Willy Kufalt

„Už tu nemůžu zůstat. Neuvědomil jsem si, jak těžké je být šílený.“ Zůstat při plném vědomí u téhle šílenosti je tedy výkon. Rádoby vánoční film, rádoby rodinná komedie z prostředí psychiatrie během svátků nemá prakticky jedinou sympatickou postavu, zato pocitem trapnosti a zoufalými hereckými výkony přebývá téměř neustále. Jediný relativně normální zůstal tady Kim Bodnia, který bohužel taky hraje o dvě až tři třídy níž oproti slavným dánským filmům 90. let a nechtěně se tu přidává ke šmíře kolem. Proti absurdnímu humoru a komediím se sešlostí různě svérázných postav vůbec nic nemám, naopak si v nich docela i libuji (viz. třeba Mockyho filmy), ale tohle mi připadalo jen nudné, zoufalé, těžkopádné a kýžená scéna se stařenou a psem až jako vrchol nevkusu. Asi jednou jsem se zasmál u hlášky o úderu lampou a ještě dvakrát nevýrazně pousmál, jinak ten humor na mě nefungoval. A nefungoval na mě Pád nebes ani jako drama. Opravdu zlatý Poiré se svým Ježíškem, co je neřád! :o) Nikdy více. [20%]

Chtěl jsem se v rámci novinkových filmů letošního roku podívat alespoň na jeden titul pro děti a mládež a Stezka odvahy se mi z výběru ze zlínského festivalu zamlouvala od pohledu asi nejvíc coby potenciální kvalita. Určitě se mi spíše líbila, než nikoliv, přestože mám pocit, že se s filmy o 2. světové válce očima dětí poslední dobou možná roztrhl až příliš velký pytel. Příběh to má zajímavý, silný, napínavý a vizuál zdařilý s nejedním podmanivým záběrem, bohužel zpracování na mě dýchalo typicky německým chladem a proto z filmu nemám vyloženě silný zážitek. První půlhodina, která už od počátku rozvíjí napínavé příhody, mě při tom navnadila hodně, ale pak se mi ukázalo, že mimo scény s tatínkem, který se zde později objevuje v sérii flashbacků a jehož přítomnost dodává filmu určitou sympatickou jiskru, bude zbytek dobrodružného putování dvou dětí provázen z větší části onou ponuře chladnou atmosférou. Nebo ještě hůř, bude v klíčovém okamžiku vrcholit přechodem z onoho uměleckého chladu rovnou do patetického dojáku s tesknou hudbou a spomalenými záběry. [65%]

Byl to zážitek... přestože mi spočátku dost trvalo, než jsem se do té komorní amosféry uprostřed smetánky 20. let dostal a hlavně přistoupil na to, co se mi spočátku jevilo dost křečovité a sice, že ústřední postavy ruského původu zde ztvárňují britští herci. Chvíli jsem si v této konstelaci zvykal i na netradičně vznešenou "severskou" angličtinu, ale záhy už jsem se mohl nechat unášet výpravně i hudebně velkolepým melodramatem s výbornými hereckými výkony. Šachové pasáže, a to nejen ty prolínané s intimními chvilky v rytmu kolosální hudby, mě fascinovaly a kdo mě s plynoucím dějem stále více uzemňoval, byl John Turturro. Viděl jsem ho už v minulosti ve dvou komediích, kde mě zrovna neoslnil, ale tady si mě do třetice konečně získal a dostal mě svým ztvárněním poměrně složité postavy plné pohnutých psychologických rozpoložení. Naproti němu mě nepřekvapilo, jak mu Emily Watson (herečka z pro mě nezapomenutelného filmu Prolomit vlny) byla v tomto typu dramatu výtečnou spoluhráčkou. A dostal mě i závěr, jaký jsem fakt nečekal a cítil se u něj po čase zase jednou jako divák, který se rád nechává překvapit a možná i lehce dojmout, netlačí-li se u toho na pílu. [80%]

Dívat se na absurdní svět v Mockyho filmech mě obvykle baví velmi, ale žít bych v něm asi nechtěl. Je na můj vkus až příliš přeplněný různýmy nešváry, křivdami a bizáry... :o) // Po pár minutách: Aha! Beru zpět, vždyť je to až hrozivě reálné, tou hamižností veřejných činitelů... Mocky opět tne do živého a já tuším, že řada politiků ve Francii musí z jeho filmů dostávat pravidelnou kopřivku. Protipól v podobě ochotných a současně zneužívaných dobrovolníků sledujeme s někdy až nebývale poetickou náladou a navzdory tomu, jak se pan režisér staví na stranu hlavního hrdiny, přivede Birgose až do chvíle s hořce absurdní pointou. Nicméně úplný závěr? Něco tak mile optimistického bych od pana rejži nečekal. * * * Dobrovolník kráčí ve stopách osobitých satirických komedií, jakými Mocky plně začal v 60. letech a na výsledku je rozhodně znát, s jakým srdcem a důrazem na myšlenku je točený... i zahraný. Michel Serrault v 78 letech hraje pořád s takovou vervou, až jsem čuměl, ale tady měl Mocky po čase opět štěstí při výběru herců i do dalších rolí, že skoro co postava a herec, to poutavá a nezaměnitelná komika... dostával mě pravidelně i pan doktor (Jean-Claude Dreyfus) nebo starosta, ale hlavně komisař s věčně připoutanou židlí na těle... a břichlomluvec telefonující biskupovi se sluchátkem u břicha? To prostě nevymyslíš, to se muselo ve Francii snad i přihodit. :D Navrch opakovaně zazní hned dvě vtipné písničky, jejichž autorem není nikdo jiný, než Vladimir Cosma. A melancholické rozjímání přidává groteskně rozjeté absurditě i pěknou myšlenku a vzdává hold... „Až budou za pár let platit dobrovolníky na celém světě, naše jméno už nikdo nezmíní.“ / „Je spousta průkopníku a vynálezců slavných věcí, které nikdo nezná...“  Já se prostě raduji, že Mockyho a jeho tvorbu naopak znám a znát mohu, přestože asi budu v rámci ČR+SR jedním z mála. [90%]

Jde o střihový experiment ve stylu Final Cutu, akorát tohle je sestříhané výhradně z filmů Jeana-Pierra Mockyho. Režisér a střihač Bernard Sasia touto formou vypráví fiktivní příběh strýčka, který byl vášnivým milovníkem žen a politickým aktivistou a skončil tragicky. Děj je vyprávěn od prvního setkání kluka se strýčkem až po fantaskní dění v posmrtním životě, přičemž strýčka zde v použitých scénách představuje JP. Mocky, zatímco vyprávějící synovec účinkuje a promlouvá (stejně jako různé epizodní postavy) pomocí jiných herců a postav z Mockyho filmů. Nápadem a částečně i provedením je to zajímavé, jen se nevyhnu srovnání s maďarským Final Cutem, který je podobným experimentem, často mě fascinoval a zatímco Pálfi si v něm vystačil s vyprávěním použitými filmovými ukázkami s původními dialogy a přesto to fungovalo, Sasia si tady až příliš vypomáhá voice-overem. Měl jsem pocit, že šlo to s materiálem v jednotlivých střihových pasážích propracovat víc a také mě zamrzelo, že se tu např. neobjevila ani jedna scéna ze Zázrakem uzdraveného nebo Domu na prodej. Rušily mě i pasáže, kdy Sasia doslova ukazuje svůj počítač se střižnou, vkládá kurzor myšky do puštěného obrazu, občas nám ukazuje i proces výroby (po Švankmajerově Hmyzu tedy další film s „making of“ scénami zakomponovanými nesmyslně uprostřed filmu... asi nějaký nový experimentální trend?) a celé vyprávění tak jen rozmělňuje. Určitě se tvůrci snažili a vytvořili obstojný výsledek, ale pasáží, které by mě doslova posadily na zadek, tady oproti Final Cutu moc nebylo a vidím to jen jako lepší průměr na jedno zhlédnutí. Tak alespoň mě to potěšilo dalším potvrzením si toho, že Mockyho odkaz ve Francii pořád plně žije, když už ho z běžných diváků mimo Francii skoro nikdo nezná... a možná mě to i více nalákalo na Mockyho tvorbu po roce 2000, v níž mám ještě pořád značné resty. [60%]

Osobně příliš nefandím filmům, které staví na rapidně se zvyšujícím počtu zvratů k závěru. Tady to, i přes ocenění překvapivé pointy z mé strany, bylo na můj vkus už dost překombinované a zhodilo mi celkový dojem o půl stupně níž. Je to možná škoda, protože jako thriller má Uchazeč neskutečně (nebo napsat raději skutečně?) povedenou a hutnou atmosféru a z valné části si mě hodně získal. Vše je značně ponuré, temné, tísnivé a společně se samotným dějem přidává na zneklidňujících pocitech i roztřesená kamera, ale zároveň takovým zvláštním způsobem, že film ve mě nevyvolával žádnou velkou depresi, jen mě stále neustále držel v napětí. Což mě i mile překvapilo, protože v rámci severských thrillerů jsem měl zatím zkušeností s filmy zavánějící spíše tou depresí či naprostým chladem. Nikolaj Lie Kaas je tu se svým minimalistickým výrazem, nímž současně dokáže vyjádřit spoustu pohnutých a náhlých emocí, jednoduše excelentní a napomáhá svým výkonem i charismatem k strhujícímu zážitku. [75%]

Na tomhle slavném německém filmu mě asi nejvíc zaujala hra s hodně dynamickou střihovou skladbou či též nápaditá vzájemná souhra mezi vizuálem a hudbou. Jinak jako taková hra mi připadá prakticky celý film. Hra především na efekt, hra s různými možnými verzemi příběhu jakoby v hlavě hrdinky nebo paralelních vesmírech. Hra, která snad na ničem dalším nestojí a osobně mě nepřekvapila ani nápadem tří alternativních verzí příběhu, což jsem už viděl silněji provedené ve výrazně starší polské Náhodě. Hra, která s hlavní postavou mohla i tady doběhnout až k zajímavým myšlenkám či podnětům, ale raději poté, co doběhne na třetí pokus k poněkud neuvěřitelnému happy endu, se definitivně zastaví jako ta kulička v ruletě. A co dál s tím... Tak si říkám, jak by pokračoval Manniho život vzhledem k jeho práci uprostřed hodně pochybných kšeftů, i v případě, žeby jednou díky úsilí, dobrým nohám a štěstí ze strany své milující Loly vyvázl? Nemůžu říct, že by mě to jako celek nadchlo, nicméně sledovat nejen zmíněnou audiovizuální stárnku, ale také vyústění jednotlivých verzí bylo zajímavé... méně již pasáže např. z poloviny druhé verze, kde se mnohé scény v rámci kratké stopáže až repetitivně opakují. Za mě filmařsky osobitá jednohubka bez silnějšího zážitku. [65%]

Název filmu je v tomto případě záměrným a funkčním spoilerem, řekl bych. Divák díky němu ví, co se přibližně může přihodit hlavní postavě a tvůrčí dvojice Fegler–Fassbinder si tak do jisté míry může dovolit předkládat celý příběh vyloženě analyticky chladným způsobem. Dlouhé scény a záběry plné nekonečné prázdnoty, podivných dialogů, dojmu odcizení ve formě i obsahu či samotný náhled do přetechnizované konzumní společnosti tu začly postupně vytvářet pozoruhodně komplexnou sondu do psychologie hlavní postavy pana R. (a tak trochu i celé společnosti kolem něj). I zdánlivě vatovým scénám (např. záběry na kouřící manželku během zábavného povídání pana R. s jiným mužem) se k mému překvapení často dostalo účelu, jisté názavnosti a zpětně musím uznat silnou promyšlenost filmu ze strany tvůrců. On je to pro mě docela zvláštní případ filmu, který na jedné straně působí svou atmosférou strašně odtažitě, což mi obvykle překáží k silnějšímu zážitku, na druhé straně tato stylizace ve spojení s tématem dává smysl. Na jedné straně ve mě tento film nevyvolal ani v nejvypjatější chvíli k závěru vyloženě silné emoce (zatímco tematicky příbuzný Hanekeho Sedmý kontinent, na který jsem si dvakrát v poslední třetině vzpomněl, se mnou otřásl tolik, že jsem to ještě půl dne rozdýchával), na druhé straně celá výpověď je v hloubce svým způsobem úderná, přináší sebou jisté podněty a dokáže zneklidňovat. Hledání kluka na výletě uprostřed sněhu bylo pro mě zásadní scénou, u níž jsem definitivně pocítil, že ten film, konečné vyústění a veškerý předchozí děj mě i přes spočátku rozpačitější dojmy zajímají. [75%]

Viděl jsem už celkem dost filmů Davida Cronenberga, ale stejně jako honajz2 (se kterým jsme se na film dívali společně) jsem si vůbec nedokázal představit, jak může vypadat údajný Cronenbergův „vánoční“ film. Přestože se Východní přísliby značně vymykají snad všemu, co jsem od tohoto režiséra viděl, svůj rukopis ve vybraných (drsných) scénách Cronenberg ani zde nezapře, třeba scéna s rvačkou sauně působila na mě až vyloženě děsivě, a občas mi ještě připadalo, že svou obvyklou zálibu v úchylnostech tady Cronenberg netradičně posouvá až do roviny černého humoru (zejména v úvodu a mnoha zábavných scénách s ústřední mrtvolou). Přestože mafiánská témata patří zrovna k těm, v nichž se příliš nechytám a které jsou mi často cizí, příběh pojící dohomrady osudy několika lidí z různých „front“ mě pohltil... a nakonec i náhled do ruské mafie řádící na západě, včetně bizarních rituálů kolem tetování, mi přišel patřičně zajímavý. Příběh vyprávěný se správně gradovaným napětím.. herecké výkony skvělé.. Obzvlášť mě ve výsledku zaujala postava Kirila ztvárněného Vincentem Casselem, na kterého přes zdánlivě nezlomnou ukrutnost v jednání se všemi přeci jen přijde jedna emočně vyčerpávějící a těžká chvilka... a ano, i ty Vánoce, jež jsou tady symbolicky přítomné už od úvodních záběrů svátečních londýnských trhů, mají pro film svůj význam. [75%]

Pro mě rozhodně překvapení, byť jsem možná dostal cosi jiného proti původnímu očekávání... Muže se zaječíma ušima vnímám v jádru více jako drama, které zachází hluboko do psychologie, až směrem k neotřelé sebereflexi hlavní postavy. Ač nutno dodat, že Martin Šulík celé vyprávění hodně ozvláštňuje nejen osobitě zpracovanými pasážemi ve víru jakýchsi snů, přeludů ve jménu podvědomí (což má úžasnou atmosféru..) či monologických vstupů jako z dokumentu, ale nevyhýbá se často ani silnému, až sarkasticky podanému nadhledu. To vše je podpořené skvělým Miroslavem Krobotem, který v hlavní roli opět skvěle zužitkoval svůj um pro mininalistické herectví i onu komickou nadsázku. Pro svou nekonvenční, značně psychologickou výstavbu si Šulíkův film žádá plné soustředění, ale spolu s požitkem z vytříbené formy se může na druhé straně stát odměnou i pohltivé rodinné drama s velmi zdařile formovanými postavy (včetně ryze vedlejších). Už od počátku mě film zaujal a ani jsem nepostřehl, jak mě brzy vtáhl do svého nitra, a oslovil mě i spoustou obsáhnutých podnětů a motivů... Ať už je to dvojitý (vnitřní i mezilidský) boj v lince kolem komise schvalování uměleckých děl pro podporu ve jménu fondu, včetně zabrouzdání do tématu neúmyslného plagiátorství, nebo v souvislosti s postavou Josefovy ženy překladatelky teď ještě víc aktuální ukázka vlivu politické situace Ruska na radikálně odmítavé kulturní postoje vůči všemu ruskému (včetně umění). Připadalo mi často, že ve filmu se sice v jistých scénách méně mluví a někdy se i mlčí, ale o to větší význam nebo postřeh přináší každý dialog či monolog. Za mě v rámci současných artových filmů (a to nejen domácích, ale i obecně) rozhodně silný a výjimečný nadprůměr. [85%]