Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (3 850)

plakát

Rosa (2011) 

Rosa má nádhernou grafiku, jednu z nejhezčích, jaké se dají v současné době na internetu v oblasti krátkometrážní tvorby zhlédnout. Má taky snovou atmosféru, ale to je tak všechno, protože žalostně selhává v tom, v čem selhávají i její žánrově zpříznění bratříčci a sestřičky, totiž v příběhu. Na ploše 10 minut neuvidíte nic víc než dva souboje vedené do krajnosti. Kyberpunk by ale neměl být jen o efektních střílečkách a krvavých soubojích sečnými zbraněmi, měl by být o myšlenkách a těch se Rose bolestně nedostává. Stejně jako Matrix je i Rosa jen efektní pokoukání bez obsahu. Celkový dojem: 40 %.

plakát

Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama (2013) odpad!

Asi takhle: Fulmaya určitě není nezávislý dokument, který nestranně zkoumá nějaký fenomén, problém nebo stav věcí. Je to osobní zpověď mladé a citově nestálé umělkyně Doroty Nvotové, která se pravdu povědíc ve střední Evropě poněkud nudí a neví, kam nasměřovat svou energii. Vyráží proto až do podhůří Himalájí šířit dobro. Bohužel šíření dobra v podání Doroty Nvotové poněkud připomíná boj proti zlu Daniela Landy - svou sebestředností, pozérstvím, neschopností sebereflexe a nedostatkem trpělivosti. Dorotka má něco společného s hrdinkou snímku Bůh je velký, já ne v podání Audrey Tautou, která v rámci hledání sebe sama dokázala v jednom snímku vystřídat všechna světová náboženství. Motiv odchodu z domova a roztěkaného nalézání smyslu života mi připomněl známého malíře Paula Gauguina. Toho tak unavovala měšťácká domovina, kde lidé jen tak nezáživně chodí do práce, vychovávají děti a starají se o přestárlé členy domácnosti, až se jal objevovat exotiku. V Tichomoří jedl evropské konzervy, důsledně uplatňoval evropská měřítka, naprosto se nesnažil chápat místní souvislosti a učit se od místních kultur, zato hledal, a to dá rozum, že spolehlivě nacházel, idealizovaný ráj, který si vysnil už ve Francii a který se na hony vzdaloval přízemní realitě. Podobně jako Nvotová vyráží z Evropy tisíce mladých lidí, jen o tom obvykle nepíšou knihy, netočí filmy a nestávají se (značně diskutabilními) symboly dobročinnosti. A propos, když už jsme u té charity, moje firma má charitativní program Čas pro dobrou věc, kdy zaměstnance navleče do triček s firemním logem a nechá je pomáhat seniorům, aby se posléze prezentovala jako společnost se sociálním cítětím a dobře tyto aktivity reklamně využila. Nic proti tomu, ty peníze a energie lidí se daly použít i nesrovnatelně horším způsobem, jen mě tento způsob konání dobra nenaplňuje obdivem a snahou se k němu přidat... Celkový dojem: 10 % za nulové emocionální ztotožnění s Dorotkou (hezky to vystihuje věta z komentáře uživatele Mahalika: "Nvotová kráčí nemocnicí. Oděná ve svém typickém barevném oblečení, které jako kdyby křičelo na ostatní: "Jsem v téhle zemi na skok, tak se klidně na mě koukněte.").

plakát

Kristova léta, dámy... (2003) (TV film) 

Režisérka si určitě nevybrala nějaký reprezentativní vzorek svojí generace a především si nedokázala udržet od zpovídaných žen patřičný odstup. S tím souvisí absence razantního střihu, takže to místy vypadá jako babský spolek, nad kterým si muž ironicky pomyslí něco o slepicích. Přesto film v zásadě funguje - na podobné úrovni jako např. reality show nebo bulvár. Každá z těch žen má vlastní příběh a poměrně otevřeně odhaluje "své nitro". Mimochodem, když tak člověk sleduje jejich osudy, tak se ani nediví jejich milostným trampotám. Tři z nich evidentně nejsou vhodné pro běžný partnerský život a chybu by měly hledat samy u sebe. Obecně platí, že nějaké hlubší analýzy jsou schopní spíš sociologové a specialisté na partnerské vztahy typu zesnulého Plzáka. Celkový dojem: 55 %.

plakát

Tichá dohoda (1969) 

Jedno je jisté - Elia Kazan chtěl natočit hodně ambiciozní silný film, kterým by dokázal, že nepatří do starého železa a plně se vyrovná jiným režijním legendám své doby. Ten snímek je hodně chtěný a bohužel nějak se nemůžu dostat do jeho rytmu, prostě mi nesedí. A nesedí mi ani slavné hvězdy Douglas a Dunawayová ve svých rolích. Nedokážu říct, jestli je rozhodující chyba ve scénáři nebo v režii, ale s Tichou dohodou jsem se minul a jiné kousky natočené na téže téma profesního a životního vyhoření a krize středního věku mi přijdou mnohem přesvědčivější, ať už jde o Americkou krásu nebo o Ledovou bouři. Celkový dojem: 45 %.

plakát

Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992) 

Na tomhle titulu je dobře vidět, že odstranění cenzury a pravidel, které limitovaly filmařům možnosti jejich tvorby v totalitním Československu, ještě automaticky neznamená zlepšení kvality nových děl. Jakubiskův předchozí kousek Sedím na konári funguje podstatně líp a celistvěji. To, co jsem napsal na začátku, je ostatně stará známá pravda. Když císař Josef II. v rakouském mocnářství poprvé uvolnil cenzuru, radostně očekával explozi intelektuálních špičkových děl, místo toho sledoval, jak se odněkud vynořila spousta braku, primitivních pamfletů a laciné dobové erotiky. Jakubisko 90. let obecně nedosahuje úrovně předchozích dekád a tenhle film je dokladem, že jeho pozdější úlet Post Coitum není jenom dočasným pomatením smyslů. Režisér se pokusil zachytit zmatečnou dobu počátku 90. let, kdy se společnost musela vyrovnávat s pádem starých jistot a léčkami získaných svobod. Je tam kdeco a vlastně i leccos navíc, jenže splácané do podivného zmatečného tvaru s prazvláštními duševními pochody svých hrdinek. Někdy to vypadá, je scénárista a režisér v jedné osobě byl na speedu. Jakubisko se zjevně vyrovnává s explozí slovenského nacionalismu a s obecnou deziluzí tehdejších intelektuálů nad marasmem politického a společenského života. Jenže co proboha čekali...? Dagmar Veškrnová je ve své roli dost nejistá a celkově mám pocit, že tímhle filmem začalo Jakubiskovo tápání, kterého se už nikdy nezbavil. Když už sledovat dvě ženy, které se rozhodly vzbouřit situaci a jít vlastní cestou navzdory zákonu a společenským konvencím, doporučuju Thelmu a Luisu. Celkový dojem: 40 %.

plakát

Gallipoli (1981) 

Při sledování Gallipoli jsem si vybavil český Tobruk a uvědomil jsem si, jaký je rozdíl mezi tím, když točí někdo, kdo se snaží a chce, a tím, kdo umí a má prostředky. Gallipoli je výpravný snímek o jedné ne tak známé válečné epizodě 1. světové války, kdy se díky Churchillově nápadu vyřadit Turecko z války nečekaným vyloděním v blízkosti Istanbulu a rozhodným útokem na hlavní centrum Osmanské říše dostali do centra válečné vřavy australští vojáci a dostali lekci ze zákopové války, když původní Churchillovy plány vzaly díky houževnaté Atatürkově obraně rychle za své. První půle filmu nám představuje hlavního hrdinu a jeho romantizující mladické představy o kariéře u armády a vznik přátelství se svým sportovním konkurentem v podání Mela Gibsona. Film nikam nespěchá, ale není to ke škodě věci. Weir umí zprostředkovat atmosféru a vyprávět příběh tak, aby se zapsal do mysli diváka. V druhé půli pak houstne napětí po prvních bojových zkušenostech, abychom byli v závěrečné scéně svědky bezpříkladného masakru. Celkový dojem: 80 %. Není to film, který bych řadil do absolutní žánrové špičky, ale nic podstatného mu na druhou stranu nemůžu vytknout.

plakát

Odpor (2008) 

Z komentářů je znát, že někteří filmoví fanoušci by se radši dívali na Ramba anebo na Ozerovovy velkofilmy plné gigantických válečných scén, kde hrdinní sovětští vojáci drtí německé divize ve velkém stylu. Mně ale přijde Zwickův film jako sice nikoliv špičková, nicméně sympatická nadprůměrná podívaná, která důstojně a bez hrubých zkreslení zprostředkovává hodně temné období 2. světové války, tedy běloruskou genocidu. Ony se totiž masakry nevyhly ani nežidovskému obyvatelstvu, takže ještě několik desítek let po konci 2. světové války byl počet obyvatel Běloruska výrazně nižší než před válkou. Zwick se dobře umí pohybovat mezi komerční žánrovou podívanou a filmem s uměleckým přesahem. Pokud jde o poměr válečných scén, nemám s tím, že výraznou část filmu obsahují dialogy a popis přežívání židovských utečenců v běloruských lesích, žádný problém. Ve skutečnosti Zwick spíš nadsazuje, drtivou většinu akcí této partyzánské skupiny tvořilo obstarávání proviantu, protože s sebou narozdíl od jiných skupin měli výrazné množství žen a starých lidí. Scénář sice nedosahuje té syrovosti, jaká nejspíš odpovídala realitě lidí přežívajících v šílených podmínkách, ale to se ani od mainstreamového filmu podobného ražení čekat nedá. Jediné, co mi výrazněji vadilo, byly ušlechtilé fráze z úst šéfa tábora a takové to šustění papírem v dialozích obecně, což nakonec stojí film jednu hvězdičku. Pokud jde o Daniela Craiga, hraje, jak už je u něj zvykem, velmi dobře, nicméně typově mi tak úplně do své role nesedl. Zato Liev Schreiber se do postavy svého partyzána a mstitele vtělil dokonale. Celkový dojem: 80 %.

plakát

Podraz II (1983) 

Když Roy Hill natočil v roce 1973 Podraz, jednalo se o stylovou žánrovku, která se díky kvalitnímu scénáři a exkluzivnímu castingu včetně režijní preciznosti stala klasikou a jedním z obchodně nejúspěšnějších titulů dekády. Není divu, že Hollywood chtěl z námětu vytěžit maximum a studio se rozhodlo pro sequel. Vzhledem k tomu, že z původního týmu nezůstal kámen na kameni, jde spíš o remake. Zápletka je sice zasazena do poněkud odlišného prostředí, ale základní schéma Podrazu zůstalo vlastně stejné. Na obou filmech je ale dobře vidět, že výsledek filmu závisí na dotažených detailech. Ve výsledku není Podraz II žádným zklamáním, neřku-li katastrofou, nicméně to, že k dnešnímu datu ho hodnotilo 136 fanoušků proti 20 tisícům u původního snímku, hovoří za vše. Mluvit o tom, že v tomto filmu vystupují herci 2. kategorie, by nebylo fér, hrají slušně a někteří z nich měli za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru, ale extraliga to prostě není. A totéž se dá říct o všech ostatních stránkách snímku. Na jedno pokoukání Podraz II určitě neurazí a celkově jde o sympatické retro, jen se to nesmí srovnávat se svou slavnou předlohou. Celkový dojem: 60 %.

plakát

Království (2007) 

Existuje kategorie krásně brakových filmů, kde americký prezident v souboji muže proti muži vyřídí deset teroristů, poté usedne do kokpitu vojenského letadla a přesným zásahem vyřadí raketovou základnu, která ohrožovala celý svět. Podobné filmy jsou průhledné, na nic si nehrají a ve své tuposti jsou často překvapivě zábavné. Bohužel Království do téhle kategorie nepatří. Je to zjevně áčková produkce, navíc úvodní obrazová montáž a scéna atentátu v táboře amerických zaměstnanců nasazují laťku docela vysoko a člověk se těší na chytrý kriminální thriller, aby posléze zjistil, že dobře už bylo, a s každým dalším záběrem snímek zabředává do všech myslitelných klišé akčních filmů. Jádro úspěchu u filmových fanoušků představují v případě Království řemeslně dobře nasnímané akční scény a sice rutinní, nicméně spolehlivé herectví zúčastněných. Z filmového scénáře ale čiší taková lhostejnost k saudsko-arabským reáliím a taková přezíravost vůči místní kultuře, až to bolí, je prostě znát americká civilizační nadřazenost, kdy američtí profíci musí učit své kolegy základům kriminalistického řemesla včetně snímání otisků prstů... Ne, kdepak, ani ty 2* se mi nakonec dát nechce. Celkový dojem: 25 %.

plakát

Vor v zakoně, vládce podsvětí (2010) 

Tak schválně, který zločinec je úspěšnější - ten, který šestkrát utekl z vězení, honila se za ním policie šesti států i sám Interpol a poté dával exkluzivní interview do novin a časopisů, aby se stal uznávanou celebritou, nebo ten, který si v anonymitě krade ve velkém a nikdy neodhalen si se slušnou pověstí možná i filantropa užívá neprávem získaný majetek. Ruští zločinci zobrazení v dokumentárním snímku patří do té první sorty a je svým způsobem fascinující sledovat jejich výpovědi před kamerou, i když ten, kdo chce, dokáže si už dávno předtím udělat obrázek o divokých jelcinovských letech v privatizovaném Rusku i o chaosu nezvládnuté Gorbačovovy perestrojky a nemůže ho překvapit obrovská míra korupce a neexistence státních struktur, které by dokázaly čelit vlně zločinu. Zatímco jinde v postkomunistické Evropě byl zločin sice vlivný a zašantročily se nemalé částky, tady v Rusku prakticky neexistovalo podnikání, které by nevycházelo z kriminálních kořenů a metod. Člověk se nestačí divit otevřenosti zločineckých bossů, kteří jsou si prakticky stoprocentně jistí svojí nepostižitelností. Ruský organizovaný zločin není chytrý a efektivní, je spíš brutální a drzý. Podobný dokument nikdy v minulosti nevznikl a ani nevznikne např. o činnosti nigerijských podvodných gangů, čínských triád nebo mafie a Camorry. Tyhle skupiny jsou daleko efektivnější a dobře ví, co znamená zákon mlčení. Každopádně jde o hodně zajímavý a po obsahové stránce mimořádně silný dokument, který hodně prozrazuje o současném Rusku a jeho společnosti. Celkový dojem: 95 %.

Reklama

Reklama