gudaulin

Nedávno jsem navštívil muzeum, kde jsem mohl obdivovat dámské róby předních prvorepublikových krejčovských salónů, které byly určené ženám z vyšší společnosti. Říkám "mohl", ale neobdivoval, protože bylo zřejmé, že zub času neúprosně zapracoval nejen na vybledlých barvách, ale i na kdysi odvážných vzorech a střihu. To, co kdysi oslňovalo, je dnes už jen položkou v inventáři muzea. A podobný pocit mám i u raných bondovek. Sérii o neporazitelném agentu Jejího Veličenstva jsem vlastně vždycky považoval za ryze okrajovou část kinematografie a především snímky ze 60. a 70. let mám ve své mysli zafixované jako muzejní exponáty. Bondovky z 90. let začaly být zajímavé svou výpravou, triky a akcí, ale definitivně jsem jejich univerzum vzal na milost až s příchodem Daniela Craiga - stal se prvním Bondem, kterému jsem toho neprůstřelného akčního hrdinu uvěřil. Braková podstata Srdečných pozdravů z Ruska je zřejmá, ale ne dost výrazná na to, aby byl film zábavný sám o sobě. Určitý nadhled je sice ze snímku znát, není ale dostatečný. Bere se příliš vážně na to, jak naivně dnes celá zápletka vypadá a jak toporně funguje po akční stránce. V hlavičce snímku si sice můžu vybrat ze čtyř žánrů, ale ten jediný, který by dnes obstál, tzn. komedie, tam nenacházím a bohužel takto ani nebyl myšlen. Při nejdynamičtější akční scéně přepadení cikánského tábora jsem málem zadřímal. A tvrzení, že Sean Connery je jediný autentický Bond, přikládám stejnou váhu jako tvrzení, že nás ovládají zelení mužíčkové z Marsu. Celkový dojem: 45 %.

Z královských komnat a šlechtických paláců se dostáváme do beznaděje a špíny zákopů 1. světové války, kde se Černá Zmije coby cynický zkušený profesionál britské koloniální armády pokouší prošvejkovat mezi omezenou britskou generalitou, co se pokouší na moderním válčišti aplikovat bojové zkušenosti z dávno dobojovaných koloniálních válek minulosti, a smrtonosnou německou mašinérií na druhé straně země nikoho. Humor ještě více zčernal - takové vtipkování před popravčí četou nebo těsně před útokem proti hradbě nepřátelských kulometů je v pravdě šibeniční. Ale právě díky těsné blízkosti smrti dostává tradiční lehké špičkování vážnější tragikomický rozměr a závěrečná scéna, kdy se všechny postavy vztyčí k nesmyslnému útoku a vzápětí se montáží změní válečné pole rozryté granáty na louku hustě pokrytou rudými květy máku, patří vůbec k těm nejsilnějším scénám, jaké se kdy v sitcomu objevily. Celkový dojem: 95 %.

V bohaté Belmondově filmografii jde o titul, který filmoví fandové přijímají často s netajenými rozpaky. Existují herečtí chameleoni, kteří střídají nejrůznější typy rolí a charakterů, většinou ale režiséři hledají vhodné herecké typy a když se příslušní herci osvědčí, jsou do příslušné kolonky obsazováni pravidelně. Úspěšná seriálová role nebo žánrový film se pro ambiciózního herce může snadno stát prokletím. Divákům ale takové asociace vyhovují, ví dopředu, co můžou od svých oblíbenců čekat. Belmonda si ztotožnili s typem hláškujícího šarmantního dobrodruha obsazovaného do kriminálních komedií ať už na straně zákona nebo podsvětí. Belmondův automobilový závodník a kriminálník Ho se od obvyklých očekávání zase tak radikálně neliší. Kromě toho, že je jeho role civilnější, než jsou diváci běžně zvyklí, dělí Belmonda od obvyklých hrdinů ještě jedna podstatná maličkost. Jeho postava není úspěšná. Prohrává nejen dávno ztracenou sportovní kariéru, ale i lásku, peníze a svobodu. A to je něco, co diváci Belmondovi nemohou odpustit a promítá se i do jejich hodnocení a komentářů. Film ukazuje, jak málo stačí k vytvoření legendy a jak málo k jejímu přízemnímu konci. Belmondo vytvořil zajímavou studii muže, který uvěřil, že má na víc, než se od něj očekává. Celkový dojem: 75 %.

Ve filmu se sešly hned tři hvězdy francouzské kinematografie a z celého snímku jsou cítit ambice natočit působivý kriminální thriller v duchu těch nejlepších tradic francouzské filmové kriminálky. Úvod spojený s nástupem nevypočitatelného uprchlého zločince Mickeyho v podání živočišně hrajícího Gérarda Depardieu jakožto příslušníka nové generace galerky nespojené s pravidly starého podsvětí (jsme svědky zbytečné brutální vraždy dvou policistů) je nadějný a vypadá to na návrat k drsné škole 70. let. Jenže brzy se do filmu vloudí falešné tóny sentimentu, podivná psychologie postav a nepřesvědčivá společenská kritika v podání ambiciózního policejního důstojníka a dobrý dojem je ten tam. O chování některých filmových postav mohu prohlásit, že s ním nesouhlasím, tady finálnímu konání Montanda s Depardiem spíš lidsky nerozumím... Celkový dojem: 55 %.

Komorní psychologické drama líčící nekompromisní střet mezi bigotní řádovou sestrou, která jako by se zapomněla duchem v 19. století, a knězem, který vnímá jednak to, že moderní doba žádá nové myšlenky a metody, jednak i to, že láska k Bohu nesmí být překážkou pro vztah k lidem. Spor se nevede jen o metody pedagogického působení na místní církevní škole a výkladu náboženských hodnot, ale postupně přerůstá v hlubokou osobní antipatii řádové sestry, která získá pocit, že zájem kněze o jednoho z jejích svěřenců nemusí být tak nevinný, jak si okolí myslí. Ten, kdo nemá pochyby, může být přesvědčivější, a tím pádem i úspěšnější, jenže některá vítězství jsou jako ta Pyrrhova... Kladem filmu je poloha, která vlastně až do konce nechává diváka v nejistotě, jinými slovy na pochybách, jak to ve skutečnosti bylo, dále emocionálně působivý konflikt dvou vyhraněných osobností, zdařilé dialogy a ze všeho nejvíc špičkové herectví dvou velkých hvězd současné americké kinematografie. Celkový dojem: 90 %.

Hodnocení Černého jestřába má dvě roviny. Na té první je technická stránka snímku, která je jednoduše brilantní. Ridley Scott přikročil k realizaci filmu v době, kdy už měl za sebou hodně dlouhou filmografii a na výsledku je to znát. Tohle natočil zkušený špičkový řemeslník, který dokonale ovládá práci s kamerou, ozvučení, střih, vedení herců a zároveň má i velmi slušný rozpočet, takže vznikla velkolepá akční střílečka, jeden z vrcholů akčního válečného žánru. Doslova sugestivně cítíte, jak kolem vás bubnuje palba, sviští kulky, tajíte dech nad dynamickými záběry bitvy. Za tohle dostane ode mě Ridley 4*, protože zábava je to slušná, o tom žádná. V té druhé rovině bych rád napsal, že Scott selhává, ale nebyla by to pravda. Tomu filmu totiž chybí další rozměr, hloubka, to, co je za fasádou pouliční řežby. A chybí tam proto, že o něco takového Scott ani nestál. Natočil jednoduše propagandistický film o heroismu, odhodlání a sebeobětování amerických vojáků, kteří na cizím kontinentu hájí ty nejhumánnější cíle a brání místní obyvatelstvo před genocidou. Skutečnost pochopitelně byla mnohem složitější a kdyby nešlo o tolik lidských životů, připomnělo by to komedii. Americké jednotky byly v Somálsku pověřené ničím menším než demonstrativní akcí zajetí generála Aidida, šéfa nejmocnějšího somálského klanu. Aidid byl zkušený veterán válek ve východní Africe a jako šéf tajné služby spolupracoval s Američany, se kterými měl opravdu vysoce nadstandardní styky. Jeho syn, jak to bylo celkem běžné, studoval v Americe, kde získal i občanství, a stal se vojenským profesionálem. Jako dobrovolník se přihlásil do akce v Somálsku, kde ho také Američané nadšení z toho, že mají konečně znalce místních poměrů, jazykově vybaveného, taky angažovali. Nikoho nenapadlo ověřovat příbuzenské vztahy, takže synáček coby příslušník amerických námořních sil měl dopadnout svého tatínka. Ve skutečnosti pochopitelně měl generál Aidid díky téhle kuriózní situaci velmi dobrý přehled o tom, co se chystá, takže americké jednotky narazily na silný odpor sice mizerně vycvičeného a jen lehkými pěchotními zbraněmi vybaveného, nicméně odhodlaného protivníka znalého terénu. Samozřejmě díky obrovské materiální převaze byl poměr ztrát Afričanů mnohonásobně větší, ale vzhledem k tomu, že euroamerické veřejné mínění je mnohem citlivější na ztráty, dalo se jednoznačně mluvit o neúspěchu. Jednotky byly staženy a generál Aidid, který do té doby prohrával občanskou válku a vlastně kontroloval už pouze hlavní město, výrazně posílil a stal se prezidentem. Spousta věcí, které by přemýšlivý filmař do filmu mohl začlenit a které by za to stály, tam prostě chybí. Stálo by za to položit otázku, odkud bral zajatý obchodník se zbraněmi materiál, kterým zásoboval Aididovy milce, a tak by se dalo pokračovat. Jenže jak už jsem napsal, Scott jde jinou cestou. Výsledkem je snímek, který by mohl být s kladnou odezvou kdykoliv odvysílán na stanici Fox News a který by mohli američní náboráři s úspěchem promítat zájemcům o vstup do armády. Celkový dojem: 75 %.

Svět nevzdělaných drsných chlapíků z ulice, kteří byli předurčení ke kariéře pasáka, drogového dealera, rváče z ochranky nebo zloděje, a místo toho úspěšně zahájili hudební dráhu a stali se známými rappery. Nové postavení a sebevědomí se v případě úspěchu často spojilo se starými návyky, takže pánové se objevovali na veřejnosti s početnou ochrankou, ověšení zlatými řetězi, proslulí svým chvastounstvím, obvykle v doprovodu černých samiček oslněných pozlátkem. The Notorious B.I.G. neobstojí ani jako životopisný film, ani jako drama a dokonce ani jako zástupce hudebního žánru. Má význam pro fanoušky černého rapu a specielně Christophera Wallaceho. Ve specificky českém prostředí mám i problém s dabingem. Pokud k vám rapper promlouvá hlasem retardovaného Randyho ze seriálu Jmenuju se Earl, sklouzává výsledek k nechtěné komedii... Celkový dojem: 40 %.

Charismatický sériový vrah, to je filmová sázka na jistotu. Kevin Kostner už dávno nemá takové postavení jako v 90. letech a Mr. Brooks je jeden z těch nadějnějších pokusů vrátit se na výsluní. Svého zabijáka z potěšení hraje přesvědčivě, a kdyby jeden zlosyn nestačil, vedle dalších vrahů a násilníků si scénárista vypomohl i halucinogenním alter egem pana Brookse ve stylovém podání Williama Hurta. Dialogy hlavního hrdiny se svým nekompromisnějším a přímočařejším já jsou nakonec tím nejzajímavějším z celého filmu. Scénář je sice poněkud přepísklý, ale co se dá dělat, v dnešní inflaci filmových titulů zkrátka musíte něčím upoutat pozornost. Panu Brooksovi nakonec nejvíc škodí absence protihráče na úrovni - Demi Moore jím bohužel není. Ani ne tak kvůli matnějšímu herectví jako spíš kvůli scénáři, který jí nedává tolik prostoru a příležitosti. Celkový dojem: 60 %.

Zafranovič pochopitelně svůj režijní styl oproti předchozím dvěma dílům volné trilogie o Jugoslávii zmítané běsy 2. světové války nezměnil. Poslední část se od Okupace a Pádu Itálie liší jen větším záběrem - místo soustředění na jeden citlivý bod historie a konkrétní události sledujeme proměny společenské atmosféry země na osudech jednoho člověka a jeho nejbližších. Hlavní hrdina organizuje odpor proti okupantům, pozná důvěrně komfort německého koncentráku a po válce i ošemetnost politické angažovanosti v období stalinismu a Titova kultu osobnosti. Na dobu vzniku jde o značně otevřenou výpověď - minimálně oproti zbytku socialistického tábora. Pokud chcete zachytit čtvrtstoletí v dějinách tak komplikované země, nevyhnete se určitému zjednodušení a zploštění některých charakterů, které by si zasloužily větší prostor. Přesto se čtyřmi hvězdičkami a 80% spokojeností nemám problém. Z jediné scény, kdy se dva ustašovci vracejí z lovu na Židy, si člověk uvědomí hrůzu genocidy a důvod, proč je moderní historie jugoslávského území nasáklá krví.

Moje partnerka se po závěrečných titulcích divila, jak můžu být tak cynický a filmu plném krásných sympatických a pozitivně naladěných lidí, kteří se mají tak rádi, nadělit pouhé dvě hvězdičky. Inu tak, můžu. Juliette Binoche je sice herečka, o které jsem už před časem napsal, že by z fleku mohla kandidovat na Miss Sympatie Universe, a Steve Carell patří mezi nejcivilnější americké komiky s širokým hereckým rejstříkem a kultivovaným projevem, jenže Život podle Dana je typický zástupce sterilní nenáročné podívané - mixu romantiky a příslušné dávky rodinných hodnot. Je to zkrátka příliš mělké, tuctové a a nikoliv z tohoto světa. Celkový dojem: 40 %.