Willy Kufalt

Znepokojivý zážitek plný magické atmosféry, připravil Gonzalo Suárez tentokrát. Ze začátku jsem sledoval trojici mužů, kteří se opíjejí, vzájemně se drsně rvou a sympatičtí mi tímto uživáním si svobodného života rozhodně moc nebyli. Potyčka v hospodě vrcholí ze strany jednoho z nich vraždou... pak to chvíli vypadá na film o útěku před zákonem, než se záhy útěk lesem změní na poetické putování... jakoby jiným světěm, kde muži potkají záhadnou dvojici v kostýmech vladaře a princezny, později dalšího spřízněnce, který v minulosti spáchal stejný neodhalený incident... a navzdory tomu, jak vražedný zločin mohl plně vygradovat v divákův totální odpor vůči hlavním postavám, najednou se můj vztah k nim spíše změnil v kladně lítostivý a souznivý. Vedle atmosféry, do níž se tu během pár retrospektiv či návštěvy vybraných míst dostává i mírný surrealismus či grotesknost (i v kombinaci s hudbou), a také úžasné výtvarné stránky mě zaujala i první rýsující se myšlenka (nakolik vzhledem k vybraným motivům dost kontroverzně zasazená) o nacházení spřízněných „poutníků“ životem, s nimiž nás něco konkrétního, jakkoliv vymykajícího se z konvencí, silně pojí, a následném putování v takto spřízněné konstelaci. Ta druhá myšlenka s vyvrcholením děje už tolik nepřekvapí, aneb kam jinak mohli tři poutníci s drsnou povahou bez vymezených morálních hranic a zábran, včetně ne výjiměčně násilného jednání mezi sebou, dojít... Pár těch surrealistických výjevů (během návštěvy divného nevěstince či druhé setkání s vladařem a princeznou) mi úplně svými šílenými až zvrhlými nápady nesedlo, ale většina filmu na mě dýchla silným dojmem a druhé moje setkání se španělským divnotvůrcem Suárezem tak dopadlo určitě lépe, než předloni to první. [75%]

Absurdní filmový úlet jdoucí proti konvencím a zároveň tak autentický ve své nedokonalé lidskosti. Vemte si vybrané scény-perly z filmů raného Formana, řiďte se heslem Věry Chytilové, že film přeci nemusí mít příběh, když nabízí pohled na problematiku a vše dosaďte do společnosti černého pasažéra v nečekaně přisouzené roli kulturního referenta, během jedné plavby polskou lodí... a možná dostanete něco jako Rejs. Překvapivě to na mě fungovalo před 5ti lety, kdy jsem si Rejs pustil nadšeně dvakrát za krátkou dobu... a fungovalo na mě i teď, byť již v pár pocitově slabších místech mé nadšení jemně utíchalo. V tomto filmu s typicky šedesátkovou atmosférou v nově vlnícím se stylu je toho mnoho, proč se poťouchle, byť chvílemi až stydlivě (to když si vybavím, jak bych se cítil v takové společnosti náhodou já, nebo i nějakou tu trapnější asociovanou příhodu z minulosti), bavím... Absurdně zábavné kecání pasažérů „nad věcí“, v jádru o ničem či o tom samém. Rádoby vědomostná soutež, s ještě úžasnější porotou s vybroušeným „úředním“ přístupem k přísně ukryté správné odpovědi v papírech, jakou je třeba... zvuk koně! :o) Až karikaturní podání „osvětové“ zábavy, evokující kurióznější socialistickou taneční estrádu (ve své době) či animátorský program na zábavách (v dnešní době), prokládáno notně zábavným zpěvem dvou kumpánů. To jen pár scén, v nichž sledujeme v jádru vlastně čirou trapnost a zdánlivou nudu, ale zároveň tak zábavně i autenticky podanou, že se směji nahlas... a monolog pasažéra s lidovou kritikou národní kinematografie o tom, že v těch "nudných" polských filmech se nic neděje, je prostě nezapomenutelný. :D Ať už si tvůrce skrze něj chtěli vystřelit ze soudobých polských filmů (byť mi z toho mála, co jsem viděl, takové vůbec nepřipadají) nebo tím poťouchle ironizovali samotný Rejs, vedle smíchu souzním – pocitem, jak jednotvárně nezajímavá je jistá část produkce i v té naší současné domácí kinematografii, či asociací mého dědy, který často nad programem televize zaúpí "zase nějaký blbý český film...!" :o) [85%]

Druhý horrorový snímek Dicka Maase připomínal častěji standardní krimi thriller, ovšem s výborně zvládnutou temnou atmosférou. Atmosféra i souvislé gradování děje mi tu takřka po celou dobu připadaly mnohem lépe zvládnuty oproti Výtahu (1983) a taktéž Huub Stapel již po 4 letech od své první hlavní role působí jako mnohem schopnější i docela charismatický herec, který coby vyšetřující mladý inspektor dokáže film táhnout, má tu navíc štěstí i na spolehlivou hereckou partnerku v Monique van de Ven a zvykl jsem si brzy i na ostatní nizozemské herce. Po druhém filmu už mi došlo, že Dick Maas zřejmě bude oblibovat lekačky s padající zavěšenou mrtvolou před očima, ale tady výborně zvládl i napínavé a rozsáhlé akční honičky, ať už tradiční auto-moto po ulicích nebo v méně okoukané variaci na motorových člunech napříč amsterdamskými kanály, a skvěle mu vychází též napětí v komorním prostředí (perfektní temná část bloudění vodním kanálem!, následována po zvratu asi nejvíc uzemňující scénou v nemocnici). Na zápletku s podvodním vrahem (tedy vyloženě číhajícího a často i konajícího pod vodou) jsem taky ještě nenarazil, takže v atraktivním prostředí, řemeselně skvělém provedení, i s občasnými vtipnými gagy během akčních scén, mě Fantoma Amsterdamu skutečně i přes lehce béčkovější charakter bavilo sledovat až do závěrečného rozuzlení. [80%]

Dobové 80tky jsem tu vnímal v čistě pozitivním světle, když na mě během sledování dopadá jisté retro kouzlo klasického žánrového filmu z doby, jež jsem nezažil... horrorový námět o výtahu coby vraždícím monstru byl dostatečně originální a poutavý. První půlhodina mě bavila bez výhrad a je mi často sympatické, když se tvůrce rozhodne rozehrát fantaskní horror tak, že v mnoha scénách na svůj žánr ani nevypadá, vtáhne do prakticky reálného světa a pak úderněji působí. První klíčová výtahová scéna se zaseknutím a hromadným děním uvnitř výtahu (včetně bizarní erotiky v hraniční situaci) připravuje na jistý stylizovaný nadhled, první vražda s výtahem ve funkci gilotíny nebo pozdější lekačka s vypadlou zavěšenou mrtvolou patří pak k tomu hodně efektivnímu, co tento Výtah v rámci žánru nabízí. Chytla mě i detektivní rovina s řešením technického půdorysu a mechanismu výtahu, na druhou stranu poté, co se stále více rozjíždí zlomyslné jednání výtahu i pátrání, částečně přestávají fungovat scény, které se v hotelu s výtahem neodehrávají a přímo s hlavní zápletkou nesouvisí, když sledujeme např. soukromý život mladého technika – vyšetřovatele na vlastní pěst Felixe a jeho přítelkyně... i proto, jak místy působí herci v těchto dvou postavách až nezáživně (žel i Huub Stapel, na kterého přišla hvězdnější chvilka až v závěru s převažně fyzickým výkonem). S prostříháním a možná i větším rozpracováním ústřední zápletky bych měl dojem výrazně lepší, takhle to budou jen silné 3 hvězdičky, na které to hodně pozvedla napínavá závěrečná dvacetiminutovka. [70%]

S Kadem Meradem v hlavní roli jsem trochu bojoval, ze začátku si mě příliš nezískal a možná jako pro druhou hlavní postavu musela nějaká ta doba přejít, aby mě jeho Philippe aspoň v některých scénách úspěšně bavil či začal být plně sympatickým. To s Dany Boonem bylo úplně jiné, jen čo še na šcéně še švým šábavně štylovým příšvukem i vtipnou mimikou objevil, šačal jšem še taky naplno šmát. :-)) Po třech viděných autorských filmech Danyho Boona zjišťuji, že mi mnohem více sedí jako herec, než jako režisér. Vitejte u Ch'tisů má u mě vesměs podobné klady i mínusy jako Nic k proclení a vlastně i (pro mě značně slabší) Zásek: na jedné straně sympaticky nákažlivé Boonovo komické herectví, tady navrch i s pěknými hudebními čísly s kostelní zvonkohrou, a spousta zdařile rozehraných vtipných scén a dialogů včetně jazykových vtípků (ač to vlámské šišlání v podání některých vedlejších herců na mě působilo nepřirozeně, až ne vždy na mě fungovalo) – na druhé straně opět mezi tím i nemálo scén, kdy film z nasazené laťky ztrácí a vypadá najednou jako tuctová rodinná / romantická komedie / komediální drama ze současnosti + opět ve vztahu k stylu a obsahu pocitově hodně natažená stopáž. // Potěšila pro mě zcela nečekaná účast hereckého veterána Michela Galabru, který ač jen v pouhé jedné delší scéně, mě tu svou dvouminutovou kreací totálně uzemnil. Z potitulkových scén mě nejvíc pobavila alternativní civilní verze přelomové večeře, s autentickým smíchem protagonistů... možná škoda, že se podobně autenticky vtipné scény s případnou improvizací nedostaly i do regulérního filmu, hned by to oživilo onen místy rutinný styl. [65%]

Nejen po Novém roce na uvítanou (byť u mě s malým zpožděním) fajn komedie i s obohacujícím poznáním, že 1. leden 1993 přišel s jistými změnami v rámci státních hranic nejen mezi tehdy vzniknutými ČR a SR. Z výrazné části u mě Nic k proclení uspělo, neboť jsem se zasmál nad mnoha svižně a vtipně rozehranými absurdními scénami na pozadí zrušení celnictví, které má za následek růst příležitostí pro kriminálníky i nutnost nasazení policistů současně, rozproudí šílenou pomyslnou válku mezi Francouzy a Belgičany v mnoha vypjatých střetech běžných lidí ze dvou sousedních národů. Tyhle slovně „válečné“ dialogy jsou skvěle napsané, užíval jsem si i některé jazykové vtípky a sedla mi i hlavní dvojice herců v zastoupení obou národů (Francouz Dany Boon a Belgičan Benoît Poelvoorde). Vysokou laťku ale snižovala vztahová romantická linie, jež už takovou originalitou neoplývala a po zábavné stránce za zbytkem často v mých očích zaostávala. Žánrová směs, v níž ke konci pak plně vrcholní i akčí krimi rovina, na mě tak ne vždy úplně dohromady fungovala a film se mi ve finále pocitově zdál jako poněkud dlouhý. [70%]

Film posmutnělý, poetický i humorný zároveň... má v sobě i relativně zábavnou zápletku „hry“ na ztraceného dvojníka, přesto ji rozehraje a nechává plynout tak nepodbízivě civilním způsobem, jakoby se člověk často díval na úplně obyčejné postavy uprostřed náhodných životních situací a uprostřed jedné takové, když už se na duši plně usadil pocit smíření a nalezení (vlastně všeho, k čemuž mohl Francis dospět v tom pozitivním duchu), se i stejně tak nepodbízivě uzavře... byť se mi chtělo v závěru přát si o pár minut víc. V duchu road movie se tu nese jen prostřední část s rozsáhlejším cestováním přes několik míst, nicméně o vzájemném prohloubováním vztahu, poznávání druhých, pozastavením se nad sebou samým či nalezení štěstí mimo zavedený stereotyp zůstává celý snímek. Oběma z hlavní dvojice postav Francise a Gérarda se dostává vykreslení, s nímž nechybí ani jednomu také nějaký negativnější odstín charakteru, přesto se mi povedlo souznit, byť někdy spíš na střídačku, jak s unaveným ředitelem, jehož rutiný život a náhlá afektová chování ho s věkem začíná přivádět do psychických i zdravotních potíží, jindy s jeho věčně podnikavým kámošem, který se tu stává hlavním strůjcem změny pohledu na život s vnímáním jeho krás (potažmo i kouzla přírody). Přes pár trpčejších příhod mi zde zkrátka od vykročení za novou věcí bylo s Michelem i Mitchellem :) často velmi příjemně a věřím, že bude opět, až se na film někdy podívám i znovu. [90%]

Ve video souboru, který jsem měl k dispozici, následoval po skončení tohoto filmu i trailer z DVD bonusů, který obsahoval ukázky nejzábavnějších i „nejakčnějších“ scén s dynamickým sestřihem zbytku a ujetým doprovodním komentářem, až bych na základě traileru očekával úplně jiný, svižněji sestříhaný film. Jenže v Japonsku evidentně čas běží mnohem pomaleji... a také díky Japoncům a Itamiho Pohřbu jsem měl možnost (asi poprvé) vidět něco jako „slow cinema komedii“. Že to zní jako něco, co nemůže příliš fungovat? No a právě v tom jsem cítil kámen úrazu, protože ač mě během celého dění od okamžiku umírání postaršího člena rodiny až po opouštění rakve zaujalo dost scén, na styl dlouhých záběrů v kombinaci s nerovnoměrně vloženými pokusy o humor a pomalu plynoucím dějem jsem si úplně nezvykl. Hodně mě pobavily poťouchlé záběry z pohledu nebožtíka při otevírání rakve na členy rodiny trousící u mrtvého sarkastické hlášky a pěkně to osvěžily prvky natáčení rodinného filmu či pořizování fotek a videí ve společnosti naopak nejmladšího člena. Černobílá sekvence promítaného rodinného filmu kdesi uprostřed + záběr na naaranžovanou rakev s fotkou a zapálené svíčky během závěrečných titulků patří zase k těm, z nichž jsem si odnesl i silnější emoce. Prodírat se některými dlouhými záběry např. během japonských pohřebních rituálů bylo však pro mě docela ubíjející, stejně jako rozvláčná stopáž. [55%]

"Je štěstí najít pramen!"  Tak skvělá atmosféra a chytlavý rytmus tu pramení už od prvních minut díky ústřední písni a poté na ní navazujícím instrumentálním variacím z dílny Maxima Dunajevského. Prvních 15 minut je ještě vyloženě rozjezdových a i přes pár hezkých gagů jsem si ještě i pak chvílemi hledal cestu k „pramenu“ zdejšího humoru během jednoho zdánlivě rutinného dne pracovníka s pedantní úchylkou způsobivší neklid nad každou drobnou nástrahou, která by mohla vést k potenciálnímu úrazu... co může nastat pak, když mu do očí padnou přetrhnuté dráty vysokého napětí? Jak se začala točit komedie kolem jednoho místa na „nebezpečné“ louce poblíž silnice a na příslušných úředních místech, začal jsem se stále více bavit a to i díky skvělým hereckým výkonům, nejen na postu hlavní role v podání Leonida Kuravljova, ale také mnoha vedlejších postav, ať už šlo o pijanského tuláka (Georgij Vicin), ikonicky elegantního agenta (Tamaz Toloraya) nebo nejvyššího šéfa úřadu (Borislav Brondukov). Ironickou pointou je, že stejně perfekcionistická povaha, jakou trpí pan Spartak, v pozicích úředních činitelů přenesena do často až nesmyslně pedantní byrokrace, vězí rovněž za pramenem oné situace, která jednoho dne během cesty do práce tak zneklidnila „našeho“ hrdinu. Závěr pěkně završil nejdříve satirickou a posléze s dalším zvratem i tu groteskní rovinu. Příjemná komediální záležitost východních 80-tek. [80%]

Takto až experimentálně ryzí komedii jsem dlouho neviděl... představte si ryzí komično bez pouhých náznaků děje, kde ani těch pár výstupů evokujících klasické jevištní scénky nestojí na drobné zápletce, až bych celou tuto revue na plátně nazval... komedií pro komedii? Forma připomíná sestřih divadelního záznamu, byť s groteskním úvodem v exteriérech, ale pořád to není tradiční záznam, protože např. Dirch Passer se tu objevuje jako herec na scéně a současně jako divák v hledišti ve stejném okamžiku, kamera taky volí i netradiční uhly, díky nimž občas máte pocit, že sledujete podivné představení kdesi ukryti v zákulisí. Zní to zajímavě a také má jistou památnou hodnotu, když tu lze vidět autentická vystoupení populárních dánských komiků jako právě Dircha Passera i Prebena Kaase, za bouřlivého smíchu hlediště (...a to vše v barevném filmu, který má dnes i anglické titulky!), a v některých výstupech je radost sledovat jejich nasazení na jevišti a rozehrávání komického herectví, jaké pak plně využili i v klasických (z dnešního pohledu mnohem diváčtějších) filmových komediích... rád jsem tu viděl např. samotného Passera v jeho legendárním číslu s parodií na píseň Sonny boy, v němž ho mnohem později imitoval Nikolaj Lie Kaas ve filmu Dirch. :) Úplně nejvíc mě však zabavil Ole Søltoft, který v obou svých výstupech oplýval hravou mladickou svižností a vtipnou elegancí a na pár minut pro mě strčil obě větší komické legendy do kapsy. Zato výstupy Lily Brobergové v podobě jakýchsi zpívaných stand-upů(?) jsem nedával vůbec... Celkově zajímavý zážitek, na němž jsem si nějaký přínos našel, byť milovníkem avantgardního humoru bez další přidané hodnoty příliš nejsem. [55%]