působil jako experiment snažící se mj. nechat splynout několik umění... a tak se Čapkova hra zkouší nejdříve u stolu za mikrofony, kdy jsem měl pocit, že točí rozhlasovou hru, posléze už na divadelním jevišti a zároveň u toho je přítomen filmový režisér (sám Švankmajer), který z děje hry točí film. Svou výstavbou mi však film připadal samoúčelně zmatený, zejména zařazením některých pasážích ze zákulisí výroby filmu, které připomínají bonusový materiál, ale zde jsou vloženy uprostřed snímku a celek za mě spíše rozmělňují. Objevují se i Švankmajerovy typické animace, ač v tak nevýrazné míře, že jejich přítomnost vyvolá spíš jen nostalgické vzpomínky na to, co pan režisér celý život točil. Hmyz je možná především režisérovým dárkem pro jeho skalní fanoušky a možná ani nelze očekávat víc. Já si Švankmajera hodně cením, ale tento film si spíše zařadím k těm, které mě oslovily méně, přestože jedna z myšlenek spočívající v tom, že dokonalý počin či umění se skládá z drobných, dokonale provedených maličkostí, je rozhodně podnětná. Bohužel označit tento film za dokonalý už nedokážu, když mám skoro na všech frontách výhrady. Celý absurdně laděný proces zkoušení mě tu často bavilo sledovat, přestože některé „kreace“ postav extrémně neschopných herců už pro mě byly hůře strávitelné. Vyzdvihnout si určitě zaslouží Jaromír Dulava, který skvěle dominoval celému ansámblu a možná by i výsledku prospělo, kdyby se film ještě více soustředil na jeho herecké sólo v roli režiséra. [65%]

Tutti ze současnosti náhle bez vysvětlení procitne v roce 1953, kdy se zároveň brzy začne odehrávat celý film... a nejen že se v poválečné době odehrává a přizpůsobuje tomu i vizuál a dobové reálie, Tímárův film budí (také stylově a humorem) velmi často dojem, jakoby byl v té době snad i natočen. Takové neotřelé autorské ponášení se na staré komedie pro pamětníky, pouze občas navrch doplněné o cenné narážky na politickou situaci v 50. letech, jaké by ve východním filmu oné doby zaznít určitě nemohly. I samotný příběh, jehož téma bychom mohli zobecnit na příchod cizího muže do vesnice či maloměsto a jeho následný střet s těmito lidmi, je pro podobné filmy přímo typický... a já nějak nevím, zda to celé ponášení brát jako vyloženě skvělé, i když mě na jednu stranu i trochu těší, ale když svůj potenciál využívá spíše obyčejně až průměrně. U více scén jsem se pobavil, lidový pamětnický humor působí příjemně, dost se mi líbila většina muzikálových prvků v poslední třetině a ocenil jsem ty politické narážky, ale velká očekávání, jaká u mě vyvolalo zdejší hodnocení a nadšené komentáře, se nevyplnila. Možná je to zase tím fotbalem, který jde prostě mimo mě a ačkoliv není jediným tématem filmu, často se tu děj kolem fotbalového zápasu točí. Celkově mám ze 6:3 dojem lepší průměrné / mírně nadprůměrné „pamětnické“ komedie, která kdyby vznikla přímo někdy v 40./50. letech (jen bez úvodu a drobného politického podtextu), nejspíš by plně splynula s dobovou produkcí. Rád bych dal vyšší hodnocení, ale to bych se musel po celou dobu bavit ještě více a film by mě musel uzemnit něčím výjimečným... Možná jindy. [70%]

Ačkoliv hlavička i obsah zde prezentují Fotbalový poker jako komedii (IMDb dokonce jako akční komedii!) a předseda klubu s rozhodčím se během společných jednání prakticky neustále smějí, vtipné a zábavné mi na tom s výjimkou povedeného závěru nepřipadalo snad vůbec nic. Spíše jsem měl dojem lehce psychologického příběhu postavy rozhodčího a bývalého fotbalisty v jedné osobě, se zaměřením na závažné téma zákulisní korupce ve sportu. Sledovat mě to ale často moc nebavilo, stejně jako mě vůbec nebaví (a nikdy mě nezajímal) fotbal, a snad žádná z postav si mě nezískala. Pro mě tedy zase jednou míjení v tématu i podání. S přihlédnutím k autentickému náhledu do reálií těsně před zhroucením socialismu, úspěšnému pokusu o kritickou výpověď, rovněž zdařilé hudbě a zmíněnému, pěkně podanému závěru se nakonec přikloním ke 3 hvězdičkám, ale jsou značně slabší. To už ve mě o cosi víc zanechal ten šílený Rozhodčí z roku 1984. [55%]

Když napíšu jednoduše, že tento film mě sebral, asi stále tím plně nevyjádřím tu fascinaci, to nadšení, ty emoce a dojmy, které ve mně během sledovaní vyvolával. Jakoby mě tvůrci skrze film na začátku oslovili „Pojď!“, já s radostí kývl a šel pak dvě hodiny dlouhou procházkou, během níž jsem se snad na ničím nepozastavoval (byť minimálně během scény z nemocnice bez hlídacího personálu by to asi šlo...), jen jsem zůstal s plným zaujetím sledovat a obdivovat, jak se sdělují pocity a myšlenky pomocí umění... hudebním ze strany postav, hereckým ze strany herců, filmovým v podání režiséra a scenáristy... Scéna z vězeňského dvůrku možná nepředstavuje vrchol filmu, neboť dojde na ní už kdesi v třetině, ale pro mě by ten vrchol mohla klidně představovat... už jen tím, v jakém kontextu staví před diváka nádherný pocit radosti a požitku ze vzešeného, při tom tak prostě, ze srdce podaného sborového zpěvu pod holým nebem. Příběh dvou svérázných požitkářů je stejně osobitě i zpracován ve jménu poetické, muzikální a někdy až divadelní stylizace. Miluji Philippa Noireta a řadu filmů s ním a tenhle bych spolu se Šťastným Alexandrem řadil za sebe k tomu úplně nejlepšímu, co jsem s mistrem viděl. Noiret s Gassmanem si evidentně hodně sedli, neboť vytvořili spolu úžasnou dvojici. [95%]