jezurka42

Aj keď si povieš, že budeš tvrdá, že budeš ako kameň, tak on sa stane vodou, a nad tebou sa zavrie hladina. Tolik pravd světa, že nejednoho z toho mrazí. Hra o jedné rodině a páru kolemjdoucích, kteří se snaží o pohled do budoucnosti, však neustále před ní couvají a couvají, snad ze strachu z toho, co přijde, snad ze strachu z toho, o co přijdou oni. Vždyť každý by se měl alespoň raz za život podívat na tu odvrácenou stranu měsíce, aby pochopil, že to nejbližší mu může uniknout jako písek mezi prsty. Spolkni ten kamínek, spolkni ty vzpomínky s ním spojené. Již nebudeš ho nikdy moci sevřít v dlani, s tím se však bát se přestaneš, že bys ho někde mohl vytratit. Sľub je o tom čo robíš, keď sa ten druhý nepozerá.

A prečo by mal Kristus kresliť? – A proč by neměl? Cizinci ve vlastním životě. Petr a Lucie v pokročilém věku. Tedy ukecanější, unavenější, zkušenější v předstírání radosti. Střetnutí pozůstalých, opuštěných, kteří se nehledali, a přesto se našli. Příběh dvou velmi odlišných lidí s jednou zásadní společnou věcí - s nutkáním být milován. Koncert hereckých person, kdy pan Poloczek mlčí a usmívá se, paní Vášáryová mluví a tančí, a dohromady jsou to Josef a Marie, krásní, smutní lidé, kteří v jednom malém, zapadlém skladu nalezli štěstí života – sebe v náručí toho druhého.

Bojím sa. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem tuto hru měla možnost zhlédnout v Bratislavě. Nečekala jsem nic a dostala jsem všechno. To byl koncert každého přítomného herce, všech osobností Slovenského národného divadla, generace starých a mladých, zkušených a zelenáčů, pesimistů, optimistů i všech těch, co stojí mezi nimi. Barbaři našich zemí, spojte své síly při úpadku nejen jednoho impéria, nejen jedné společnosti, ale celého lidstva. Protože možná to bude bolet, možná se nám celá ta situace zhnusí, ale vždy tu bude možnost, že po dlouho přetrvávající bouřce plné blesků, silného větru a studeného deště přeci jen vysvitne slunko. Kdo ví, kdo z nás ho uvidí, a kdo již bude šest stop pod zemí. Kdo ví, jestli přitom bude i takový ansámbl, jaký jsem mohla pozorovat po dobu těch dvou dlouhých a přitom tak strašně krátkých hodin. Žal, již podruhé a opět naposled byla zde hra, ve které se fikce slévá s realitou a je jí brutálně vyhubena. Strach a hrůza bude provázet dny další, následující, dokud nenastane úplné ticho. Vďaka.

Políbení ruky beru jen jako projev nejvyšší úcty. Příběh o tom, že štěstí nechodí jen a pouze po bohatých a že i chudí, ač v těžkých dobách, dokázali míti pouta lásky silnější než kdejaký kníže pán. Kdo je v tomto celku dobrákem a kdo kazisvětem není prostřeno jen v plátně černobílém, tady se to hemží barvitými postavami od spodiny až po človíčka v nejvyšší věžičce toho noblesního zámku. Legendy naší malé země se zde střetávají s tou tehdy nejmladší generací nadějí českého filmu a divadla a tvoří uskupení plné hereckého porozumění, plné harmonie a lásky k řemeslu. K tomu přidejme volnost v režii Ludvíka Ráže, poetickou kameru Andreje Barla a geniální skladby z pera Vadima Petrova. Skvost je na světě a září stejně silně jako před těmi čtyřiceti lety.

Představení bez jediného slova, a přesto bylo toho tolik řečeno. To nejen tanečními kroky, ale samotným pohybem těla, úst, očí. Pohybem srdečních svalů. Tohle byl tanec skrze dějiny slovenské, skrze všechny pády i vzlety, skrze davy ovcí, skrze hrstku vztyčených hlav. To byl tanec o život, za život. A nebylo jediného kroku vedle, ačkoli...Už cítim kožu zvláštne voní, v srdci praská ďalší kotol. My predsa nie sme ako oni rozhodení len tak vôkol.

A čo ma tu necháš? Ved vieš že v čiernej vyzerám hrozne. Těch necelých 18 minut přineslo do mé duše více emocionálních záchvěvů než kdejaký velkolepý dvouhodinový film. Úsměv, smích, husí kůže, tichý pláč pln zlomení, až nakonec slzy s východem úsměvným. Stejně jako ríbezľák, i tento film chutná zpočátku sladce avšak s koncem lehce trpkne. Je teplý, zahřívá celé tělo, ale jakmile se sní příliš brzo, těžkne v břiše a dělá nám špatně. Co však je zcela jisté, vždy vyvolává pocit uspokojení ze vzpomenutí si na něco pěkného, co bylo, již však není, jen tam někde kdesi uvnitř nás, uvnitř naši mysli, uvnitř našich srdcí. Vzpomínka na někoho milovaného, který byl tu, je stále naší součástí, ale už je nikdy nebudeme moci pohladit, nikdy jim nebudeme moci říct, jak moc je máme rádi. Tak takhle pro mě chutnal Ríbezľák. Tím vším a ještě víc. Katka…

Chlapi vůbec netuší, proč jsou na světě. A my jsme tu od toho, abychom jim to vysvětlily. Muži a ženy lezou si neustále na nervy. Kočkují se, aby se v další chvíli jeden z nich stal myší a druhý si ponechal tu tvář šelmy. Kdo je kdo? To podle času a prostoru, podle prostořekosti a pravdomluvnosti. To podle toho, kdo má chuť být dominantní a kdo servilní. A přesto všechno jeden bez druhého žít nedokáží. Tedy, až na Jana...a pár dalších jedinců. Teorie tygra je teorií o lidských a partnerských vztazích v praxi provedenou výzkumem trošku vtipným, trošku hořkým, trošku smutným, ale velmi, opravdu velmi citlivě vedeným.

Já jsem čistokrevný alkáč, paní primářko. A já jsem čistokrevný sucker pro sviňsky těžké filmy, kde až do poslední minuty nevěříte, že by se objevilo světlo na konci tunelu. Oči klesají, temnota si pochutnává na duši, srdce puká. Krok vpřed, tři nazpět. Stůj, pal, uteč. Černá díra pohlcující vše, co barvu v sobě nese. Usměj se, ač snad jen smutně. Vezmi tu bolest a ubliž ji, ať též ochutná to, co způsobuje. Ve svém stavu si to můžeš dovolit. Protože níže klesnout snad už ani nemůžeš. Nesmíš. A vy, pane Stypka...ten kříž jste si sbalil příliš brzy.

Don’t pretend to be honest, because you've told too many lies. Měla vědět, že to všechno je jen dobře promyšlená lež, nablýskaná fasáda skutečného života. Měl vědět, že pravda ho jednoho dne dožene. Měla jsem vědět, že to bude mít všechno a stejně z toho zůstane zvláštní pachuť spáleniny a nenaplněnost duše a těla. Měli jsme to vědět. A stejně jsme radši zavřeli oči, sklopili hlavu, stali se hluchými a němými. Protože ona je opravdu podstatně uspokojivější dokonalá lež než nedokonalá pravda.

You should feel nothing but great about what you've done, and I'd hate to see you let anyone take that away from you. Pokaždé když koukám na film z pera Nancy Meyers, pokaždé, když zjistím, že tato roztomile podivuhodná žena stála za kamerou toho daného filmového klenotu, vyvstává v mé mysli otázka a myšlenka, jak to ta ženská dělá. Jak dokáže s lehkostí sobě vlastní vytvořit hrdiny, kteří s přenosem z papíru na plátno nevyblednou. Jak s vtipem a důvtipem vytváří zázemí těchto človíčků. Jak i v trapnosti dokáže najít jakousi lidskou stránku věci. Jak mne dokáže pokaždé pobavit i dojmout. Napadá mne jediná odpověď, dosti nelogická, ale jaksi jediná, která to všechno vysvětlí - protože je to právě Nancy. Protože je to prostě Nancy. Je to genius loci filmu, bůžek ochraňující naše milované rom-com od lacinosti, vtíravosti a prvoplánové líbivosti.