gudaulin

Let č. 93 sice těží ze světového ohlasu 11. září, Zelená zóna zase z traumatu irácké války, postavu agenta Bournea mám rád, ale kdybych měl odpovědět na otázku, který Greengrassův snímek si cením nejvíce, neváhal bych ani na okamžik. Kapitán Philips v sobě spojuje jak silného sympatického hrdinu, tak i dramatičnost situace, vědomí umělecké rekonstrukce skutečné události a v neposlední řadě i přítomnost nebezpečného protihráče v podobě kapitána pirátského plavidla. Kamera je tentokrát přehledná, režisér se ve vhodný čas přesunuje z prostorné nákladní lodi do klaustrofobního prostředí záchranného člunu. Příběh se sice soustřeďuje na vylíčení konkrétního případu námořního pirátství, zároveň ale cosi vypovídá o fenoménu banditismu na březích Somálska, o nesmyslných předpisech, kterými jsou svázána obchodní plavidla, i o tom, že každý jev má své pozadí a posádky pirátských lodí ve své závislosti na klanových vůdcích a při existující bídě vlastně ani nemají na výběr. Tom Hanks se pro tento typ rolí snad narodil a nenalézám žádné slabiny snímku, které by stály za zmínku. Celkový dojem: 90 %.

Indiánská rezervace Wind River není místem, které byste si vybrali pro příjemnou luxusní dovolenou. Je to nehostinné, řídce osídlené místo daleko od civilizace, kde žijí jen ti, kterým nezbývá nic jiného, nebo ti, kteří k životu moc nepotřebují a moc od něj nechtějí. Nalezené tělo znásilněné indiánské dívky svede dohromady místního lovce škodné zvěře Coryho a nezkušenou agentu FBI Jane. Následující pátrání se dá považovat za protiváhu na efekt vystavených a šokujícími zvraty plných krimi thrillerů. Je to komorní příběh plný tíhy samoty, hořkosti a melancholie. Slibované "mysteriózno" jsem sice nenalezl, ale bohatě mi stačila majestátná příroda mrazivých hor a pomalu dávkované napětí. Taylor Sheridan je především scénárista, pro konečný výsledek by asi bylo lepší poohlédnout se po zavedenějším jméně na režisérský post, ale nejde o nic zásadního. Spíš ještě jednou upozorňuji: nečekejte nic oddechového, tohle je dospělé drama s pomalejším tempem a bez rafinovaných scénáristických kliček, postavené na hereckých výkonech a tragice zmařených lidských životů. Wind River je film, který nutně nemusíte vidět v kině, ale minout byste se s ním neměli. Jde o nadprůměrnou žánrovku, která sice u většiny diváků výbuch superlativů nevyvolá, svou práci ale odvede spolehlivě. Celkový dojem: 75 %.

Organ nezapadá do skupiny slavných titulů spojovaných s novou vlnou, ani se nikdy nedostal do širšího diváckého povědomí, s odstupem času ho ale vnímám jako jeden z umělecky nejpozoruhodnějších československých filmů 60. let. Nedá se doporučovat na potkání, má komorní, artový charakter. Jeho atmosféru výrazně ovlivňuje rozsáhlé propojení s barokní hudbou, která pomáhá zvýraznit prostředí kláštera a osudovost situace, ve které se jeho obyvatelé ocitli. Zajímavé je i zasazení příběhu do období slovenského klerofašistického státu, takových filmů opravdu nevzniklo mnoho. Snímek se vyhýbá do té doby obvyklým ideologickým šablonám, hluboce lidská je především postava opata, který se ocitl ve svízelné situaci - pomocí uprchlíkovi neriskuje jen své postavení, ale i osud celé komunity. Celkový dojem: 85 %.

Stručně a výstižně okomentoval Predestination flanker.27, víc k tomu netřeba dodávat. Celkový dojem: 35 %.

Vypadá to, že surrealismus u nás nezemře s odchodem Honzy Švankmajera na věčnost - a to je dobře. Ostatně kdyby pod tímhle dílkem byl podepsaný právě on, sklidilo by to nepoměrně větší ohlas. Je to vtipné, hravé a originální. Co víc chtít? Celkový dojem: 75 %.

Což o to, Lino Ventura tradičně svým charismatem zachraňuje mnohé, otázkou ale je, jestli by film obstál i bez jeho přítomnosti. Osobně bych se v takovém případě přikláněl k pouhým dvěma hvězdičkám, protože kvalita scénáře je problematická. Ventura nemá protihráče, který by stál za zmínku, na zločinecké straně působí výhradně anonymní figurky. Snímek je nasáklý sentimentem, což mu škodí především v přehnaně optimistickém závěru. Vztah Karen a Romaina, klíčový pro rozvíjení příběhu, se vyvíjí překotně, jejich seznámení je přitom scénáristicky ošetřené krkolomně. Na filmu je hodně znát vliv kanadské koprodukce, protože snímek má výrazně americkou vizáž a je v podstatě zaměnitelný s řadou průměrných amerických kriminálek oné éry. Celkový dojem: 55 %.

S humorem amerických mainstreamových komedií si rozumím opravdu zřídka. Hodnocení 76 % na ČSFD ale vypadalo lákavě, stejně jako množství relativně pochvalných komentářů. První minuty se ostatně nesly ve znamení několika slušných vtipů, nápad na sestavení typické americké rodinky byl sice ztřeštělý, ale zajímavý, a přítomnost Jennifer Aniston filmu nesporně pomohla. Čtyřiačtyřicetiletá herečka vypadala výrazně mladší a může se pochlubit postavou, ze které musí mít mindrák spousta teenagerek. Nepředvádí sice bůhvíjak charakterní herectví, ale určitým šarmem nepochybně disponuje. Člověk rychle pochopí, proč si dokázala vytvořit početný fanklub. Záhy se sice ukáže, že humor je spíš těžkopádný a stále více laciný, poměrně dlouho se ho ale daří udržet v mezích, které neznamenají překročení hranice trapnosti. Jenže i to se v druhé půli změní, navíc chemie mezi členy rodinky je mizerná. Scénárista nemá odvahu využít to, co se přímo nabízí - tedy zparodovat a postavit na hlavu americké rodinné středostavovské hodnoty a nasládlý sentiment rodinných filmů. Veškerý potenciál jde postupně do ztracena a nakonec je z toho snadno zapomenutelná taškařice, která si vypomáhá blboučkými sexuálními narážkami a napuchlým varlatem. Škoda, tenhle kousek měl na víc. Celkový dojem: 40 %.

Název snímku sice vyvolává představu dobrodružné podívané, fungoval by ale mnohem líp, kdyby se soustředil na vztah dvou blízkých kamarádů, mezi které vstoupí krásná žena, a lety prověřené přátelství je vystaveno nečekané zkoušce. Historka o vraku na dně oceánu a střet s bandou zahraničních žoldnéřů je totiž na příběh naroubován uměle a klíčové střetnutí na romantickém ostrůvku je navíc zrežírované nedbale. Joanna Shimkus v roli osudové ženy příiš herectví nepředvádí, je to typický případ modelky, která v mládí prodávala své půvaby, aby se posléze výhodně provdala a ze světa kinematografie se vytratila. Co beze zbytku funguje, je přítomnost dvou velikánů francouzské kinematografie Ventury a Delona. Celkový dojem: 60 %.

Nepříjemný film, nebál bych se dokonce v některých momentech použít kontroverzního přívlastku odpudivý. Ideologicky vyhraněný snímek, u kterého se zdráhám použít označení levicový, mnohem přesnější by bylo nazvat jej levičácký. Mýlí se ten, kdo považuje za ústřední téma filmu konflikt senzacechtivého bulváru a nevinně nařčeného jedince, který se snaží uchránit své soukromí. Ztracená čest Kateřiny Blumové není nadčasový film, naopak je tím nejtěsnějším způsobem spojený s konkrétními událostmi a procesy odehrávajícími se v Západním Německu 1. poloviny 70. let. V průběhu 60. let na německých univerzitách a v kulturním prostředí sílil vliv radikální levice velmi kritické ke stavu německé společnosti, zatímco zbytek populace si v klidu užíval plodů německého hospodářského zázraku. První vlna atentátů RAF Německo šokovala a znechutila. Měšťanský tisk se (logicky) opřel nejen do teroristů, ale začal rozpitvávat jejich ideová východiska a společenské zázemí. Radikální levice se ocitla v izolaci a čelila sílícímu tlaku konzervativní většiny. Ztracená čest Kateřiny Blumové je jedním z plodů frustrace, kterou levičáci tehdy zažívali. Myslím, že kdyby Ulrike Meinhofová žila, byla by ze snímku nadšená a ochotně by souhlasila s vysvědčením, které tvůrci udělili německým úřadům a sdělovacím prostředkům. Film pracuje s černobílými, silně polarizovanými charaktery, ve své umanuté kritičnosti k tomu, co pokládá za německou realitu, je silně tendenční a to filmu dnes výrazně ubírá na síle. Nositelé státní moci jsou bezohlední, neštítí se jakýchkoli metod, sdělovací prostředky jsou manipulativní a ochotně policii donáší - ostatně stejně jako "běžní" občané názorově ukotvení ve své hnědé minulosti. Z každého záběru je patrné, jak silně se tvůrci filmu neztotožňovali s prostředím, které je obklopovalo, jak moc jim záleželo na tom, vylíčit tehdejší společnost jako hysterickou, stádní a manipulativní. Osobně mi dnes manipulativní přijdou spíš filmové prostředky, které režisérská dvojice používá. Lze si klást otázky, které tvůrce evidentně nezajímaly. Hrdinka snímku je v nejlepším případě naivní a nezodpovědná (za Ludwiga Göttena si dosaďte Jiřího Kajínka s jeho sborem nadšených fanynek), v horším případě si Káťu Blumovou lze představit jako členku teroristické sítě, protože i taková interpretace je možná. Každopádně pojetí cti podle Margarethe von Trottové a Volkera Schlöndorffa se nápadně podobá tomu, jak ji vnímají italští mafiáni nebo členové kavkazských klanů. Celkový dojem: 40 %.

Řídím se zásadou: neměj vysoká očekávání a tu a tam budeš příjemně překvapen. Nový Blade Runner pro mě nepředstavuje zklamání, jakkoliv kritických výhrad bych mohl vyslovit více. Celkově ale jde vedle Nolanova Dunkerku o můj letošní největší zážitek z návštěvy kinosálu. Je to více než důstojné navázání na Scottův snímek, resp. jeho upravenou verzi z roku 1992. Navázání nejenom dějové, ale i atmosférou a stylem. Jen jsou všichni o 30 let starší a nikomu to evidentně neprospělo. Deckhart zestárl, ekologická krize se prohloubila, sociální rozdíly jsou extrémnější, strachu a napětí všude přibylo. Replikantů je víc a představují větší výzvu než kdykoliv dřív. Blade Runner 2049 zobrazuje svět, který sice dosud neexplodoval, šňůra už ale hoří a plamínek se neúprosně přibližuje k náloži trhavin. Denis Villeneuve skládá působivé depresivní obrazy světa, kde lidstvo nezvládá samo sebe, natož soužití s umělou inteligencí. Síla jeho filmu tkví v režii a vizuálu, se scénářem je to o poznání horší. Podobná výtka se ale dá vztáhnout i na Scottův snímek, který je silnější v budování atmosféry a nastolování etických otázek než v hodnověrnosti konstrukce zobrazovaného světa. Blade Runnerovi 2049 můžete vyčítat leccos, od nevýrazného ženského záporáka, který se určitě nevyrovná replikantovi Battovi z jedničky, po podivnou postavu šéfa nejmocnější korporace Niandera Wallaceho, který připomíná spíš vůdčí postavu náboženské sekty, jehož vzhled má patrně odkazovat někam k biblickým motivům Boha stvořitele. Mezi současnými blockbustery ale vyčnívá jako Petřínská rozhledna nad Prahou. Pokud mu například uživatel Matty vyčítá přílišnou čitelnost, doslovnost a generičnost, v zásadě souhlasím, ale moje zlomyslnost si neodpustí v takovém případě nahlédnout do hodnocení Promethea, který je pokud jde o výše uvedené o několik tříd horší, navíc má mizerný střih, selhávají v něm nejzákladnější vypravěčské postupy a používá tu nejlacinější symboliku. Kupodivu zjišťuji, že tam, kde Matty odbyl Blade Runnera třemi hvězdičkami, dostal Prometheus čtyři a 75 %. S hejtováním bych byl proto opatrný a některá zklamání bych přisuzoval spíš nerealistickým očekáváním a v neposlední řadě i tomu, že se Blade Runner zpronevěřuje komerční líbivosti. Pomalý tříhodinový biják budovaný na dlouhých záběrech prostě nesedne každému. Pokud vábení nového Blade Runnera neodoláte, výrazně doporučuji vidět ho na velkém plátně, na malé obrazovce totiž hodně ztrácí na své obrazové působivosti. Gosling v hlavní roli může sice někoho znechucovat omezeným herním rejstříkem, ale nezapomeňme, že hraje androida, a tak mu to snad můžeme odpustit. Já si Blade Runnera 2049 užil - ne jako mistrovské umělecké dílo, které by mělo být nějakou zásadní výpovědí o našich technologických možnostech a strachu z blízké budoucnosti, ale jako velkolepý trikový blockbuster, který není tak třeskutě blbý jako převážná většina těch ostatních. Celkový dojem: 90 %.