Přemek

Režisér Pavel Křemen v úvodu svého článku „Nové poznatky ve výzkumu tzv. Anticharty“ pro Paměť a dějiny popisuje scénu z první projekce dokumentu: „Je konec roku 2016, vrcholí advent, čas těsně před Vánocemi. V projekční místnosti TP (teleprojekce) 8 na Kavčích horách se tísní víc lidí než obvykle, musí se přinést další židle. Je cítit nervozita. (...) Začíná schvalovačka dokumentu o Antichartě. Film za necelou hodinu končí, chvíli je ticho. Tak to né, to je odklon od námětu! Měl jste ukázat, jak na tom byli umělci špatně, jak trpěli, a ne jak údajně pomohli režimu! Ten (Vítězslav) Jandák je vlivný politik, toho vystřihnout! Takhle to nemůžete nechat, to už by nám sem herci nepřišli, to se musí přestříhat! Komentáře předělat! Pane režisére, co Vám provedl Karel Gott? Za pár dnů bude leden 2017, čtyřicet let od Anticharty…“

Dne 30. září 2018, kdy na německé obrazovky vstupoval cyklus Babylon Berlin, uvedly tři rozhlasové stanice Westdeutscher Rundfunk, Radio Bremen a rbb osmidílný rozhlasový cyklus „Der nasse Fisch“ („Mokrá ryba“), inspirovaný románem Volkera Kutschera.

Záhrobní krajina a plastiky odkazují k dílu Salvadora Dalího, chodby v záhrobí zase na film Kabinet doktora Caligariho (1920).

Scénář vznikl podle Kočišovy rozhlasové hry „Záhadný rýchlik“ (1968).

Roli krotitele koní měl hrát původně Radovan Lukavský, později však roli převzal rakouský herec a Lukavský se ujal partu vypravěče.

Kritik kulturněpolitického týdeníku ÚV KSČ "Kulturní tvorba" Miloš Veselý označil film za "velmi nepovedený" a obvinil americkou distribuci z "prodávání zajíce v pytli" (viz Kulturní tvorba 1963, č. 21, s. 15).

V dokumentu hrají v inscenovaných sekvencích také Dana Hlaváčová a Jiří Krytinář (ve 3. díle).

Při potyčce se svou ženu shodí inspektor Tykač (Ondřej Vetchý) hromadu gramofonových desek značky Supraphon. V roce 1937 se však značka Supraphon pro desky nepoužívala, to se dělo až po roce 1948, navíc mají ve filmu použité desky etiketu typickou pro padesátá léta.

Fritz Muliar z Haškova Švejka předčítal a ve vybraných scénách představoval jednotlivé postavy. Režií měl být původně pověřen Heinz Dunkhase. O přípravách seriálu se psalo již v září 1969 v Divadelních novinách.

Podle kalendáře u jídelního stolu se příběh odehrává v prosinci 1989.

V okamžiku, kdy Brodského účast na projektu nebyla jistá, uvažoval Zdeněk Zelenka o Jozefu Kronerovi.

Na scénáří dle námětu komedie Osvobozeného divadla „Golem“ se původně podíleli Jiří Voskovec a Jan Werich. Julien Duvivier však nechtěl natáčet komedii, ale temný žánrový film z rudolfínské doby, a tak ze spolupráce zůstal jen honorář pro V+W a jejich jména v titulcích.

Když v 90. letech uvedla v neděli Hamleta televize Nova, její ředitel Vladimír Železný se o týden později ve svém pořadu Volejte řediteli (od r. 1994) omlouval divákům za zařazení tohoto filmu do hlavního vysílacího času.

Již v roce 1962 vznikla gramofonová nahrávka téže pohádky pod názvem "Jak princezna hádala, až prohádala". Režie se tehdy ujal Antonín Jedlička.

Podle stejného scénáře vznikla i rozhlasová pohádka O kouzelné stolístce a srdci z perníku (1982, režie Jan Berger).

Stejný příběh byl v roce 1976 nastudován i v rozhlase pod názvem "O ševci Čičovi". Režíroval tehdy Karel Weinlich.

Ve scéně s telegrafními dráty v oddílu „Jára Cimrman inspirující“ oslovuje Cimrman (Zdeněk Svěrák) Marconiho (Ivan Lukeš) křestním jménem (Guglielmo), které je pak vidět i na budově Marconiho telegrafu. Tvůrci však pravděpodobně správně usoudili, že divák Marconiho křestní jméno (na rozdíl třeba od jmen Čechova) nezná, a tak v postsynchronu Svěrák říká již: „Zkuste to bez drátů, milý Marconi!“

Film, sestavený ze samých vtipů, měl v plánu natočit již v sedmdesátých letech Oldřich Lipský.

V době premiéry nebyl seriál nebyl odvysílán do konce. Z vysílání byl stažen pro nezájem a negativní reakce.

Hra vznikla podle rozhlasového scénáře J. Justa z roku 1982. Rozhlasová inscenace s Václavem Postráneckým a Jiřím Klemem v rolích Přemka Horáčka a Jéni Čecha vznikla v dramaturgii Ivana Škápy. Inscenace „zavinila“ jeho propuštění, protože v Justově hře vedení rozhlasu rozpoznalo „reakční podstatu“. Škapa dal celou záležitost ohledně svého propuštění k soudu, který musel rozhodnout v jeho prospěch. Československý rozhlas jej opět přijal, Škapa však místo po roce opustil.